Jak to bylo s kapitulací 5. polské střelecké divize v roce 1920 na Sibiři?

Vážení,
na internetových stránkách pojednávajících o bojích 5. polské střelecké divize s bolševiky na Sibiři, jsem narazil na toto tvrzení:


"W styczniu 1920 r., po nawiązaniu tajnych kontaktów między Korpusem Czechosłowackim i bolszewikami, 5 Dywizja Strzelców Polskich została otoczona i musiała skapitulować koło stacji kolejowej Klukwiennaja (120 km na wschód od Krasnojarska)."


Takže se dovoluji položit otázku, znalcům naší legionářské historie: Jak to vlastně bylo?

Pro začátek jsem vyhrabal moje obstarožní výpisky - chronologii. Velká část (označeno UAL22 ) je z Uměleckého almanachu legionářského. Jak říkám je to fousaté, jo a je to přepis, takže jsou tam rusismy


1919
prosinec
13. prosince ..... Poslední ešalony 2. pluku opouštějí Irkutsk. (UAL22)
18. prosince ..... Gen. Kappel, kdysi bojující po boku čsl. vojska, vyzívá gen. Syrového na souboj proto, že dal zadržeti ruské generálské vlaky na nádraží krásnojarském. (UAL22)


1920
leden
4. ledna ..... Čechoslov. opouštějí Krasnojarsk, kam ihned vstupují bolševici. (UAL22)
4. ledna ..... Kolčak vzat pod ochranu spojenců
5. ledna ..... ke Krasnojarsku se přibližuje oddíl gen Kapella a pokouší se neúspěšně likvidovat oddíly místního sovětu
8. ledna ..... bolševická armáda obsazuje Krasnojarsk
9. ledna ..... Semenovská vojska ustupují v rajoně Hudžuky před 4. plukem. (UAL22)
9. ledna ..... obsazení bajkalských tunelů 3. a 4. plukem
10. ledna ..... polská divize se vzdává přednímu voji Východního frontu
11. ledna ..... neúspěšné vyjednávání čsl. parlamentářů s bolševiky
11. ledna ..... 16:00 - Čsl. vojsko na Rusi ve válečném stavu s RSFSR
12. ledna ..... předvoj 1. divize obsazuje V. Udinsk
12. ledna ..... příměří se Semjonovem
15. ledna ..... První loď, odvážející československé legionáře domů, vyplula z vladivostockého přístavu. (SAK)
21. ledna ..... Vyjednávání bolševiků s čsl. zadním vojem o příměří - převzetí moci v Irkutsku místním sovětem
22. ledna ..... Části 4. pluku po etapách odjíždějí do Vladivostoku. (UAL22)
24. ledna ..... změna požadavků sov. vyjednávačů - odmítnuto
24. ledna ..... čsl. jednotkami opuštěna fronta na řece Birjuse před Tajšetem
25. ledna ..... V Irkutsku vláda odevzdána vládě centra. (UAL22)
28. ledna ..... 8:00 srážka předního voje Východního frontu s I/11. praporem a praporem Lotyšů u stanice Uk
28. ledna ..... 10:00 opouští zadní voj stanici Uk
28. ledna ..... 21:00 zničen most u Kurjatu
29. ledna ..... Boj zadního voje u Nižně Udinska
30. ledna ..... oddíly irkutského sovětu poraženy gen. Kapellem - ustupují pod ochranu neutrálních čsl. vojsk. Jsou zajati a odzbrojeni


