Immelmann, Max

Příjmení:
Surname:
Immelmann Immelmann
Jméno:
Given Name:
Max Max
JmĂ©no v originále:
Original Name:
Max Immelmann
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
nadporučík Senior Lieutenant
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
? ?
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
- -
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
21.09.1890 Drážďany /
21.09.1890 Dresden /
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
18.06.1916 Sallaumines /
18.06.1916 Sallaumines /
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
- -
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
stíhací eso, znám jako "Orel z Lille"(Der Adler von Lille)
jeden z tvůrců taktiky stíhacího boje
zabit v boji
Fighter ace, known as "The Eagle of Lille" (Der Adler von Lille)
One of founder of fighter planes tactics
Killed in action
Související články:
Related Articles:
Zdroje:
Sources:
https://en.wikipedia.org/wiki/Max_Immelmann
https://de.wikipedia.org/wiki/Max_Immelmann
www.theaerodrome.com
URL : https://www.valka.cz/Immelmann-Max-t9103#326666 Verze : 1
     
Příjmení:
Surname:
Immelmann Immelmann
Jméno:
Given Name:
Max Max
Jméno v originále:
Original Name:
Max Immelmann
Všeobecné vzdělání:
General Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vojenské vzdělání:
Military Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Důstojnické hodnosti:
Officer Ranks:
04.04.1911 praporčík
14.07.1915 poručík
01.04.1916 nadporučík
04.04.1911 Ensign
14.07.1915 Lieutenant
01.04.1916 Senior Lieutenant
Průběh vojenské služby:
Military Career:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vyznamenání:
Awards:
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
http://en.wikipedia.org/wiki/Max_Immelmann
http://de.wikipedia.org/wiki/Max_Immelmann
www.theaerodrome.com
URL : https://www.valka.cz/Immelmann-Max-t9103#499683 Verze : 0
Tento článek vznikl jako polemika k mému vlastnímu staršímu příspěvku v tomto fóru. Ten vznikal v době, kdy jsem vycházel pouze z českých podkladů, kterých tehdy bylo velmi málo a navíc velmi nepřesných. Tento příspěvek si klade za cíl tyto nepřesnosti uvést na pravou míru. V původním příspěvku bylo tolik chyb, že jsem se rozhodl jej odstranit.

Orel z Lille



Zdroj obrázku: https://de.wikipedia.org/wiki/Max_Immelmann


Okolo Maxe Immelmanna se v průběhu času utvořila řada mýtů. Mezi dva nejčastější patří, že byl prvním německým pilotem, jenž létal na první německé stíhačce Fokker se synchronizovaným kulometem a dále, že byl také prvním letcem, který na tomto stroji sestřelil nepřátelský letoun. Těžko říci, jak tyto legendy vlastně vznikly, možná tomu tak bylo proto, že Max Immelmann poměrně brzy zahynul a tak se kolem něj začala rychle utvářet jakási gloriola výjimečného hrdiny. Přesto opravdu jeden primát získal - byl prvním německým esem na jednomístné stíhačce.

Počátek kariéry

Immelmann byl Sas, narodil se roku 1890 v Drážďanech, jako syn majitele továrny na lepenkové krabice. Možná proto měl od mládí kladný vztah k technice a strojírenství.

V roce 1911 mu bylo 21 let. Tehdy zahájil svoji vojenskou službu u drážního vojska, konkrétně u EisenbahnRegiment Nr. 2. V březnu následujícího roku armádu opustil, protože zahájil studium
strojního inženýrství v Drážďanech. Na škole zůstal až do vypuknutí války, potom byl povolán jako důstojník v záloze, a byl zařazen Eisenbahn Regt Nr. 1.

Immelmann si však zakrátko podal žádost k převelení k letectvu, a v listopadu 1914 byl odvelen k FEA 1 (Flieger Ersatz Abteilung - Letecký doplňovací oddíl, neboli výcviková jednotka) v Adlershofu. Pilotní výcvik probíhal v letecké škole v Johannisthalu. Létal zde jako většina německých pilotů té doby na typech Taube, Albatros a LVG. Informace o jeho studiu se různí, podle jedněch byl pilotem špatným, podle jiných nadaným. Faktem zůstává, že zkoušku složil na výtečnou: vystoupal do výšky 2 600 m, přičemž minimum bylo stanoveno na 2000 m, plachtil do vzdálenosti 2 200 m (minimum bylo 80 m), vydržel ve vzduchu 90 min. (minimum bylo 30 min.). V březnu 1915 získal pilotní kvalifikaci a byl odeslán k AFP 3 (Armee Flugpark, letecký doplňovací sklad) v Rethelu ve Francii.

Odtud Immelmann přešel k FFA 10 ve Vrizy, kde pilotoval LVG B.I na průzkumných misích a pozorovacích letech pro řízení dělostřelecké palby s pozorovatelem Ltn. Bissmeyerem. Brzy byl však odeslán k FFA 62.

3. června 1915 zažil nemilou příhodu, když byl sestřelen na svém LVG francouzským Farmanem. Nicméně svůj stroj bezpečně dovedl k nouzovému přistání, a za jeho záchranu byl vyznamenán Železným křížem II. třídy.

Fokkery

Příběh Maxe Immelmanna je neodmyslitelně spjat s příběhem Anthony Fokkera a jeho jednoplošných stíhacích letounů. Přesto nebyl prvním německým letcem, jenž létal na stíhacím Fokkeru.

Již samotný vznik těchto strojů je opět opředen legendami. V dubnu 1915 musel za německými liniemi nouzově přistát francouzský pilot Roland Garross, létající na prvním stíhacím letounu světa Morane L vybaveným kulometem s deflektory, umožňujícími střelbu okruhem točící se vrtule.

Po ukořistění jeho letounu bylo německé velení ohromeno jednoduchostí a účinností jeho výzbroje a vydalo nařízení k jeho okopírování. Tehdy, podle legendy, prohlásil holandský konstruktér v německých službách Anthony Fokker, že toto zařízení je příliš primitivní a že vyvine lepší. Do 48 hodin jeho továrna Fokker Werke představila synchronizační zařízení umožňující střelbu okruhem vrtule.

Dnes se to nejeví jako příliš pravděpodobné. Tak složité zařízení si jistě muselo vyžádat období vývoje a zkoušek, a pouhé dva dny se zdají jako doba příliš krátká. Navíc podle análů majora Helmuta Forstera, náměstka ředitele německého Inspektorátu vojenského letectva (Idflieg), již Fokker měl svůj synchronizátor hotov, když se na něj Idflieg obrátil se žádostí o vývoj obdobného zařízení, jakým byl vybaven Garrosův stroj.


Ať už to bylo jakkoli, faktem zůstává, že Fokker vybavil jeden ze svých letounů továrního označení Fokker M5K (do armády přijat s vojenským označením Fokker A.III) synchronizátorem a kulometem Parabellum LMG 14. Tento letoun s výrobním číslem A 16/15 absolvoval koncem května 1915 střelecké zkoušky jeho výzbroje a 30. května předán Lt. O. Parschauovi.

