Zakládám téma trošku z jiného soudku.


Na zvědách
Cilda Zajíček


Schovej se měsíčku,
za husté mraky,
aby mne nezřely,
germánské zraky.
Schovej se měsíčku,
přestaň už svítit,
kdyby mě viděli,
mohou mne chytit,
věř tomu jistě,
ihned mne odpraví,
na tomto místě.


Bez dlouhých okolků
ze samé lásky
dostal bych provázek
hned od té chásky.
Mohl bych se houpat
na blízkém stromu
a pak bych se více
nevrátil domů.
Proto se uschovej
v celé své kráse,
až já pryč odejdu,
vyjdi ven zase.

Teď zmíráš sám, vražedný roku,
tvé vině,krví zapsané,
se dnes prokletí dostane
nás tisíců na každém kroku.
De mortuis...*? Kdo dobře o tobě?
Cos velkého dal za příklad:
že k štěstí mír jen přejeme sobě,
krví si musel dokázat?!
Na márách ještě k smíchu jeti?
Pozlátko svatozář je tvá,
tvá nesmrtelnost netrvá
a podvodem je řeč o "poli cti".
Ovšem.Tvé jméno, to zůstane
v zmatené knize historie
však prokletí naše se vpije
navěky do nebe vepsané.
Jen kliď se, zlořečený tvore!
Náš zrak se vřele obrací
k roku, jenž teprve kráčí
aby vystřídal místo tvoje.
V polní šedi ještě s hůry slét,
krev jej ještě nestřísnila,
hrůza ještě nezkropila,
však přec: co nám bude nadílet?
nese štěstí pro miliony?
Přináší v tlumoku nám mír?
Nese bitevní vřavy vír?
Nese domov? Nese patrony?
Na otázku odpověď dluží...
Však novost jeho je už skvost
a nám dnes na Silvestra dost
k radostným nadějím vzpruží.
Tož pozdravme tedy srdečně
nové roku poupátko.
Ať jdem v něm domů zakrátko,
a mír je uzavřen konečně.


Egon Ervín Kisch 31. prosince 1914 na jihu Madarska v Ofutaku po ústupu ze Srbska.


* Začátek latinského "De mortuis nil nisi bene = o mrtvých jen dobře.

Slunce už zapadá, za hory černý.
do zákopu táhnou, davy nesmírný,
z jedný strany alpíni, z druhý padají miny,
tak začala válka na Itálii,


A když jsem na vartě, půl hodiny stál,
nepřátelskej útok, právě započal,
šrapnely tam lítaly, a kamarádi padali,
smutná podívaná, na ty raněný.


Do zákopů padá, tiše bílý sníh,
všude kolem leží, řady raněných
jeden ruce oči spálený,druhej nohy zlámaný,
třetí prosí kamaráda o doražení.


Psal jsi kamaráde, domů psaníčko,
stačil jsi jen napsat, drahá matičko,
psaní už je dopsáno, tvou krví podepsáno,
na italský frontě, v půl čtvrtý ráno.


Ten prstýnek co nosím, na levý ruce,
odevzdejte prosím, moji panence,
a pozdravte ji nastokrát, že nespatřím ji vícekrát,
oči mi vypálil, italskej granát.


Slunce už zapadá za hory černý,
ze zákopů táhnou, řady prořídlý.
a měsíček když zazáří a bojiště nám ozáří,
padlejm kamarádům svítí do tváří.

Píseň markytánky (Lied der Marketenderin)


Heinrich HEINE (překlad Vítězslav Nezval)


Mám velmi ráda husary,svátečně obléknuté,bez rozdílu je miluji,ty modré,i ty žluté.


Mám ráda kavaleristy.však baví mně i pěšák,znám se též s artileristy.co vojáček,to fešák.


Však miluji též velice báječné mušketýry,veterány i rekruty,prosté,i oficíry.


Miluji vojsko:Francouze.Italy,Nizozemce,vždyť v každém vidím člověka-miluji Čechy,Němce…


A´t věří si kdo cokoliv,se všemi mně to baví,člověk je člověk,jenom když je zaručeně zdravý.


Jsem lidská.Ráda potěším se, se všemi,kdož přijdou.Nemůžeš-li hned zaplatit-zapíši si tě křídou.


Vlast s náboženstvím je jen šat,mám k lidem lidské vztahy.Pryč s šatem!Tisknu člověka- a ať je tedy nahý.


Zelený věnec před stanem se směje všemu studu.Dnes načepuji malvazské z nejčerstvějšího sudu.

Na Piavě zvečera


Na Piavě zvečera
slyšet je mnohá střela
ta hocha neleká
když milenka čeká
vzpomíná na krásný čas
zdali se navrátí zas
a ty krásné chvíle si připomíná.