únor
1. února ..... 12.pluk a jug. prapor přebírá v Tulunu úlohu zadního voje
2. února ..... 1. pluk »Jana Husi« vstupuje do Prahy, radostně a slavně vítán obyvatelstvem. (UAL22)
3. února ..... přebírají úlohu zadního voje rumunské oddíly
4. února ..... Čechoslováci (III. divise) po třetí zahajují mírové jednání s předvojem bolševické armády mezi Tulunem a Zimou. (UAL22)
7. února ..... uzavřeno příměří mezi Čsl. vojskem na Rusi a vojsky Východního frontu, dohoda o evakuaci
7. února ..... popraven Kolčak a min. předseda Pepeljajev
12. února ..... Tento den přijela první lokomotiva, poslaná Američany Čechům, z Charbina do Mysové. (UAL22)
13. února ..... Transport »Nižnij Novgorod« odváží první části 2. pluku z Vladivostoku. (UAL22)


březen
1. března ..... Čechoslováci opouštějí po dlouhé době Irkutsk definitivně. (UAL22)


duben
5. dubna ..... V Sibiři zmocnili se Japonci Vladivostoku a Nikolsk-Ussurijska, při čemž utrpěli ztráty. (UAL22)
11. dubna ..... Bojový incident mezi Japonci a želez. zřízenci. Vlak »Orlík« je příčinou dočasného konfliktu česko- japonského. (UAL22)
12. dubna ..... Japonci vystupují proti ruským stávkujícím železničářům za neutrality Čechoslováků. (UAL22)
14. dubna ..... Příjezdem několika amerických lodí do Vladivostoku evakuace po značné přestávce oživuje. (UAL22)
20. dubna ..... Příjezd lodi »America« (22. transport) do Vladivostoku. (UAL22)
23. dubna ..... 4. čsl. pluk odjíždí z Vladivostoku do vlasti. (UAL22)
27. dubna ..... Gen. Syrový se štábem opouští Vladivostok na palubě »Presidenta Granta«. (UAL22)


květen


červen
6. června ..... 7. čsl. pluk vjíždí do kanadského přístavu Vancouveru. (UAL22)
13. června ..... Čsl. transporty pod vedením starodruž. podpuk. B. Vuchterle vjíždějí do Quebecu v Kanadě. (UAL22)
14. června ..... 4. pluk Prokopa Holého v Králově Hradci. (UAL22)


červenec
9. července ..... 7. Tatránský pluk po širém Atlantickém okeánu vrací se na Belgii do Evropy. (UAL22)


srpen


září


říjen
7. října ..... Podpluk. Žák přijímá velení úseku v Sibiři. (UAL22)


listopad
21. listopadu ..... Poslední českoslovenští legionáři opouští Rusko. (SAK)

Kvůli hrubé orientaci přikládám malůvku - těch jednotek si nevšímejte. Jedna to není hotový a jednak je to rozložení legií tuším při vystoupení. Kljukvenaja je cca 120 km na východ od Krasnojarsku. Je tam i silueta ČR - z té se dají nahrubo odhadnout vzdálenosti.

Cca 120 km na západ od polské divize - v Krasnojarsku - byly čsl. jednotky. Ty ustoupily 4/1 před postupujícím Východním frontem na východ.


Takže zde máme otázku:
Proč Poláci neustoupili?

Velitelem všech dohodových vojsk na Sibiři, tedy i Poláků, byl generál Janin. Na základě dohody s admirálem Kolčakem vojska Dohody (Čechoslováci, Poláci, Rumuni, Jugoslávci, Italové, Američané, Kanaďané, Britové, Francouzi) střežila od počátku roku 1919 magistrálu, zatímco boje s rudými si řešili Rusové sami. Při ústupu bílých se postupně na východ evakuovali také dohodoví spojenci. Byl nedostatek lokomotiv a paliva, proto Syrový převzal odpovědnost za evakuaci a Čechoslováci přidělovali obojí. Všichni museli výrazně snížit počty vagónů, aby bylo možné evakuaci provést. Poláci toto údajně odmítli, a Syrový jim dal ultimatum - buď sníží počet svých vlaků podle ostatních, nebo nedostanou uhlí... No a Poláci to prý odmítli. Toto je česká interpretace, jež však téměř nikdy nebyla publikována. Poláci samozřejmě mnohokrát publikovali svůj jediný pravdivý pohled, naši na to vcelku dlabali. Takže na mezinárodním semináři vojenských historiků v polovině 90. let ve Varšavě přednesli svoji verzi. S tehdy ještě kolegou Stehlíkem jsme na jejich verzi reagovali odmítavě a náš názor podpořili Rumuni. Ti prohlásili, že vina byla jednoznačně na polské straně a na jejich neochotě se podřídit určeným omezením.