Otto Parschau létal již před válkou, byl dobrým přítelem A. Fokkera a nadšeným uživatelem jeho letounů. Parschau již létal na jednomístném neozbrojeném lehkém průzkumníku Fokker A.III (nazývaném kavaleristický) koncem roku 1914 na frontě v Champagne. Proto jej Anthony Fokker povolal jako nejvíce způsobilého k otestování jeho nového stíhacího letounu a jeho následné předvedení frontovým letcům. Parschau se tak stal prvním německým operačním letcem, létajícím na stíhacím letounu. Parschau objížděl frontové jednotky, předváděl nový stroj létajícímu personálu a instruoval piloty jak jej ovládat.

První úspěch

Immelmann patřil zřejmě k nejschopnějším pilotům FFA 62, protože když k jednotce na letiště Douai dorazil sám A. Fokker, aby zde předvedl své zbrusu nové stíhací jednoplošníky Fokker E. I, byl Immelmann společně s Oswaldem Boelckem vybrán, aby u FFA 62 působili jako tzv.
]fokkerpiloti
. Měli své kolegy doprovázet na jejich průzkumných misích a ochraňovat je před útoky nepřátelských stíhacích stroj. Současně bylo jejich úkolem napadat nepřátelské průzkumné letouny, platil však přísný zákaz přelétávat na Fokkerech frontu, aby přísně tajný synchronizační mechanismus nepadl do rukou nepřítele. To vše měli Boelcke s Immelamnnem ovšem absolvovat navíc k jejich povinnostem pilotů pozorovacích letounů.

Fokkery k FFA 62 dorazily někdy během června 1915, protože Immelmann v dopise datovaném 25. 6. 1915 píše: "Nedávno jsme dostali dva malé bojové jednoplošníky z Fokkerovy továrna. V první řadě proto, aby viděl tyto bojové stroje, včera navštívil bavorský Korunní princ bojiště a udělal inspekci u nás a oddílu 20. Ředitel Fokker, konstruktér bojového letounu, mu byl představen. On, stejně jako Leutnant Parschau, létal s letadlem a střílel ze vzduchu do země. Obzvláště Fokker nás ohromil jeho možnostmi."

Immelmann byl Fokkerem nadšen: "Jak jsem vám psal v mém posledním dopisu, ředitel Fokker u nás demonstroval jeden z jednosedadlových stíhacích letounů postavených v jeho továrně. Je jedním z nejstarších a nejlepších letců. Hodně ležím v jeho dobrých knihách, nejen kvůli mému
létání, ale také kvůli mému životnímu stylu, protože nekouřím a nepiji, a vždy jdu brzy do postele. Nikdy nezůstávám v jídelně po 10. večer."


Tato informace ukazuje na Immelamnnovu samotářskou povahu, ale k tomu se ještě dostaneme.


K FFA 62 byly přiděleny dva Fokkery výrobních čísel 1/15 a 13/15. Boelcke s Immelmannem se v jejich kokpitu různě střídali. Soupeřili, kdo z nich dosáhne prvního úspěchu. Z těchto dvou byl blíže vítězství Boelcke, avšak o vavříny jej připravil zaseknutý kulomet.

Vše se odehrálo 1. srpna 1915. V 05.45 ráno probudily piloty FFA 62 výbuchy pum. Letouny B.E. 2c od 2. perutě RFC bombardovaly jejich letiště. Boelcke okamžitě odstartoval ve Fokkeru 3/15, napadl jeden letoun, avšak kvůli zaseknutému kulometu jej nesestřelil. Immelmann jej následoval ve druhém Fokkeru. Daleko před sebou spatřil další stroj, avšak kvůli velké vzdálenosti si nebyl jist identifikací. Pak spatřil, jak letoun bombarduje německé pozice, dal se do jeho pronásledování a povedlo se mu přiblížit asi na 100 metrů:

"Dva další nyní směřovali ke mě, a byli ještě vysoko nade mnou. Tak jsem musel jednat rychle. Spustil jsem se na něj jako jestřáb a střílel jsem ze svého kulometu. Za chvilku (myslím) jsem byl připraven letět přímo na něj. Zasekla se mi zbraň, když jsem vystřílel asi 60 ran, na čemž bylo nejvíce nepříjemné, že jsem potřeboval obě ruce k tomu, abych závadu odstranil, což znamená, že jsem musel letět bez manipulace s ovládacími prvky. Mezitím nepřítel mířil k Arrasu. Já jsem letěl vedle něho, odřízl jsem mu ústupovou cestu a přinutil jej k levé zatáčce, která obrátila jeho stroj směrem k Douai."

Honička pokračovala. Pronásledovaným strojem byla B.E. 2c od 2. perutě, pilotovaná kanadským poručíkem Williamem Reidem. Reid letěl bez pozorovatele, zřejmě aby unesl více pum, avšak jeho letadlo nebylo ozbrojeno. Reid se udatně bránil svojí pistolí a současně pilotoval levačkou, ale neměl sebemenší šanci. Během deseti minut na něj Immelmann vystřílel 450 ran, avšak potom se mu kulomet definitivně zasekl. Reid měl ale dost, čtyři kulky mu prostřelily levou ruku a s letounem jako cedník a stojícím motorem musel nouzově přistát. Immelmann dosedl se svým strojem nedaleko a ihned se vydal k nepřátelskému stroji. Protože sám pistoli neměl, halekal zdaleka francouzsky "Prisonniers!" (Zajatci!), aby náhodou poražené soupeře, které zatím pokládal za Francouze, nenapadla nějaká hloupost.

Když dorazil k sestřelenému stroji, poznal podle označení, že je britský a proto Reidovi řekl lámanou angličtinou (francouzsky hovořil výtečně): "Jste můj zajatec." Reid mu odpověděl: "Mám zlomenou ruku, střílíte moc dobře."

Němec potom pomohl Reidovi ven z prostříleného stroje, položil jej do trávy, rozřezal rukávy jeho leteckého kabátu, uniformy a košile a poskytl mu první pomoc, načež byl Reid odvezen do nemocnice v Douai. Immelmann později zaletěl v LVG nad St. Pol a shodil dopis pro Reidovy spolubojovníky z RFC, informující je o jeho osudu.

Nadšený Immelmann ihned napsal Fokkerovi dopis:

"Věřím, že jsem první, kdo srazil nepřítele s jedním z Vašich strojů. Nadto jsem bezpochyby nejmladší fokkerpilot. Můžete si představit, jak jsem byl rozradostněný mým úspěchem, zvláště když dostanu Železný kříž první třídy. Doufejme, že toto nebude poslední vítězství, kterého jsem dosáhl ve Vašem stroji. Raději bych měl stroj se 100 koňmi. Nebylo by to možné? Věřím, že s Vaší laskavou podporou by to bylo uskutečnitelné. Nemohu dosáhnout 2000 metrů rychleji než za 15 minut - se strojem o 100 koních, to jsem si jist, by to bylo dosažitelné v 10- 12 minutách."

Možná právě tento dopis mladého Immelmanna, jehož osobu Fokker využíval k propagaci svých strojů, dal vzniknout legendě o tom, že Immelmann byl prvním, kdo získal na novém stroji první vítězství. Ve skutečnosti již v červenci prvního úspěchu dosáhl Kurt Wintgens, tento sestřel však nebyl medializován.