V myšlenkách neustává
zavolá kamaráda
jde k němu a šepce
že zemříti nechce
že půjde k nepříteli
tam že mají legii
svoje česká práva
si dobývají.


Druhý den přišla zpráva
že je ve vojsku zrada
že tři hoši mladý
to od města Prahy
přepluli na druhý břeh
usedli na měkký mech
nedali na rozkaz svého hejtmana.

Heinrich HEINE
(Lied der Marketenderin) Píseň markytánky


Und die Husaren lieb ich sehr,
Ich liebe sehr dieselben;
Ich liebe sie ohne Unterschied,
Die blauen und die gelben.


Und die Musketiere lieb ich sehr,
Ich liebe die Musketiere,
Sowohl Rekrut als Veteran,
Gemeine und Offiziere.


Die Kavallerie und die Infanterie,
Ich liebe sie alle, die Braven;
Auch hab ich bei der Artillerie
Gar manche Nacht geschlummert.


Ich liebe den Deutschen, ich lieb den Franzos,
Die Welschen und Niederländ′schen,
Ich liebe den Schwed, den Böhm und Spanjol,
Ich liebe in ihnen den Menschen.

Gleichviel von welcher Heimat, gleichviel
Von welchem Glaubensbund ist
Der Mensch, er ist mir lieb und wert,
Wenn nur der Mensch gesund ist.


Das Vaterland und die Religion,
Das sind nur Kleidungsstücke -
Fort mit der Hülle! daß ich ans Herz
Den nackten Menschen drücke.


Ich bin ein Mensch, und der Menschlichkeit
Geb ich mich hin mit Freude;
Und wer nicht gleich bezahlen kann,
Für den hab ich die Kreide.


Der grüne Kranz vor meinem Zelt,
Der lacht im Licht der Sonne;
Und heute schenk ich Malvasier
Aus einer frischen Tonne.

Manévry:


Slunce prchá nahoru s prachem,slunce tvořící zrcadlení a výheň šedesáti trubek,jež vedou armádu podel pumpy s dívkou.


A večer,zatímco leží děla za ohradou vedle kup chrastí a strojní puška na drzhé straně se chrlí do lesa přes veliké kotle s polévkou obdivované na návsi dětmi a trhany,švec napjal svou firmu na vrátka a rytmistr,obdivuje galantně růži, vzpomíná svého chlapce v námořnické čepici.
Vítězslav Nezval.


Dobře se to čte v kombinaci s červeným vínem, obé mám rád.

Rudá jízda:


Uviděl jsem Kolesnikova téhož večera,hodinu po tom,co byli Poláci poraženi.Jel v čele brigády,sám na plavém hřebci a dřímal.Pravá ruka mu visela na pásce.Deset kroků za nim vezl jízdní kozák rozvinutý prapor.Čelní eskadra líně prozpěvovala oplzlé šlágry.Nekonečná a zaprášené brigáda se vlekly jak selské vozy na jarmark.Vzadu těžce oddechovaly unavené kapely


Ten večer jsem ve způsobu jakým Kolesnikov seděl na koni,spatřil vladařskou lhostejnost tatarského chána,rozpoznal výcvik pravoslavného Knigy, svéhlavého Pavličenka a okouzlujícího Savického.


Brody, srpen 1920


Isaaka Bebela můžete milovat, nebo nenávidět.Když Bebel tuto knihu vydal, byl nenáviděn!

Spěte drazí bratři spěte!Jednoho dne rodná zem zbrojné voje, z dálek slétlé shromáždí zas pod Kremlem.


Nové ideje jdou světem,rudé blesky budou bít.....Spěte,drazí bratři spěte v přítmí časuvzdorných krypt.


Slunce jako zlatá pečeť stojí stráž u vašich vrat....Spěte,drazí bratři spěte,kolem vás lid v celém světě k úsvitů se bude brát.


Sergej Jesenin, člověk,který miloval ženy,víno a poezii.Něco se změnilo,ale jeho poezie je nadčasová.


Poznámka:
S poezii jsme neuspěli. Zkusíme trochu chlapské povídání. Vojenská kuchařka?

Našim mrtvým hrdinům


„Jen těch hrobů nemělo být tolik!“
Proč jen z největšího utrpení
nejkrásnější květy vykvétají,
ze smrti proč svoboda se rodí? —


Za vámi jdu do neznámých dálek,
stopa krvavá kde cestu značí, ‘
kudy šli jste pro živou nám vodu,
pro život náš lepší, pro svobodu.
Činy vaše majákem nám .svítf,
slova vaše, drazí hoši naši,
jako modlitbu si promlouváme,
dětem pohádkou jste nejkrásnější.