Od té doby jsem k tomu dohledával nějaké materiály a musím říci, že tak jednoznačná polská vina to nebyla. Můj odhad je tak 65 % vina Poláků, 35 % vina Čechů a hlavně oboustranně vypjaté nacionální vášně kvůli Těšínsku.


Ostatně v létě 1920, když Tuchačevskij stál na Visle a u nás socanská luza blokovala všechny komunikace na převoz zbraní z Francie a Itálie do Polska (kominternovské heslo "Ruce pryč od socialistického Ruska"), tak byl Masaryk francouzským velvyslancem dotázán, proč nechceme Polákům pomoci. Masaryk odpověděl: "My jsme jim pomohli již tím, že jsme je neatakovali!" ...

Jen malá poznámka -
v té chronologii můžete vidět, že funkci zadního voje plnili i Lotyši, Rumuni a Jugoslávci a nezůstali nikde viset. Ovšem na druhou stranu je pravda, že s nimi jsme spor o Těšínsko neměli

Vážení,
chystal jsem si obdobné shrnutí, které zde zveřejnil kolega Fidler a v kterém potvrdil mé podezření, že velení francouzského gen. Janina nemělo vliv na čsl-polské vztahy.


Opakování známých údajů
04.01.1920 - vyklizení Krasnojarska čsl. legiemi a jejich ústup na východ přes oblast střeženou 5. polskou střeleckou divizí
05.01.1920 - neúspěšný pokus o znovudobytí Krasnojarska ruskými vojsky gen. Kappela
10.01.1920 - kapitulace 5. polské střelecké divize před Rudou armádou


Nové otázky
Potřebuji chronologicky zařadit čin gen. Syrového (sakra byl vůbec v té době generálem?) - jeho takzvané ultimátum Polákům v kterém požadoval podřízení 5. divize svému velení. Zajímá mne, kdy bylo ultimátum doručeno?


Další otázkou je, zda byly zaznamenány ozbrojené střety, či jiné šarvátky, mezi spojenci na Sibiři? V tomto případě mezi Poláky a Čechoslováky po březnu 1919.

Obecnější popis situace je tady:


en.wikipedia.org


Je tam i zmínka o prosincových bojích polské divize - o tom jsme se zde zatím nezmiňovali a chybí to i ve shrnutí JT.


EDIT janko: upravil jsem odkaz


EDIT jirka: dík

Vážení,
na 53 polských serverech, byl zveřejněn příspěvek, kterém se tvrdí, že některé oddíly z 5. polské střelecké divize na Sibiři, se odmítly vzdát a probily se až do Mandžunska. Neznámý autor napsal:


"... Większość polskich żołnierzy została wzięta do niewoli i następnie skierowana do katorżniczej pracy w bardzo złych warunkach, w związku z czym bardzo wielu z nich zmarło. Ci, którzy przeżyli bolszewicką niewolę, wrócili do Polski dopiero po podpisaniu w marcu 1921 r. traktatu ryskiego kończącego wojnę polsko-bolszewicką 1919/1920 r. Natomiast blisko tysiąc oficerów i żołnierzy nie uznało faktu kapitulacji i podzieliwszy się na małe oddziałki przebiła się na własną rękę do Irkucka. Stamtąd przez Mongolię i Mandżurię dotarli na wybrzeże Morza Japońskiego. Tam ocalali polscy żołnierze (ponad 900) i ok. 300 osób cywilnych, na czele których stanął b. dowódca Dywizji płk K. Rumsza, zaokrętowali się na pokład brytyjskiego parowca. Po blisko 3-miesięcznej podróży morskiej, 1 lipca 1920 r. dotarli do Gdańska. Zgłosili się oni do walki z bolszewikami w kraju, w związku z czym sformowano z nich batalion strzelców i Legię Oficerską."