Fokkerova metla

První vítězství nebylo ojedinělým úspěchem. Devatenáct dní po Immelmannovi dosáhl prvního sestřelu ve Fokkeru také Boelcke, další vítězství přidávali další piloti. Začalo období dnes nazývané "Fokkerova metla". Počty jednomístných Fokkerů rychle rostly. Jestliže v srpnu 1915 jich na celé frontě sloužilo jen 22, v říjnu už to bylo 54 Eindeckerů všech verzí a do konce roku už počet jednomístných stíhaček na frontě (nyní už i od firmy Pfalz) dosáhl celkového počtu 107 letadel.


Válečná pohlednice s Immelmannem. Jde o celkem známou fotografii, která vznikla 15. listopadu 1915, když Immelmann předváděl svůj stroj saskému králi Friedrichu Augustovi III. Na fotografii je zajímavé, že cenzor kvůli utajení vyretušoval nejen synchronizovaný kulomet, ale také rotační motor
Zdroj obrázku: https://www.earlyaeroplanes.com/archive1.htm

Protivník byl téměř bezbranný. Hlavním soupeřem německých fokkerpilotů v té době byly britské B.E. 2 a francouzské Farmany. V obou případech šlo o pomalé a neohrabané stroje, původně navíc neozbrojené. Nyní sice byly narychlo vybavovány kulomety, avšak u B.E. 2 (kde seděl pozorovatel pod horním křídlem "v kleci" vzpěr a výztuh) s velmi omezeným polem výstřelu. Farman s tlačným motorem na tom byl lépe, ale u něj zase byla střelba možná jen v přední polosféře.

Jak se na věc dívali jejich protivníci naznačuje vzpomínka budoucího stíhacího esa Duncana Grinnell-Milnea, jenž na podzim 1915 létal na B.E. 2c: "Němci už před časem nasadili do bojů nové letadlo, Fokkerův jednoplošník s rotačním motorem. Byl rychlý, velice obratný, vybavený kulometem střílejícím okruhem otáčející se vrtule prostřednictvím mechanismu, říkalo se, ukořistěného od Francouzů. To všechno způsobovalo, že ten stroj znamenal pro naše B.E. téměř jistý konec, zvlášť když byl řízen německým pilotem, jehož jméno bylo Immelmann. Jen nejasně se vyprávělo, že ten mladý důstojník (jenž už sestřelil neuvěřitelný počet šesti strojů) vynalezl nový způsob zatáčení. Ve skutečnosti nevěřím, že by udělal něco takového, ale znal určitě pozoruhodně chytrý způsob, jak strojem otáčet, takže se náhle objevoval za ocasem nepřátelských letadel a pak mohl po libosti pálit svým kulometem. "Immelmannův výkrut" se tak stal začátkem nového oboru létání - a otevřel před letci nové problémy vzdušných bojů. (…) Fokkerovy jednoplošníky ohlásily počátek nové éry. Střílet "přes" vrtuli bylo tedy prokázaným faktem a - spojeno s typem letadla, v němž byl kulomet instalován - nás to nutilo přemýšlet o nových nápadech, nových taktikách. (…) Někdy jsme rozmlouvali dlouho do noci a vyčkávali nadějeplně toho krásného rána,kdy bychom mohli začít nacvičovat své nové nápady, které nás měly ochránit před hrozbou Fokkerů."

Zmínka o "Immelmannově výkrutu" opět odkazuje na další z legend, podle nichž právě Immelmann vynalezl speciální letecký manévr, který od těch dob nese jeho jméno - Immelmannův obrat. Ve skutečnosti neexistuje žádný přímý důkaz, že by se tak opravdu stalo, ale faktem je, Immelmann s Boelckem postupně intuitivně odkrývali samotnou základní podstatu vzdušného boje a stanovovali principy, které stíhací piloti přejímají dodnes. Učili se s letounem vmanévrovat do palebné pozice, učili se střílet. Přišli na to, že útočit je nejlepší zezadu, protože to umožňuje nejsnadnější zamíření. Aby dosáhli momentu překvapení, útočili z převýšení, neboť přišli na to, že výšku lze proměnit v rychlost. Zjistili také, že pokud budou mít za sebou slunce, to protivníka oslepí a tak jim poskytne další výhodu.

Immelmann rychle hromadil další vítězství. V následujícím měsíci skóroval dvakrát, ale boje přesto nebyly zcela jednostrannou záležitostí. 23. září, dva dny po jeho třetím sestřelu, mu francouzský Farman prostřelil nádrž. Immelmann úspěšně doklouzal k nouzovému přistání, avšak poškodil při něm podvozek svého Fokkeru.

V říjnu Immelmann přidal čtvrtý sestřel. 26. 10. demonstroval vyzrálost a účinnost své útočné taktiky, když se utkal s letounem Vickers Fighter F.B. 5 "Gunbus". Šlo o první britský letoun od počátku vyvíjený jako ozbrojený a určený ke stíhání nepřátelských průzkumných letounů. Jeho výzbroj tvořil kulomet pozorovatele v přední gondole. Byl to také stroj s tlačným motorem, podobně jako francouzské Farmany, byl však považován za výkonný a dobře ovladatelný stroj. Rozhodně byl nejhodnotnějším britským bojovým letounem té doby a v RFC panovalo přesvědčení, že "Gunbusy" se o sebe dokáží postarat.



Immelmann po souboji napsal: "Zrovna jsem vyšplhal na 3500, když jsem uviděl nepřátelského letce nad liniemi u Arrasu směrem na Cambrai. Nechal jsem ho chvilku letět na východ. Pak jsem ho začal stíhat a celou dobu jsem se mu schovával za ocasem. Tak jsem ho sledoval asi čtvrt hodiny. Prsty mě svrběly na spoušti, ale ovládl jsem se a počkal se střelbou, dokud jsem nebyl 60 metrů od něj. Jasně jsem rozeznal pozorovatele na předním sedadle, jak zírá dolů. Ra-ta-ta… spustil můj kulomet. Padesát ran a pak z jeho motoru vyšlehl dlouhý plamen. Dalších padesát ran na pilota. Teď byl jeho osud zpečetěn. Šel k zemi v dlouhých spirálách. Téměř každá kulka z mé první série našla cíl. Výškové kormidlo, směrové kormidlo, křídla, motor a nádrž a ovládací lana byly zasaženy. Pilot (kapitán C. Darley) dostal kulku do pravého ramene. Také jsem mu ustřelil palec. Stroj dostal čtyřicet zásahů. Pozorovatel (nadporučík R. J. Slade) byl nezraněn. Jeho kulomet byl v perfektním stavu, ale nevystřelil jedinou ránu. Takové to bylo překvapení."

Tento souboj jasně prokázal, že sebelepší letoun je bezmocný proti takticky a technicky dobře provedenému útoku. Immelmann se tímto vítězstvím stal prvním německým esem na stíhacím letounu. Ve skutečnosti se ale tento termín objevil až později a v německém letectvu se nikdy nerozšířil tolik jako u Francouzů či Britů. Právě někdy v té době ale Immelmann proslul pod jiným jménem - říkalo se mu "Orel z Lille".