Za vašimi stíny duše touží,
k tryzně zve vás, nadšením jež vzplála,
vašimi jež zažehnuta činy,
ke vzpomínkám zve vás do svatyně,
kde je pro všechny vás místa dosti,
slova díků pro vás, již jste mřeli.
nemocemi v dálce od domova,
pro vás, hrdinové, již jste padli
v boji za nás vítězném i mstícím,
pro vás, Janošíci nezlekaní,
jejichž duše i pod šibenicí
zaplesala, že už vlasti svítá,
že jste marně pro nás nehynuli.


Tryznu vděčnosti vám vznítit chceme
na pahorcích nejlepších svých citů,
živým vašim bratrům pomáhati,
dětem vašim nejlepší vše dáti,
vašim matkám hrdým činem vaším,
ale želícím, jak matka jenora
zatesknit zná i když činu žehná,
za zrození vaše matkám vašim
jak jen dovedeme chcem‘ být vděčni!



Marie Calma.

F. L. Liberté


Padlým!



Div hlava nezšílí - tolik těch bolestí.
Po léta neštěstí stíhalo neštěstí.
Nebylo rodiny, nebylo světnice,
kam by nepadl stín té s kosou babice..


Vzpomínám na bratří nesčetné zástupy,
již klesli, na šiji se znakem potupy,
když pro věc katanů hnáni jsou na jatky
ó, kéž by nebylo té smutné památky!


Vždyť oči zavřeli, aniž by spatřili,
jak pouta padají, jež kati vložili
na tělo národa, na zemi ubohou,
dvojhlavou bestií tři sta let drásanou.


Vždyť oči zavřeli, aniž by spatřili,
jak vrazi dusí se krví, již vypili,
jak strachem třesou se v nejtmavším zákoutí
a trestu zbaběle chtějí se vyhnouti.

Hoši od Zborova Karel Hašler, 1927


1. Když se soumrak sklání
nad zborovskou plání
hasne zvolna slunka svit,
křížů bílé řady
ze tmy svítí všady,
které střeží mrtvých klid.


2. Mužně jste se bili
mužně vykoupili
vlasti její svobodu,
máte věčně žíti
příkladem vždy býti,
všemu svému národu.


3. Jeden každý z Vašich četných řad,
doved‘ čestně pro vlast umírat,
Vaší krve rudé
národ vždycky bude
vděčně vzpomínat.


Ref. Hoši od Zborova klidně v zemi spíte,
vy se nikdy více domů nevrátíte.
Vy se nevrátíte nikdy více zpátky,
nikdy nezříte svou zem.


Varianta textu
Když se soumrak sklání
nad Zborovskou plání,
z dáli doznívá večerní klekání,
a ze zákopu zase tiché volání
„ Lidunko má „.


Ref. Hoši od Zborova klidně v zemi spíte,
vy se nikdy více domů nevrátíte.
vy se nevrátíte nikdy více zpátky,
nikdy nezříte svou zem.

Propagandisté c. a k. armády zajímavě seznamovali své vojáky o novém císaři Karlovi I., který je vede v roce 1916 pod praporerm mocnářství. K vánocům v roce 1916 tak byla vydána brožurka ,,Vojáčkům do vesty na cesty ke štěstí k vítězství,,
Na titulní straně byl portrét nového císaře a první sloka hymny, na dalších následovaly povzbudivé verše např.:


Táhneme na Balkán,
tam, kde byla banda,
která nám skolila,
otce Ferdinanda.
Ať žije, vítězí -
císař Karel mladý,
proklat buď - kdo by se
dopustit chtěl zrady.


Letí vichor, letí,
hlavy, trůny smetá,
Rakousko zůstane
až do konce světa!

Císařovna Alžběta, po zprávách o excesech arcivévody, císařova a jejího synovce ,,krásného Otty,, napsala několik básní, zde úryvky jedné z nich:


V krčmě smích a pustá vřava,
smích, pohárů cinkání,
Arcivévoda Vám dává
pěkný příklad, poddaní!


Židle, stoly rozmláceny,
až z nich třísky lítají,
na podlaze střepy sklenic,
pod nohama cinkají.


A ty koukej taky letět,
císaři a strýčku můj!
Přeju ti i paní tetě,
ležte měkce, je tam hnůj!


Rázem obraz panovníka
leží v blátě pod oknem
...

...Bůh ví, že radši bych provoněn byl dechem tvým
a zabořen v polštářích bezedných
kde láska se chvěje jen spánkem blaženým
kde puls blízko pulsu a dech blízko dechu tiká
kde procitnutí jsou tak krásně tichá...


Já však mám schůzku se smrtí
o půlnoci v městě ohnivém,
když jaro zas prchá letos směrem severním,
tak tomu slibu dostojím vem kde vem,
a tohle rande nezruším...