Díky tomuto textu si dovoluji přidat ještě tuto otázku: Kolik vojáků z 5. polské střelecké divize na Sibiři kapitulovalo?

No v tom odkazu, co jsem sem dal se píše, že cca 900 mužů se nevzdalo a dostali se na východ.


Když jsem o tom celém přemýšlel, tak mě napadly 2 věci (samozřejmě bez znalosti detailů se těžko dá něco kloudného a definitivního vymyslet):


1 - Nakolik ovlivňoval spor o Těšínsko nálady vojáků na Sibiři, z nichž někteří byli už od začátku války na frontě a situaci v nově vzniklých státech neznal osobně nich nikdo - byli na druhé straně zeměkoule (a neměli internet )


Můj soukromý názor je ten, že to nemuselo být až tak dramatické.


2 - Když sem to celé zvažoval, tak mi nedává smysl nic jiného, než že jde o špatný odhad situace. Handrkovali se o lokomotivy a najednou bum, co čert nechtěl, bolševici byli za dveřma... a už se nedalo nic moc dělat.


Tož tak

Jirko,
jaképak "... najednou bum, co čert nechtěl, bolševici byli ...", pokud vím tak bolševici v té tobě přešli do "útoku", například:
- jejich zpravodajská služba byla na vyšší úrovni než naše, či polská
- jejich oblastní velitelé dovedli hrát o čas a neštítili se uzavírat krátkodobé dohody
- jejich sympatizanti byly všude a sílili, například stoupenci Krasnojarského sovětu odolali útoku Kappelovců
- jejich početní převaha byla zřejmá a narůstala, jinak by vojska Dohody nevyklízela pole
- jejich materiální převaha byla zřejmá a narůstala, například vzrůstal počet plnohodnotných obrněných vlaků a další techniky
- jejich týl pracoval tak výkonně, že byli schopni vést válku na několika frontách


Stručně řečeno
Vojska Dohody ztrácela dech a na Sibiři provedla jakousi "vietnamizaci" a nechala místní vládu a další antibolševiky napospas osudu.


P. S.
Internet sice nebyl, ale Čechoslováci provozovali na Sibiři vlastní poštu a ve Vladivostoku měli výkonnou radiovou centrálu. Takže zprávy z domova byly a většinou dorazily tam kam měly i neměly.


P. P. S.
Dosud jsem nenalezl odpovědi na již jednou položené otázky:


1/
Potřebuji chronologicky zařadit čin gen. Syrového (sakra byl vůbec v té době generálem?) - jeho takzvané ultimátum Polákům v kterém požadoval podřízení 5. divize svému velení. Zajímá mne, kdy bylo ultimátum doručeno?


2/
Další otázkou je, zda byly zaznamenány ozbrojené střety, či jiné šarvátky, mezi spojenci na Sibiři? V tomto případě mezi Poláky a Čechoslováky po březnu 1919.


3/
Kolik vojáků z 5. polské střelecké divize na Sibiři kapitulovalo?

Velitelem všech polských jednotek ve východním Rusku a na Sibiři byl plukovník Walerian Czuma a on zastával názor, že občanská válka v Rusku je vnitřní záležitostí Rusů a že Poláci se do ní nemají co míchat. Po zjištění, že na stanici Klukvennaja blokuje další ústup 17 nepojízdných evakuačních souprav přestal věřit, že se dá touto trasou úspěšně ustoupit. Zadní voj neustále sváděl boje s postupujícími bolševickými divizemi 5. armády - 27. a 30. divize. Proto přistoupil na návrh komunistů, kteří slíbili, že Poláci budou mít status zajatců. Sověti smlouvu nedodrželi. Zajatci byli odesláni na nucené práce. Podle některých zdrojů však uniklo 120 důstojníků a 800 lidí mužstva. Divize měla ve svém vrcholném období 10 770 mužů. Kolik jich bylo 10. ledna 1920 ví Bůh.