Immelmann přidal šestý sestřel v listopadu a 15. prosince se utkal s letounem Morane Parasol LA patřícímu britské 03. peruti. Stroj pilotoval poručík Alan Hobbs a pozorovatelem byl poručík Charles Tudor Jones:

"… Rychle jsem se k němu blížil, ale stále jsem byl poněkud nízko a nemohl jsem zaútočit. Vystoupal jsem do 2600, on byl však ve 2800. Předstíral jsem útok a to ho zmátlo. (…) Teď jsme byli ve stejné výšce, ale já jsem přesto vystoupal ještě o něco výš. On udělal opak, spustil stroj dolů a získal tak obrovskou rychlost, že se mi téměř ztratil z dohledu. Viděl jsem ho pouze jako nezřetelnou šedou šmouhu na vzdáleném horizontu. Určitě věřil, že jsem ho ztratil, protože šel do pravé obrátky a směřoval k Douai. Byl jsem teď v 3200 metrech, on mohl být tak ve 2600-2700. Jelikož dráha jeho letu byla nyní kolmá k mé, moje výška mi umožnila, že jsem se k němu velmi rychle přiblížil. Když jsme byli ještě 500-600 metrů od sebe, začal na mne zuřivě střílet. Vzdálenost mezi námi byla příliš velká, takže neměl žádnou šanci na úspěch. Vystřelil alespoň 500 ran a já jsem se mezitím přiblížil z 500 metrů na 150. Pak jsem také začal střílet. Nejprve jsem na něj vystřelil dávku 40 ran. Nepřítel letěl čile dál. Proč ne? Nyní bylo mezi námi pouze 100 metrů, pak 80 a nakonec 50. Viděl jsem, jak si nepřátelský pozorovatel s něčím hraje na kulometu. Asi se mu zadřel. Musel jsem toho využít. Nenechal jsem jim ani zlomek vteřiny na oddech a vystřílel jsem na ně 150 ran. Nepřátelský jednoplošník se náhle zvedl, vrtule směřovala do nebe a jeho řídící plocha k zemi. Několik vteřin stál na ocase. Pak se převrátil na pravé křídlo a přídí dolů rotoval střemhlav k zemi."

Oba britští letci zahynuli - Hobbs byl nalezen mrtev ve vraku letounu, zatímco Tudor-Jones (jehož kulomet nebyl zaseknutý, nýbrž poškozený Immelmannovými střelami, jak se později ukázalo), byl z padajícího stroje vymrštěn a nabodl se na větve stromu.

Toto vítězství ukazuje, že Immelmann již v té době měl velmi dobrý odhad správné vzdálenosti ke střelbě. Současně však s předchozí Immelmannovou vzpomínkou vyvrací některá tvrzení o Immelmannově fenomenálním střeleckém umění a extrémně malé spotřebě střeliva. (Např. A. Fokker ve své autobiografii "Létající Holanďan" uvádí, že "Immelmann jednou získal vítězství po vypálení jen 13 ran".) Mýtů kolem Immelmannovy osoby se ostatně utvořila celá řada.

Rok 1915 tedy Immelmann zakončil se sedmi sestřely na kontě, Boelcke měl v té době stejný počet. Boelcke pak dosáhl 5. ledna 1916 osmého vítězství a Immelmann jej dostihl 12. ledna sestřelením dalšího britského "Gunbusu". Téhož dne večer zatelefonoval k FFA 62 pobočník vrchního velitele a oznámil Boelckeho a Immelmannovo vyznamenání nejvyšším pruským řádem Pour le Mérite.

Arogantní Immelmann?

Otázkou zůstává, jak tato událost ovlivnila Maxovu osobnost. O Immelmannovi se někdy tvrdí, že byl arogantní. Pokud jde o jeho údajnou aroganci a nespolečenskost, něco na tom jistě bude. Max byl podle všeho silný introvert, který si nikoho příliš nepustil k tělu, s tím je také možná spojená jistá společenská neobratnost, působící patrně jako arogantní chování.

Takto na něho vzpomíná Anthony Fokker: "Immelmann byl vážný, skromný mladík, jenž se zajímal o technické detaily létání. Byl populární a původně známější než Boelcke. Přijel do Berlína po svém čtvrtém nebo pátém vítězství a já jsem jej vzal do Schwerinu, abych mu ukázal svoji továrnu. Mluvili jsme málo o abstraktních záležitostech. O to víc jsme diskutovali o kulometu, byl výborným střelcem, a o leteckých manévrech a relativních výhodách jednoho stíhacího letadla nad druhým. Měl oči jako dravý pták a malé atletické tělo, které prozrazovalo schopnost odolávat nervovému vypětí… (…) Pokud jsem mohl poznat, ani v nejmenším se nestaral o svět."

Také jeden z jeho vysloužilých spolubojovníků a Immelmannův bývalý kamarád z FFA 62, Oblt. Dr. Ernst Sieverts, po válce napsal krátký článek o svých vzpomínkách na velké eso: "Zpočátku nebyl domýšlivý. Později, po vyznamenání mnoha řády, se stal trochu nafoukaným. Ale byl to mimořádný muž, jeho slabé stránky byly neškodné a on byl vždy milý kamarád. Po vyznamenání jsme mu říkali "Vaše Veličenstvo". Miloval, když se mohl nechat vyfotografovat vždy, když dostal novou medaili. Na zemi se rád dobře oblékal, ale když letěl, nosil starou tuniku, kvůli které byl velmi pověrčivý - připisoval jí řadu svých vítězství, a k tomu vždy nosil pár starých velvetinových kalhot."

"Měl živý krok, a od místních francouzských obyvatel (Immelmann dost dobře mluvil francouzsky) dostal přezdívku "muž, který vždy tančí". Byl velmi hbitý a velmi silný, předváděl gymnastické cviky, a miloval provádění žertíků a vyprávění vtipů. Byl vegetarián, ale v poli jedl maso, ačkoli jeho skutečnou láskou byla "hora vynikajícího koláče", kterou si dával jako zákusek každé odpoledne - byl to skutečný jedlík, což byla jeho jediná neřest. Jinak byl velmi skromný. Jeho dánská doga byla "pes na klín" a spala v stejné posteli jako Immelmann."


Podle dalších svědectví byla jeho matka a pes Tyras jediné dvě bytosti, ke kterým skutečně přilnul. Na jednu stranu tak máme obraz nelítostného válečníka, který klidně píše o ustřelených palcích, na straně druhé mladíka, kterému maminka každý týden posílala krabici čokoládových bonbónů.


Immelmann se svým miláčkem - dánskou dogou jménem Tyras. Immelmannův mazlíček se rád choval na klíně a spával se svým pánem v jedné posteli
Zdroj obrázku: https://de.wikipedia.org/wiki/Max_Immelmann

Fokkerův kůň

Vraťme se však k událostem počátku roku 1916. V té době již vždy, když to bylo možné, operovaly spojenecké pozorovací letouny ve skupinkách nejméně po třech, aby se mohly navzájem chránit v případě přepadení Fokkerem. Proto začaly být v odpověď po celé západní frontě Fokkery Eindecker soustřeďovány do tzv. KEK (Kampfeinsitzerkommando - jednotka bojových jednosedadlovek), pojmenovávaných zpravidla podle místa dislokace. U FFA 62 tak vzniklo "KEK Douai", tvořené čtyřmi piloty. Immelmann také 16. ledna přesedlal na novou výzbroj. Obdržel nový Fokker E.IV s motorem o výkonu 160 k.