(Úryvek z básně Alana Seegera - Rande se smrtí z roku 1916)

Tma se již drobí.
Je to stejný prchavý čas jako vždy
jen jedna živá věc skáče mi do dlaně
podivná cynická krysa -
když za ucho z předprsně zákopu
vlčí mák chci si dát.


Ty směšná kryso, zastřelili by tě,
kdyby jen znali tvé kosmopolitní přesvědčení.
Teď dotkla ses této anglické dlaně
a totéž provedeš jakémus Němci -
už jistě brzy, když jen tak z radosti
přeběhneš přes spící zeleň mezi zákopy...


(Úryvek z básně Isaaka Rosenberga - Svítání v zákopech, z června roku 1916)

Hercegovina


Šel jsem šumným hájem,
krásnou krajinou,
potkal jsem tam myslivečka,
jak šel s mou milou.


Holka už je amen,
konec lásky mý,
já teď musím narukovat
k infantérii.


Infantéria,
to je láska má,
ta musela bojovati
za císaře pána.


Za císaře pána
a jeho rodinu
museli jsme vybojovat
Hercegovinu.


Hercegovina
je lautr rovina,
tu musela vybojovat
infantéria.


Dole po stráni
šnelcug uhání
a pod strání jsou schováni
mohamedáni.


Mohamedáni,
to jsou pohani,
kalhoty maj roztrhaný,
smrkaj do dlaní.


A tyhle Turkyně,
to jsou vám svině,
císař pán je nerad vidí
ve svý krajině.


Za císaře pána
a jeho rodinu
museli jsme vybojovat
Hercegovinu.

Prostými vojíny vzpomínaná a v zákopech Velké války na foukací harmonikou tesklivě doprovázená píseň o té velké sekanici v šestašedesátém roce.


CHLUM


Tam na Chlumu kostelíček
stojí samo jedinný
hledí dolů na sta křížů
do Hradecké krajiny


Tam sta křížů na sta hrobech
bez nápisů, bez jména,
nikdo tady dnes nepláče,
jenom vletá ozvěna


Nikdo nenese sem věnec
nikdo nenese sem vděk,
opuštění spí vojíni
v den svatých věčných dušiček

Nelze zapomenout na c. a k. pěší pluk č. 18 Arc. Leopolda z Hradce Králové...

Osmnáctí vždycky vprostřed
to heslo plá v našich hrudích
tu přísahu jsme složili.
Bohu, vlasti, národu
že věrní budem svému praporu


Když nepřítelů je silný střed,
tu osmnáčtí se tlačí vpřed,
zděděná to předků krev.
Osude ty krutý vrahu,
mojích mladých let,
v náručí své drahé matky
mě aspoň klidně zemřít nech.

Weinachten im Felde 1917


Gfr. Hermann Grun


Friede auf erden klingt es heut wieder
von engelschoren zu uns herab!
Friede auf erden?.........
.................Ach diese lieder
prallen am menschenstarsinn ab!


Krieg ist die losung un morden parole!
Das tier im menschen feiert triumph!
Zerschmettert liegt die zarte phiole
der freindes, nur seufzer ertonen dumpf!


Komm doch bald wieder, du frieden au erden!
Mache ein ende dem totschlag und mord!
Lasse dies schone erdental werden
wieder der Lieb und gerechtigkeit hort!


Báseň ze sbírky Aus schweren tagen od příslušníka k.u.k. Infanterie Regiment Nr.15 Freiherr von Georgi. Sepsána v poli v přestávce mezi boji na jihozápadní frontě v roce 1917.

Rainermarch


Hoch Regiment der Rainer, als tapfer allbekannt,
wir schützen uns're Heimat und unser Vaterland.
Wir Siegen oder sterben, für unser Heimatland,
die Feinde wir verderben, hoch Salzburg, unser Land!


Hoch Regiment der Rainer, wir stehen fest zur Wehr,
wir stürmen und wir schlagen, mit Kolben und Gewehr.
Die Feinde müssen weichen, sie kennen uns're Hand,
kein Regiment desgleichen, hoch Salzburg, unser Land!


Vom Inn bis zu den Tauern, reicht unser Heimatland,
kein Feind soll es erschauen, mit Waffen in der Hand.
Kein Feind kann uns bedrohen, so lang's noch Rainer gibt,
denn Mut in Kampfeslohen zeigt, wer die Heimat liebt!


Der Weltkrieg hat gefordert, viel tapf'res Rainerblut,
mit rauher Hand zertrümmert, so manches Hab und Gut.
Am Feld der Ehre blieben, getreu bis an das End,
fünftausend Kameraden, vom Rainer-Regiment!