Zájemce odkazuji na adresu:
http://caw.wp.mil.pl/biuletyn/b25/b25_6.pdf
str. 24-31

Vážení,
díky informaci kolegy Starého a poskytnutému odkazu na polské archiválie zveřejněné panem Jackem Woyno v Biuletynu Wojskowej Służby Archiwalnej Nr 25 (2002) v kapitole: Materiały archiwalne do dziejów polskich formacji wojskowych w Rosji (1914-1920), mám zodpovězeny dvě otázky ze tří.


1. otázka: "ultimátum gen. Syrového"
Vlastně se nejednalo se o ultimátum, ale o neochotu pomoci spojenci. Z nedostatku dalších informací nemohu tuto záležitost chronologicky zařadit.


2. otázka: "ozbrojené střety mezi spojenci"
Pro zodpovězení této otázky nemám dostatek podkladů i když díky tomu málu co vím mohu podezírat velení čsl. legií z neochoty pomáhat Polákům.


3. otázka: "kolik vojáků kapitulovalo"
Dne 10.01.1920 na stanici Klukvjennaja (nyní Ujar, rus. Клюквенная, Уяр, pol. Klukwiennaja) kapitulovalo tři až pět tisíc vojáků z 5. polské střelecké divize. Vzdát se odmítlo asi 1020 vojáků a několik set civilistů. Zbytek buď padl, nebo byl zajat před dnem kapitulace.


Poznámka na závěr
Je zajímavé, že kapitulaci dojednal oblastní velitel polských vojsk plk. Walerian Czuma. Udajně se tak stalo, po předchozí poradě s veliteli 5DSP.


Kdežto stávající velitel divize plk. Kazimierz Rumsza odmítl kapitulovat a společně s tisícovkou svých věrných úspěšně prošel nepřátelským územím. V Mandžusku byl naloděn na britskou loď a odvezen do Polska, kde si ještě stihl zaválčit s Tuchačevským.

Jedna z posledních polských publikací, která se tématu dotýká, jsou oficiální dějiny 5. divize (5 Dywizja Piechoty w dziejach oreza polskiego. Pruszków 1997). Podle této publikace měla mít polská divize k 30.4.1919 na 10 000 vojáků (tři střelecké, dělostřelecký a hulánský pluk), přičemž do přímých bojových akcí zasáhl jen 1. střelecký pluk. Od května 1919 byla divize nasazena, stejně jako ostatní jednotky Dohody (což se v knize zamlčuje) na střežení magistrály. Problém kapitulace je podán velmi zhuštěně:


"Trasa transsyberyjska ruszyly na wschód setki transportów. Ruchem tym zarzadali przede wszytkim Czesi. 5. dywizja (oczywiscie w transportach) z rozkazu dowództwa czeskiego stanowila ariegarde. Staczala ona liscze walki z oddzialami "czerwonych", regularnymi i partyzanckimi. Do najwiekszej doszlo 23 grudnia na wezlowej stacji Tajga. Utknely na niej transporty kolejowe; Czesi nie chcieli przyjmovac polskich pociagów. Oddzialy 5. dywizji pobily jednak oddzialy "czerwonych" i przepchaly transporty w strone Krasnojarska. Tam jednak wybuchlo powstanie a jednoczesnie "czerwona" 5. Armia dokonala obejscia linii kolejowej. Oddzialy kolczakowskie rzucaly bron, a Czesi rokowali z "czerwonymi". Ostatecznie czesc transportów 5. dywízji dostala sie w rece "czerwonych", czesc przedarla sie w walce przez to miasto, ale zostala zablokowana w Klukwiennej. Prosba do gen. Syrowego o udzielenie pomocy spotkala sie z brutalna odmowa. W rezultacie 10 I 1920 r. wiekszosc sil dywizji kapitulowala przed bolszewikami." (strany 34 a 35)