Immelmannovo jméno ve spojení s tímto strojem položilo základ další legendy. Anthony Fokker ve své autobiografii "Létající Holanďan" uvádí, že tento stroj byl vyroben speciálně pro Immelmanna. Je sice možné, že Immelmann nějakým způsobem mohl Fokkera inspirovat, či dokonce vývoj nového letounu iniciovat, avšak tovární testy tohoto stroje na podzim 1915 provedl Boelcke a ten také obdržel první kus k frontovým zkouškám - Immelmann se v dopise z 20. prosince 1915 závistivě zmiňuje, že "Boelcke má Fokker o 160 koních".

Původní prototyp Fokker E.IV w.n. 122/15 byl vyzbrojen třemi synchronizovanými kulomety, které navíc mířily mírně vzhůru asi pod úhlem 15°. Se synchronizováním tří zbraní ovšem byly neustálé problémy, A. Fokker proto nechal opět levý kulomet vymontovat a zbraně umístit rovnoběžné s podélnou osou. Boelckeho výhrady ovšem trvaly - po několika soubojích (počátkem března byl převelen k Verdunu, kde převzal velení vlastního KEK Sivry a jeho protivníky byli pro změnu Francouzi) k němu uvedl: "Stroj ztrácí moc rychlosti ve stoupání, pročež mi několik dvojplošníků Nieuport uniklo. Stoupavost značně klesá ve velkých výškách (přes 3000 metrů). Tomuto nedostatku by mohlo být zabráněno zavedením lehkého dvojplošníku. Manévrující schopnosti stroje o 160 koňských silách jsou značně nižší než u 100koňového a 80koňového typu, protože je problém čelit akčnímu vlivu těžkého motoru."

Patrně právě kvůli svým poznámkám o potřebě nových lehkých dvouplošníků (tedy strojů zcela odlišné koncepce, než právě produkovala Fokkerova továrna; na základě požadavků pilotů včetně Boelcka tak Idflieg 8. 3. 1916 objednal u konkurenční firmy Halberstadt prvních 12 kusů jejích stíhacích dvojplošníků D.I) upadl Boelcke u A. Fokkera v nemilost a ten nyní začal více "sázet" na Immelmanna.

Ten "pokřtil" nový Fokker E.IV w.n. 127/15 druhého března, když přinutil k přistání v německých liniích Morane BB od 3. perutě britského RFC. Pozorovatel, 2Lt. H. F. Birdwood, byl zabit ještě ve vzduchu, zatímco pilot 2Lt. C. W. Palmer byl těžce zraněn do nohy. Přesto se mu ještě podařilo přivést stroj k nouzovému přistání blízko Somain, načež ihned putoval do německého lazaretu. Němečtí doktoři zde museli amputovat Palmerovi nohu, ten ale 29. března bohužel zemřel na otravu krve.

To ovšem nebylo všechno. Immelmannovi se v březnu nebývale dařilo, už 13. 3. dosáhl svého prvního dvojitého vítězství, když sestřelil B.E. 2 a Bristol Scout, čímž počet svých vítězství zvýšil už na 11.

Téhož dne poprvé skóroval nový muž u KEK Douai, Max Mulzer, avšak vítězství mu nebylo oficiálně potvrzeno. Mulzer přišel k FFA 62 zřejmě někdy během února 1916 a brzy se stal Immelmannovým blízkým přítelem. Často létali spolu ve dvojici.

Ačkoli v jedné své starší práci jsem uvedl, že Immelmann utvořil první stíhací dvojici světa s Boelckem, není to zcela přesné. Je velmi pravděpodobné, že Boelcke a Immelmann létání ve dvojici vyzkoušeli, ale vzhledem k jejich vzájemné rivalitě nelze předpokládat, že by tak spolu mohli létat dlouhodobě. Při letu ve dvojici je jeden z obou mužů vedoucím, jenž má ničit objevené letouny, druhý pak "číslem", jehož povinností je dávat pozor na vedoucího a chránit jej. Vzhledem k vysoké řevnivosti mezi Boelckem a Immelmannem však nelze předpokládat, že by se jeden druhému nějak podřizovali k vzájemné spolupráci. Kamarády z nich učinila až německá propaganda, avšak ve skutečnosti se ti dva vůbec neměli v lásce.S Mulzerem naopak Immelmann rychle utvořil dobře sehraný tým.

Do konce března Immelmann přidal ještě dva sestřely, jeho skóre za poslední měsíc tak činilo 5 sestřelů a celkový počet vítězství dosáhl počtu 13.

23. dubna, na Velikonoční neděli, letěli Immelmann s Mulzerem dvakrát. Nejprve společně sestřelili Gunbus od 11. perutě, který nouzově přistál u Monchy-le-Preux, přičemž posádka padla do zajetí. Později v tutéž neděli, dvojice Immelmann - Mulzer napadla F.E. 2b od 25. perutě, která přistála za britskými liniemi nedaleko Estaires se smrtelně zraněným pozorovatelem. Immelmann se připsal "Gunbus", zatímco F.E. 2b šla na Mulzerův účet, jako jeho druhý potvrzený úspěch. Jak jejich společná hvězda stoupala, Mulzerovi začali kamarádi říkat "bavorský Max", zatímco Immelmann byl nazýván "saský Max".

Přichází obrat

Přicházely ale také problémy. Hned o dva dny později, tedy 25. 4., se Immelmann utkal s dvojicí nových britských stíhaček D.H. 2, řízených poručíky J. O. Andrewsem a N. P. Manfieldem od 24. perutě - první britské stíhací perutě. Boj rozhodně nebyl lehký, nové D.H. 2 byly rychlejší i obratnější než Fokkery řady E a navíc piloti 24. perutě byli agresivní stíhači, aktivně vyhledávající vzdušný boj:

"Odstartoval jsem asi v 11.00 hodin a setkal jsem se se dvěma anglickými dvojplošníky na jih od
Bapaume. Byl jsem asi o 700 metrů výše, a proto jsem se k nim velmi rychle přihnal a napadl jednoho z nich. Zdálo se mi, že se po několika výstřelech převrátil, ale bohužel jsem se mýlil. Oba během boje nádherně spolupracovali a vpálili do mého stroje 11 ran. Byla zasažena nádrž na benzin, vzpěry na trupu, podvozek a vrtule. Mohl jsem se jen zachránit letem střemhlav z výšky 100 metrů. Pak mě nakonec ti dva nechali samotného. To nebyl dobrý kšeft."


Tento souboj byl jen prvním signálem. Potíže se dále stupňovaly. Jak Immelmann poznamenal: "Ve strojích, na kterých jsem létal dříve, byl nejlepší obranou před nepřátelským pilotem rychlý únik. Teď to ale začíná být složitější."