Skladatel Rainer pochodu je seržant Hans Schmid (20.listopad 1893 až 27.květen 1987), Text hudby desátník Joseph Schopper. Premiéra se konala dne 11.09.1915 na zámku Olyka (Halič), čtvrtá sloka vznikla teprve po první světové válce. Rainer pochod byl také v policejní škole v Linci, Horní Rakousko II - Ebersberg nejoblíbenější zpívaná pochodová píseň, protože velká část této jednotky přišla od Salcburku.

K.u.K Infant. Regt. Erzherzog Rainer Nr. 59


Von fernher dröhnt der schwere Schritt.
Die Erde ringsum zittert mit.
Gestalten wie aus Erz gehämmert.
Darin urdeutsche Kraft noch dämmert.
Zerzaust vom Wetter, Sonnverbrannt,
Geballt die raue Arbeitshand,
Im schwerem Arm die sichern Hiebe.
Im Herzen drin die Heimatliebe,
Die blauen Augen stets nach vorn,
Sie sprühn im Kampfe deutschen Zorn,
Im Sturm voran, der Feinde schrecken.
Ein Heerbann unbesiegter Recken.
Wo ist ein Hort, der deinem gleich,
Dir, Salzburg-Oberösterreich:
Treu bis zum Tod. Trutz bis ans End !
Es ist dein Rainer-Regiment!

Im Feldquartier


Von Oblt. Dr. Fiorioli


Im Feldquartier auf harten Stein
Leg’ ich die müden Füße,
Und ich schicke aus der Ferne dann
Der Liebsten meine Grüße.
Ich denke dein die ganze Nacht:
Annemarie.
Und mit mir hat es so gemacht
[: Die ganze Kompagnie. :]
Wir müssen mit dem welschen Heer
Noch blutige Schlachten schlagen,
Von einer baldigen Wiederkehr
Kann, Liebste, ich nichts sagen
Vielleicht kann ich bald bei dir sein,
Annemarie.
Vielleicht schon scharrt mich morgen ein
[: Die ganze Kompagnie. :]


Und schießt mich eine Kugel tot,
Kann nimmer heimwärts wandern,
So wein dir nicht die Augen rot,
Und nimm dir einen andern!
Nimm einen Burschen schlank und fein,
Annemarie.
Es braucht ja grad nicht einer sein
[: Von meiner Kompagnie. :]

Einleitung des Gefechtsberichtes des IV Baons


Es schmettert die Trompete, Hurra und Jubelschrei:
Tirol, das heilige Landl, von Welschen wieder frei!
Sie rennen wie die Hasen, wir krachen hinterdrein
Und jagen über Berge ins welsche Land hinein.
Das ist der Tag des Zornes, der Herrgott hält Gericht
Und schleudert in die Hölle den allerärgsten Wicht !

Kein Titel, von Strele



Mir san vo "fufzig und Neun“ !
Und der Feind kann sie gfreun,
Dem a Neunafufziga-Faust
Üban Schädl übri saust !

Sei’s der Walsche sei’s der Ruß,
Der uns kimmt schen zum Schuß -
Unsre Büren schießen guat,
Und wenn’s schnellt, fliest glei Bluat !

Ob moskalisch, ob walisch,
Ob’s dreckig, ob’s habl is,
Ob’n am Gletscher, unt’n im Sumpf,
Mir „Raina“ san Trumpf !

Füar unsan Kaiser unsa Bluat !
Füar unsa Land’l unsa Guat !
Selm der herrgott muaß schaug’n,
Was a landla als derihuat !

Pánové, pro ne-němčináře , kteří si hodí do překladu to je nesmírná zábava, zkuste to a umlátíte se smíchy . Něco jako :


Kdož su božije bojovníci a zákona jeho v jazyku německém .

To je pravda, cokoli hodíš do překladu, tak je většinou "michmach" k popukání a ke vzteku

CÍSAŘSKÁ HYMNA RAKOUSKO-UHERSKÉHO MOCNÁŘSTVÍ


Zachovej nám, Hospodine, Císaře a naši zem!
Dej, ať z víry moc Mu plyne, ať je moudrým vladařem!
Hajme věrně trůnu Jeho proti nepřátelům všem;
osud trůnu Habsburského Rakouska jest osudem!


Plňme věrně povinnosti, chraňme právo počestně,
a když třeba, s ochotností v boj se dejme statečně!
Na paměti vděčně mějme slávu vojska vítěznou;
jmění, krev i život dejme za Císaře, za vlast svou!


Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávej;
uměním i vědou silný duch se zmáhej, jasně skvěj!
Bože, ráčiž slávy příti, žehnej vlasti milené;
slunce Tvé nechť v míru svítí na Rakousko blažené!


Stůjme k sobě každou chvíli: svornosti jenom moci dá;
spojené kde vládnou síly, snadno vše se vykoná.
Když se ruka k ruce vine, pak se dílo podaří;
říš Rakouská nepomine: sláva vlasti Císaři!