Výše uvedená pasáž se programově vyhýbá všem "problémovým" místům a standardně mlží. Poláci nebyli jediní, kteří střežili magistrálu, nebyli jediní, kdo tvořili zadní voj (zde se jednotky střídaly). Byli však jediní, kteří to "nestihli". Zcela je zde opominuta situace v Zabajkalsku a snaha atamana Semjonova nepustit dohodové jednotky z Ruska do Mandžuska. Také zde došlo k boji, který pro všechny vybojovali Češi a otevřeli cestu. Problém Krasnojarska byl v tom, že mezi "rudými" a Čechy (abych použil terminologii knihy) došlo k uzavření příměří, na jehož základě se Češi odpoutali (a spolu s nimi všechny dohodové jednotky s výjimkou Poláků). Ono Syrového "brutální" odmítnutí pomoci by znamenalo porušení oné uzavřené dohody. V daném případě tedy nešlo o ponechání spojence na holičkách. V tomto okamžiku nešlo již nic dělat. Problém tedy je v předchozím období, než byla uzavřena dohoda o příměří. Zatím však není dostatek informací k rozhodnutí - situace na magistrále, struktura vlaků, jejich počty, počty lokomotiv, množství uhlí, obrana města, zájmy jednotlivých ruských uskupení apod.


Faktem však zůstává, že onen "sibiřský incident" se nikdy nestal důvodem jakékoli oficiální demarše, a také polská literatura se mu z valné části vyhýbá (z meziválečné polské literatury jsem měl v ruce jedinou brožuru, či spíše pamflet, která viděla celou situaci naprosto "jednoznačně" - jako českou zradu).


Jinak ještě upřesnění ohledně Poláků, kteří se do Mandžuska dostali. Soustředili se v Charbinu, kde vytvořili samostatný prapor 1. pluku a Důstojnickou legii. V dubnu 1920 odjeli do přístavu Dalnyj (Port Arthur), kde nastoupili na loď Jaroslaw a odpluli do Evropy - 1. června 1920 se v Gdaňsku vylodilo 120 důstojníků a 800 vojáků.

Citace: J. J. Dufflack: Štefánik a Československo, Naše vojsko, Praha 2009, ISBN 978-80-206-1016-4, str.156


6. února 1920 uzavřeno příměří se Sověty, podepsáno 7. února 1920 ve stanici Lujtin.
7. února byl Kolčak zastřelen v 5 hodin ráno, bez soudu rozhodnutím místního sovětu.
Koncem února 1920 generál Janin odjel přes Charbin a Šanghaj do Francie. Kolčaka nezachránil. Jak sám prohlásil, nebyl schopen vyčerpané československé legionáře donutit k odporu proti postupu bolševiků. Nemohl se také vzepřít negativnímu postoji československé vlády, když Beneš v telegramu velení legií (došel 1. prosince 1919) kategoricky prohlásil: "Každé nové angažování vojska by československá vláda považovala za hazardní avanturu."


Moje poznámka: Bylo to pár dní po odjezdu M. R. Štefánika, v té době ministra války, z důvodů katastrofální situace na československo-maďarské frontě. Jedním z úkolů jeho cesty do Ruska byla i záchrana Kolčakova odporu proti bolševikům.


Generál Janin byl v té době vrchní velitel československé armády a podle zprávy M. R. Štefánika pro Prahu z 28. prosince 1918 "měl převzít po předběžném přezkoumání situace na uralském frontu velení nad ruskými, polskými, jihoslovanskými, rumunskými a lotyšskými oddíly, které jsou pod naším velením." (L. Holotík: Štefánikovská legenda a vznik ČSR, Bratislava 1960)