Za celý květen zaznamenal Immelmann jen jedno vítězství (čímž své skóre zvýšil již na 15 potvrzených sestřelů) a naopak sám málem přišel o život. Stalo se to posledního květnového dne, když Immelmann na svém Fokkeru E.IV vedl Mulzera a dalšího pilota od KEK Douai do boje se silnou formací pěti F.E. 2b a dvou Martinsydů. Mulzer sestřelil jedno z "fíček", které nouzově přistálo za německými liniemi. Immelmann střílel ze svého kulometného dvojčete na dalšího protivníka, když náhle ucítil hroznou ránu. Převod synchronizace selhal a kulomety odstřelily jeden z listů vrtule. Následné vibrace téměř vytrhly dvojhvězdicový Oberursel z lože, takže Immelmann musel urychleně vypnout zapalování. Nakonec se mu podařilo přivést třesoucí se stroj k nouzovému přistání.

Červen přinesl změny. FFA 62, mateřská jednotka nejen Maxe Immelmanna, ale i KEK 3, byla v polovině měsíce převelena na východní frontu. KEK 3 byl ale podřízen přímo Stofl 6. armády majoru Friedrichu Stempelovi, a proto zůstaly Fokkery se svými piloty na letišti v Douai, kam se také přisunul bavorský FFA 5b. Podle Immelmannova bratra a životopisce Franze, měl Max
(podobně jako Boelcke) dostat rozkaz vytvořit a vést vlastní KEK. Dříve by to možná u Immelmanna vyvolalo radost, ale 13 měsíců frontového nasazení na něm zanechalo své stopy. Por. Moosmair, velící důstojník FFA 5b, vzpomínal, že Immelmann byl v té době velmi tichý a zamyšlený, ale také že mluvil s nadějí o "novém stíhacím dvojplošníku", který by měl brzy dorazit. Por. Erwin Böhme, pozdější velitel Jagdstaffel 2, nositel "Modrého Maxe" a stíhací eso, psal v té době domů, že Immelmann je "poslední dobou uzlíček nervů".

V neděli 18. června 1916 ležela po rozbřesku nad letištěm Douai nízká oblačnost, což neslibovalo toho dne žádnou zvláštní leteckou aktivitu. Nicméně před polednem se počasí zlepšilo a odpoledne již byla hlášena britská letadla, blížící se od jihozápadu k Arrasu. Čtyři Fokkery pod vedením Immelmanna odstartovaly z Douai, aby je zadržely. Asi v 17.00 hodin německého času, Fokkery dohonily letku F.E. 2b od 25. perutě. Immelmann, letící na Fokkeru E.IV (pravděpodobně w. n. 127/16), nabral výšku a střemhlav zaútočil na F.E. 2b s. č. 6940. Jeho střely smrtelně zranily pilota (Kanaďan Por. C. E. Rogers) a také zasáhly pozorovatele, četaře H. Taylora, jenž však sám útočícího Fokkera stačil zasáhnout a vážně poškodit. "Fíčko" přistálo nouzově jižně od Arrasu - Rogers zemřel, Taylor upadl do zajetí a Immelmann si mohl připsat 16. vítězství.

Později téhož odpoledne, Mulzer a Osterreicher vzlétli na další hlídku a Immelmann si sedl v jídelně FFA 5b k večeři. Uprostřed jídla byl však vyrušen zprávou, že sedm letadel RFC přeletělo frontové linie nedaleko Sallaumines, a jeho dva kamarádi na hlídce se tak octili ve značné tísni. Immelmann a Wolfgang Heinemann se okamžitě vrátili na letiště, ale Immelmannův poškozený E.IV ještě nebyl opraven. Vzlétl proto v rezervním Fokkeru E.III w. n. 246/16, zatímco Heinemann letěl ve svém vlastním E.IV. Ještě před nimi odstartoval Alfred Prehn. Když Immelmann poblíž Loos dosáhl výšky 2000 metrů, spatřil neobvykle velké množství letadel. Asi 500 metrů nad ním byly čtyři Fokkery z jeho Kommanda, již bojující s dalším flightem "fíček" od 25. Sqn. Dále k severovýchodu dva další Fokkery manévrující mezi čtyřmi britskými letadly a nad Henin-Lietard se další dva Eindeckery připravovaly zaútočit na britské vetřelce. Do toho všeho pálila německá protiletadlová děla. Na tehdejší dobu to byla obrovská vzdušná bitva, předznamenávající stále častější použití větších formací obě stranami.

Immelmann vystřelil bílé světlice, signalizujíce německým protiletadlovým bateriím, aby zastavily palbu a vstoupil do boje. Napadl F.E. 2b s. č. 4909, a přesnou střelbou zasáhl oba členy posádky, teprve sedmnáctiletého pilota por. J. R. B. Savage a pozorovatele vojína T. Robinsona. Ač smrtelně zraněn, Savage úspěšně přistál za německými liniemi jižně od Lensu, kde svým zraněním podlehl, zatímco jeho pozorovatel vyvázl s lehkými zraněními. Immelmann získal svůj 17. sestřel.

Kupodivu, Immelmannovi většinou není oficiálně přiznáno 17 sestřelů, ale jen 15. Ohledně jeho posledních dvou sestřelů navíc panují jisté nejasnosti. Jeho šestnáctý sestřel F.E.2b (6940) z odpoledne byl současně připsán ve 21.45 Mulzerovi. Patrně jde o chybu, ve skutečnosti se zdá, Max Mulzer sestřelil druhý stroj - Savageův 4909. Mulzer také byl se zajatým F.E.2b vyfotografován, šlo o jeho čtvrté vítězství.


Podle britských údajů posádka dalšího F.E. 2b ve složení ppor. G. R. McCubbin, s pozorovatelem des. J. H. Wallerem viděla Savageovo letadlo v tísni a spustila se mu na pomoc. Waller zahájil palbu ze svého Lewisu právě ve chvíli, kdy Immelmannův Fokker křižoval jejich kurz přímo před čumákem "fíčka". Svědci na obou stranách viděli, jak se Eindecker zachvěl a pak se začal otřásat v sérii nepravidelných kmitů. Během několika sekund se zadní část trupu odtrhla od zbytku letadla. Přední část trupu padala jako kámen, křídla se oddělila, uvězněný Immelmann se po pádu z výšky 2000 metrů zarazil do bláta nedaleko Sallaumines. Němečtí vojáci dorazivší na místo havárie vytáhli pilotovo tělo ze zkroucených trosek, a podle Pour le Mérite ihned věděli, že jde o Immelmanna. Jeho tělo bylo odvezeno do bavorské polní nemocnice v Douai, kde mělo být připraveno k odeslání domů.

Major Stempel svolal komisi, která měla určit příčinu katastrofy. Komise však nedosáhla uspokojivého závěru a diskuse ohledně Immelmannovy smrti nebere konce dodnes.

Britové přirozeně potvrdili sestřel McCubbinovi a Wallerovi. Pro německou propagandu však bylo zcela nepřípustné, aby byl velký Immelmann přemožen ve vzdušném boji. Proto německé nejvyšší velení víceméně přivítalo, že většina německých pilotů, kteří byli svědky Immelmannova konce, se domnívala, že opět selhal synchronizátor jeho kulometu a Immelmann si ustřelil list vrtule, což způsobilo ony zmíněné nepravidelné záškuby letounu a následně porušení strukturální pevnosti konstrukce.