Císaři po boku vládne, rodem, duchem spřízněná,
v kráse, kteráž neuvadne, Císařovna vznešená.
Bože, ráčiž rozkvět nový Habsburskému domu dát!
Františku Josefovi, Alžbětě rač požehnat!


Rozpomeň se, Hospodine na svou nejvěrnější říš!
Její sláva nepomine,vždy jí znovu obrodíš!
Koruna dnes stále kryje,mocný panovníkův trůn!
Navždy žije monarchie,Habsburský jí vládne dům!


Pozn.
hudba - František Josef Haydn 1732 -1809, na základě chorvatské lidové písně "Vjutro rano se ja stanem"
text - Jan Gabriel Seidl 1804 -1875

Až se bude u Nymburka


Až se bude u Nymburka
suchá lípa zelenat,
přijeď se na mě,
má panenko, podívat.


Suchá u Nymburka
nebude mít listí květ,
mládí naše uletělo,
nevrátí se nikdy zpět.


Než se žito zazelená,
než vymetá v poli klas,
na koníčku pěkném, vraném,
budu z vojny zas.


(Lidové písně a tance z Nymburska, Svatopluk Šebek, Praha r. 1959)

Pístecká hospoda


Pístecká hospoda
z drobného kamení,
kdo do ní vejde
pro obveselení.


Přišlo pro mě psaní,
že na vojnu musím,
do cizí krajiny odejíti musím.


Dali na mě kabát ze sukna
bílého,
že se nemusím bát do pole širého.


Ach, má nejmilejší,
od tebe mám šátek,
ten mě vždy potěší,
až budu mít smutek.


Přikrej mě, má milá,
červeným brokátem,
abys mě poznala, až budu
soldátem.


Přikrej mě, má milá,
červeným damaškem
abys mě poznala, až budu
pod vrškem.


(Ze zápisu Jana Tadeáše Plačka, sběratele krajových lidových písní, Písty 650 let, Václav Chloupek, Písty r. 1996)

Přeškoda na stokrát


Přeškoda na stokrát
tý krve červený,
že bude vylita
po trávě zelený!


Po trávě zelený,
po studený rose:
až, mě můj koníček
po poli roznese.


Neumřu na zemi,
zemřu já na koni:
až, se z něho svalím
šavle mi zazvoní!


(Ze sbírek Národní galerie v Praze, verše ke kresbám Mikoláše Alše, r. 1891)

Jděte, vojáci, jděte ležet


Jděte, vojáci, jděte ležet,
však nemáte co večeřet,
jděte, vojáci, jděte spát,
však nemáte co dělat.


(Ze sbírek Národní galerie v Praze, verše ke kresbám Mikoláše Alše, r. 1887)

Ještě je, ještě je u Vlasáka míra,
pod kterou odvedli, pod kterou odvedli
staré matce syna.


Jednoho odvedli, druhého čekají.
A tomu třetímu, tomu nejmladšímu
koníčka chystají.
Lidová, Brno, Komín


Kde jest to městečko, co v něm verbujou?
Já tam taky půjdu, třeba mě vezmou.
A tu mně hned pravějí,
na ramena pleskají,
že se budu hodit mezi dragouny.


Dostal sem koníčka pěkně vraného,
já sem si vyskočil rychle na něho.
Ty francouzské hranice,
to mně trápí nejvíce,
že musím opoustit drahé rodiče.


lidová, z archivu našeho rodinného souboru

Chodila matička


Chodila matička,
po břehu chodila,
švarného synáčka
na ruce nosila.


Ach synu, synáčku,
co ti mám udělat?
Mám-li tě utopit,
nebo tě vychovat?


Má milá matičko,
toho nedělejte,
radši mě vychovejte,
na vojnu mě dejte.


Přijde vám pochvala
od císaře pána,
že jste vychovala
švarného hulána.


(Ze sbírek Národní galerie v Praze, verše ke kresbám Mikoláše Alše)

Zpívéte vesele kohóti,
hať se mý srdýčko nermótí
zpívéte vesele,
je li tu má milá, hať sem de.


Maměnka s tatíčkem plakale,
dež mně na to vojno chetale.
Maměnko neplačte,
rač mně páno Boho poročte


Zpívéte vesele kohóti
bohaté z vojny se nermótí -
kdo nemá dukátů
musí do bílýho kabátu


Lidová, Brno, Židenice-Juliánov

Sen krvavé řeky


Milovaná Kraňská zemi
kde smaragd Soči se pění


jako krev chrabrých mužů
jež tu dávno není


kde prachu oblak zříš
když masy jdou do zapomnění


ty zatracená bílá zemi
kde řev palby a řeky tě změní


a mladí starci železem drceni
potácí se v rozednění


za síly deště a bóry
vanoucí do omrzení


v zemi kde holá pláň
samotnému peklu se klaní


a listy ruje s krví ji barví
až čistého místa není


kde smrtka si jde pro ty
co v lokvích bdí skrčení


ty podlá a zlá zemi
kterou Vlaši bezohledně plení


tam bílé kosti kříže helmy
za sto let v živé se nepromění.



Pozn: Tato autorská báseň vznikla při mém posledním vandru na frontu v Krasu. Blíží se pokračování v roce 2011 vydaných Kujebáků, tentokráte s názvem Vojáci Velké války aneb pietní místa c. a k. pěšího pluku č. 98. Publikace je obohacena nejen vzpomínkami pamětníků, ale i vlastní poetickou tvorbou, perokresbami, náčrtky a mnoha současnými i dobovými fotografiemi.

Zemřít mimo tuto zemi


Uzřít smích na jejích rtech i po největší hádce
nezřízeně milovat být jeden z nich a nežít na posádce
potkat slávu zmar i strach který nejlepší je rádce
umět se rvát i prohrát a nebýt jako zrádce
ve světě smrťáka co vyřádil se a nebyl na oprátce.


Mě nenajdete v seznamech na papírových listech
kde život zhas s křížkem u jména na palpostech
slzy neroňte zvony nezvoňte v honosných chrámech
jejichž smrti pach jak přízrak vlez na váš vzdech
zatímco bratr bez jména ve svých posledních dnech
s brunátným lajtnantem na smrt měl pech.


Ve světě před světem svým posledním útokem
snil bych o ženě v duchu věnoval se dětem
nebyl sám s čistou duší naplněnou splínem
uzřel světlo i stín a nevytloukal klín klínem
snažil bych se zemřít mimo tuto zem.


Věnováno ženám, které doufali v návrat
a nedočkali se…



Pozn: Autorská báseň z dubna 2013 sepsaná jako reakce na aktivity spojené s opravami a údržbou pomníků věnovaných Obětem Velké války na okresním c.k. hejtmanství Poděbrady.

Po přečtení výše uvedené básně E. E. Kische se nerozpakuji publikovat zde i dílo, které na frontě zplodil můj dělostřelecký dědeček:


Slunce krásně svítí,
Kolem samé kvítí,
Samá radost, jas –
Jaro máme zas.
Přišlo náhle z dálky
Sem do naší války
Odneslo nám sníh
Pryč na dálný jih.
Příroda se směje,
Raduje se z jara.
Země se však chvěje,
Kolem píseň stará
Děl a pušek řádí.
Kruté války vřava
Dále krajem pádí,
nikdy neustává…

Hymna devadesátých osmých


Umíráček zní nad polem bitevním
pušky šavle zlámané čepice potrhané
za dlouhého dne v roce čtrnáctém
na Haličské pláni i v Karpatském masívu
padlí jsou to hoši z našeho oddílu
regimentu českého cuku vysokomýtského.


Maršbaťáky táhnou vstříc osudu krutému
v duchu tradic a slávy císařské armády
pochodují s hlavou vzhůru vztyčenou
směrem k hrůzám pekla bojů před Sočou
nemůžou zběhnout nebo ustoupit
svoji přísahu porušit kamarády opustit.


Na březích temné řeky Piavy
praporec s orlem jdeš tiše pozdravit
slunce dávno zapadlo vojsko je připraveno
zaútočit na břeh druhý den v šest ráno
řeka tomu nechtěla silně se vzedmula
všechny mosty zbourala tvé vojáky sebrala.


V osmnáctém roce na vartě postáváš
svůj neblahý osud takřka nevnímáš
všecko už je prohráno cizí silou zdoláno
krvavou ránou války podepsáno
život našim bratrům už nic nevrátí
až i ty se vrátíš do Českého království.


Pozn: Autorský text vojenské hymny, který jsem věnoval památce tradičního c. a k. pěšího pluku č. 98 Vysoké Mýto, květen 2013

Společná cesta


Sbohem buď, bratře můj
i druzi milí ve zbrani
po nelehkém boji
odpočiňte v pokoji
na vrších pod Tolminem
lehká buď vám horská zem.


Bez lásky a štěstí
sloužili jste vlasti
oheň v hrudích nepálí
nikdo z vás již nestřílí
pušky, granáty dohřměly
údy v křeč se sevřely.


Pouť nelehká čeká vás daleká
bez kříže u jména jáma veliká
plná much a krysího pištění
v pytlích strojení budete pohřbení
cestou hlíny hrst vás pozdrží
v černé zemi špatně se neleží.