Na některých snímcích trosek je vidět, že jeden z listů vrtule byl ulomen (spíše rovně odříznut) přibližně ve výšce výstřelné dráhy kulometu a to je také doloženo aspoň jedním ze svědků, kteří zkoumali trosky. Boelcke k tomu napsal: "Immelmann ztratil život hloupou náhodou. Všechno, co se píše v novinách o boji ve vzduchu jsou kecy. Kus jeho vrtule odletěl - otřesy přetrhaly výztužné dráty ukotvené nahoře nad trupem a ten se potom ulomil."



Fotografie zbytků Immelmannova Fokkeru E.III w. n. 246/16. Všimněte si listu vrtule, který je jakoby "uříznutý", navíc s drobnými kulatými "zuby" na řezu. To podporuje hypotézu o selhání synchronizátoru
Zdroj obrázku: https://www.earlyaeroplanes.com/archive1.htm

Takové vysvětlení však zase bylo nepřijatelné pro Anthony Fokkera, který odmítal přijmout tezi o vině svého výrobku. Ve svých pamětech svalil vinu na německé protiletadlové dělostřelectvo: "Immelmannovo letadlo se náhle zřítilo k zemi, když letělo blízko německé frontové linie. Poprvé bylo uvedeno, že stíhačka Fokker selhala ve střední výšce. Vysvětlení mne přirozeně neuspokojilo a trval jsem na tom, aby se prozkoumaly zbytky vraku. (…) To, co jsem viděl, přesvědčilo nejen mě, že trup byl roztržen na dvě části šrapnely. Ovládací lanka byla přeťata, odtržené konce byly zahnuté, nikoli natažené, jak by tomu bylo při běžné havárii. Ocas trupu byl nalezen v poměrně velké vzdálenosti od samotného letadla. V letectvu se ve velké míře zastával názor, že neznámý typ jednoplošníku letící nad německými liniemi byl zaměněn za francouzské letadlo, neboť připomínal Morane-Saulnier (tady Fokkerova teorie dosti kulhá, Eindeckerery už v té době z Douai operovaly rok, nebyly tedy ničím novým ani pro Brity, natož pro okolní německé dělostřelce, pozn. aut.). Nakonec jsme o tom dodatečně přesvědčili letecké velitelství, ačkoli to nebylo veřejně prohlášeno. Tvrzení, že katastrofa nebyla způsobená selháním letadla Fokker, nýbrž, že ho sestřelili Němci, by vyděsila miliony obyvatelů."

Ať tak nebo onak, velký Orel z Lille byl mrtev. Velkolepá pohřební slavnost se konala 22. června 1916. Pohřbu se účastnili mimo jiné také sasský korunní princ Georg a bavorský korunní princ Rupprecht (velitel 6. armády) společně s 20 generály. Čest nést Immelmannův Ordenkissen (černý sametový polštářek s vystavenými Imelmannovými vyznamenáními) připadla jeho nerozlučnému příteli Maxi Mulzerovi.

Boelcke projevil značnou dávku jasnozřivosti, když o smrti svého rivala napsal: "Nehledě na smutnou osobní ztrátu, kterou jsme utrpěli, nesmíme, podle mého mínění, podceňovat účinek, který to bude mít na nepřátelskou morálku a reakce našich vlastních lidí."

Vskutku, Immelmannova smrt otřásla celým národem. Současně také byla symbolickou tečkou za obdobím nazývaným "Fokkerova metla".






Tabulka sestřelů M. Immelmanna:

Poř. č.
Datum
Místo
Čas
Jednotka
Protivník
Poznámka
1
1. 8. 1915
blízko Douai
06.15
FFA 62
B.E. 2c
v. č. 2003. Pilot Lt. William Reid zraněn a zajat.
2
9. 9. 1915


FFA 62
dvouplošník

3
21. 9. 1915

10.00
FFA 62
B.E.2c
v. č.2004 (10. peruť RFC) - nouzově přistál za německými liniemi - pilot 2Lt. Stanley Winther Caws padl, pozorovatel Lt. William Hodgson Sugden-Wilson zraněn a zajat
4
10. 10. 1915

15.00
FFA 62
B.E.2c
v. č.2033 (16. peruť RFC) - posádka 2Lt. John Gay, Lt. David Leeson - osud neznámý
5
26. 10. 1915
blízko Ecoust St. Mein
10.05
FFA 62
Vickers F.B.5
v. č. 5464 (11. peruť RFC) - posádka ve složení pilot Capt. Charles Curtis Darley, pozorovatel 2Lt. Reginald James Slade zajata, Darley zraněn na ruce
6
7. 11. 1915

15.45
FFA 62
B.E.2c
v. č. 1715 (10. peruť RFC) - osud posádky Capt. Theodore Dawson Adams, Lt. Owen Vincent Le Bas neznámý
7
15. 12. 1915
severně od Valenciennes
dopoledne
FFA 62
Morane Parasol
v. č. 5087 (03. peruť RFC) - posádka pilot Lt. Alan Victor Hobbs, pozorovatel 2Lt. Charles Edward Tudor Tudor-Jones, zahynula
8
12. 1. 1916

08.30
KEK 3
Vickers F.B.5
v. č. 5460 (11. peruť RFC) - osud posádky neznámý
9
2. 3. 1916
blízko Somain
dopoledne
KEK 3
Morane BB
v. č. 5137 (3. peruť RFC) - pozorovatel Lt. Herbert Frederick Birdwood padl, pilot Lt. Charles Walter Palmer zraněn do nohy a zajat, později podlehl zraněním
10
13. 3. 1916

12.55
KEK 3
Bristol Scout C
v. č. 4678 (04. peruť RFC) )- pilot Maj. Victor Annesley Barrington-Kennett padl
11
13. 3. 1916
blízko Pelves, východně od Arrasu
17.40
KEK 3
B.E.2c
v. č. 4197 (08. peruť RFC) - osud posádky 2Lt. Brian Edward Glover, Lt. Gilbert Dennis James Grune neznámý
12
29. 3. 1916

11.00
KEK 3
F.E.2b
v. č. 6352 (23. peruť RFC) - osud posádky 2Lt. Edward Athelstan Halford 2Lt. Frank George Pinder neznámý
13
30. 3. 1916

11.15
KEK 3
B.E.2c
v. č. 4116 (8. peruť RFC) - osud posádky neznámý
14
23. 4. 1916
u Monchy-le-Preux
09.45
KEK 3
Vickers F.B.5
v. č. 5079 (11. peruť RFC) - posádka zajata
15
16. 5. 1916

18.00
KEK 3
Bristol Scout C
v. č. 5301 (11. peruť RFC) )- pilot 2Lt. Morden Maxwell Mowatt padl
16
18. 6. 1916
jižně od Arrasu
17.00
KEK 3
F.E.2b
v. č. 6940 (25. peruť RFC) - pilot Lt. Clarence Elias Rogers padl, pozorovatel Sgt. H. G. Taylor zajat
17
18. 6. 1916
jižně od Lensu
21.45
KEK 3
F.E.2b
v. č. 4909 (25. peruť RFC) - pilot 2Lt John Raymond Boscawen Savage padl, pozorovatel AM2. T.N.U. Robinson zajat



Prameny:

G. VanWyngarden: Early German Aces of World war 1, nakl. Osprey Publishing Limited, Oxford 2006, ISBN 13: 978 1 84176 997 4
A. H. G. Fokker: Létající Holanďan, nakl Mustang, Plzeň 1994, ISBN 80-85831-05-8
www.theaerodrome.com
https://en.wikipedia.org/wiki/Max_Immelmann
https://www.firstworldwar.com/bio/immelmann.htm
https://www.acepilots.com/wwi/ger_immelmann.html
URL : https://www.valka.cz/Immelmann-Max-t9103#339944 Verze : 1
K obrázku zobrazujícímu Maxe Immelmanna a jeho Fokker E.IV se váže určitá pikantnost. Immelmann byl totiž obdivovatelem Anthonyho Fokkera a jeho výrobků. Jeho kolega Oswald Boelcke však v okamžiku, kdy začaly Fokkery zastarávat, tuto skutečnost neváhal sdělit jak Fokkerovi, tak nadřízeným. Fokkera se Boelckeho kritika dotkla natolik, že nadále považoval za "svého koně" jen Immelmanna, který na jeho strojích létal dál bez výhrad. Když však přišel na frontu Fokker E.IV, musel i Immelmann cítit, že tady Fokker šlápl vedle. Letoun byl velmi špatně ovladatelný, kvůli gyroskopickému efektu jeho zdvojeného motoru, stroj navíc špatně stoupal. Immelmann na něm létal až do své smrti, ke které však paradoxně došlo na starším Fokkeru E.III, protože jeho E.IV byl v předchozím boji poškozen. Ironií je, že podle vzpomínek Immelamnnových kolegů i Max "s nadějí očekával nový stíhací dvouplošník", tedy výrobek konkurenční firmy Halberstadt. Tento stíhací letoun však dorazil ke KEK Douai až 22. 6. 1916, čtyři dny po Immelmannově smrti. Další ironií pak bylo, že první vítězství na tomto novém stroji získal největší Immelmannův rival Boelcke, který si letoun půjčil, když přiletěl do Douai na Immelmannův pohřeb.


Zdroj obrázku: http://www.earlyaeroplanes.com/archive1.htm
URL : https://www.valka.cz/Immelmann-Max-t9103#52457 Verze : 0
Sic transit gloria mundi - Tak končí sláva světa.

Vše co zbylo z Immelmannova Fokkeru E.III sériového čísla 246/16 a velkolepý pohřební průvod slavného esa.

U fotografie vraku si opět můžete všimnout, že levý list je jakoby uříznutý, oproti druhému "uštípnutému".

Zdroj obrázků: https://www.earlyaeroplanes.com/archive1.htm
URL : https://www.valka.cz/Immelmann-Max-t9103#52473 Verze : 1
Řády a vyznamenání :

l. Železný kříž II. a I. třídy 1914

2. Pour le Mérité

3. Saský vojenský řád Sv. Jindřicha, komandér řádu získal již v roce 1915

4. Saský vojenský řád Sv. Jindřicha, rytířský kříž

5. Saský řád Albrechta, rytíř I. třídy s meči

6. Pruský královský domácí Hohenzollernský řád, rytíř s meči

7. Württenberg : Rytíř vojenského záslužného řádu s meči

8. Saská záslužná medaile krále Fridricha Augusta ve stříbře

9. Hanzovní kříž města Hamburku 1914

10. Turecko : Válečná medaile ( Železný půlměsíc )

11. Turecko : Stříbrná záslužná medaile ( Imtiyaz Medal)

Čestný pohár za letecké vítězství získal již 24. prosince 1915

Pilotní odznak

Immelmann byl saský důstojník, je velmi vzácné, když důstojník v nižší hodnosti obdržel „Komandéra „ řádu Sv. Jindřicha. Toto ocenění je zcela mimořádné. Pour le Merité měl daleko liberárnější podmínky pro udělení.

Přehled zpracován dle obrázku Immelmana .
Archiv : Alt.
URL : https://www.valka.cz/Immelmann-Max-t9103#327177 Verze : 1

Diskuse

Rad (citace):
Metody vzdušného boje obohatil navíc o manévr, který od těch dob nese jeho jméno: Immelmannův zvrat.
Podle charakteru manévru se jedná o překrut; v některé literatuře je jako Immelmannův překrut označován.
URL : https://www.valka.cz/Immelmann-Max-t9103#326737 Verze : 0
Není to zcela správné. Háček je v tom, že současný manévr Immelmann není totožný s "Immelmannem" z první světové války. Za první světové šlo v podstatě o souvrat (viz popis výše), zatímco dnes se tak skutečně označuje překrut (tedy půlpřemet s půlvýkrutem). Anglický termín "Immelmann´s turn" je možno přeložit jako zvrat i jako třeba "Immelmannovu otočku".


Samozřejmě ale zvrat jako takový je v podstatě překrut naopak.
URL : https://www.valka.cz/Immelmann-Max-t9103#326740 Verze : 0
Tak jsem z toho srna Very Happy


podle Radova popisu byl původní Immelmann turn souvrat - tedy stoupavý let s vytracením rychlosti, vyšlápnutá směrovka a sešup dolů, aby pilot vyměnil získanou výšku zpět za rychlost.
Takhle dokáže udělat zatáčku na menším poloměru a rychleji než v horizontálním letu.


V anglické literatuře je Immelmann turn běžně popisovaný (a kreslený) tak, že je to bez debaty překrut tedy půlpřemet s půlvýkrutem na konci.


Zvrat (anglicky split S) bych do toho netahal ... to je půlvýkrut s následným přechodem do půlpřemetu - útočný manévr používaný při přepadu cíle s převahou výšky
URL : https://www.valka.cz/Immelmann-Max-t9103#326746 Verze : 0
Tak jsem spíchl ten "Immelmannův obrat" - https://www.valka.cz/topic/postview/327100/

Samotného Maxe dodělám/předělám/doplním.

Samozřejmě "zvrat" není správný, ale když jsem hledal adekvátní překlad slova turn, našel jsem mimo jiné slovo zvrat. Immelmannův obrat se mi moc nelíbilo, použít Immelmannův souvrat nebo překrut bylo nesmyslné už proto, že to tyto manévry jednak už existují (a jaký by tedy byl rozdíl mezi Immelmannovým souvratem a normálním souvratem) a překrut jsem navíc nechtěl použít, protože je ve vztahu k Immelmannovi zavádějící. Zbyl mi tedy Immelmannův zvrat, což jsem nepovažoval za totožné jako normální zvrat.
URL : https://www.valka.cz/Immelmann-Max-t9103#327102 Verze : 1
Následkem zvratu je ztráta výšky, následkem překrutu, potažmo Immelmannu, je nabrání výšky, potažmo nabrání výšky mezi útoky. Podle jednoho popisu je nálet do překrutu vodorovný, Immelmann začíná útokem v sestupném letu. Můžeme zkusit říkat překrutu překrut a Immelmannovu obratu Immelmann, i když to nebude košér.
URL : https://www.valka.cz/Immelmann-Max-t9103#327175 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více