Pozn. Ukázka další básně ze Sbírky válečné poesie, kterou jsem napsal jako reakci na setkání se zapomenutými hromadnými hroby v okolí Tolminu a Mrzli vrhu, červenec 2013

Chvíle před útokem


Bitva jak děva k sobě nás láká
nevíš co v štelunkách zítra tě čeká


bubnová palba po tři dny zní
hlava třeští v žilách krev pění


proč smutníš když zítra zhebneš
z šálku si přihni a hlasitě říhni


lajtnant čte rozkaz za svítání
smrt si jde pro nás bez odříkání


s kořalkou v břiše jdem do vřavy
bezhlavě vpřed čekaje popravy


rum zahnal chmury a dodal sílu
chudáci ti co zůstali v týlu


šrapnely létají a rozbijí tělo
malá kule provrtá tvé čelo


umřel si tiše mezi krátery
bez rozloučení bez pokory.



Pozn. Jedna z dalších autorských básní...

Železné mouchy


Trávozelené výložky a knoflíky s číslem pluku
to jsou znaky naší zemské obrany
hrdinné českomoravské zeměbrany.
Má drahá Mařenko utři si slzy kůň už se vzpíná
já oblékám kabát a šavli připínám
polnice vříská čeká nás válka
tvrdá a zlá krvavá dálka
je cesta k vítězství dlážděná hroby
tam zmírá landverák v rachotu palby
avšak dokud náš císař a král bude to chtít
my železné mouchy za něj budem se bít!


pozn. Jedna z dalších autorských básní...tentokráte oslavující landvéráky.

Signum Laudis



V blahých časech her a radostí
pln něžné lásky beztrestí
jen málo co vede ke scestí
do míst plných lží a neřestí
ve světlých dnech žití
klidu konce století
bereš službu v císařském království
s úctou ctí a věrností
v duchu tradic s vírou v Boha
a prvního muže soustátí
s pokorou tíhy cviku a velení
vytrvat a dočkat chvály znamení.


Kadetkou procházíš k pluku tě uvedou
mladičký důstojník
haličská garnizona písek a bláto
domácí je pejzatý obchodník
dva tři roky to vydržíš když velíš cuku
pak jsi náhle pobočník
na prsou pamětní medaile i jubilejní kříž
co nosí leckterý záložník
pln služby a věrnosti ke zbrani
marně čekáš chvály znamení.


Náhle jsi v Terstu blíž k Balkánu
tomu bídnému sudu prachu
co vtáhne tě jak děvky a víno
k vlastnímu pádu beze strachu
když samota rmoutí
vše utápí se v láhvi
tvém smutném brachu
nevíš co bude dál
a toužíš aby život vzplál
a nespěl ke krachu
když z dvanáctého roku kříž máš
což není sněné chvály znamení.


Léto pálí jak klín bosenské ženy
když na sv. Annu slyšíš zvonů znění
obálku otvíráš rozkazy vydáš
a víš že vlak jede za rozednění
s modlitbou na rtech ohně křest
zažene strach tam kde nic není
kamarád vedle pad
ten zas podleh zranění v kulích praštění
štěstí máš když projdeš dva roky válčení
bez ztráty a zapomnění
stejně se ve zdraví nedočkáš
uznání nejvyšší chvály znamení.


V osmnáctém roce pomalu umíráš
na útrapy válčení
ale ve skříni na blůze ti visí řád chvály znamení
spolu s křížem za frontové tažení
a medailí za trojí zranění
jak barevné pruhy jejich stužek
vnímáš svět bez osvětlení
když bezbarvé slepé oči tvé
sní příběh o lásce k touze a zaslepení.


pozn. Jedna z prozaických autorských básní zaměřená na prestižní a velmi známou R-U vojenskou dekoraci.

Krn (Monte Nero)


Z hlubin z nichž je cítit chlad
ze štítů kde vládne mráz
jeden vrchol jeden pád
z rovin zrození do bitvy vržení
v zemi kde zlámou si vaz
tam smrt má stále hlad
počli bláhové tažení
však čeká je příkrý sráz
a palba z hradby kamení
černá hora dá všem navěky spát.


Pozn. Jedna z dalších autorských básní, kterou jsem sepsal při letošním výstupu na jednu z nejkrásnějších hor ve Slovinsku.

Dolina smrti


Jako mouční červy schoulení
zlehka do klubíček stočení
sní o domově, dívce v zázemí
zvuk palby však přeťal svědomí
čerstvý vítr vrací všem vědomí
z doliny smrti skáčeš v rozednění
vrháš se vpřed do zatracení.


Tvá duše vzlétá s posledním výdechem
snaha přežít byla jen výsměchem
mělký hrob poskytne klid a soukromí
však nečekej v něm pohodlí
údy, trup i šat brzy se rozloží
a zbylé kosti pranic neváží
však tobě nic již nehrozí.


Pozn. Další z autorských básní, kterou jsem splodil při loňském prolézání bojiště na Krasu u Hudi Logu.