Richthofen, Manfred von

Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 359 příspěvků vloženo, 1960 editováno a 254 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

Richthofen, Manfred von

    Avatar
     
    Příjmení:
    Surname:
    von Richthofen von Richthofen
    Jméno:
    Given Name:
    Manfred Albrecht Manfred Albrecht
    Jméno v originále:
    Original Name:
    Manfred Albrecht von Richthofen
    Fotografie či obrázek:
    Photograph or Picture:
    Hodnost:
    Rank:
    Kapitán Captain
    Akademický či vědecký titul:
    Academic or Scientific Title:
    - -
    Šlechtický titul:
    Hereditary Title:
    svobodný pán baron
    Datum, místo narození:
    Date and Place of Birth:
    02.05.1892 Vratislav /
    02.05.1892 Wroclav /
    Datum, místo úmrtí:
    Date and Place of Decease:
    21.04.1918 Morlancourtský hřbet /
    21.04.1918 Morlancourt Ridge /
    Nejvýznamnější funkce:
    (maximálně tři)
    Most Important Appointments:
    (up to three)
    - velitel prvního většího německého leteckého útvaru Jagdgeschwader (stíhací skupiny) - Commander of the first of the new larger Jagdgeschwader (wing) formations
    Jiné významné skutečnosti:
    (maximálně tři)
    Other Notable Facts:
    (up to three)
    - nejúspěšnější stíhací eso první světové války s 80 sestřely
    - padl v boji
    - Most successful Fighter ace of the World War I with 80 victories
    - Killed in action
    Související články:
    Related Articles:
    18.03.2008 - První úspěch RAF aneb „záhadné“ sestřelení rudého trojplošníku
    Zdroje:
    Sources:
    en.wikipedia.org
    http://www.theaerodrome.com/aces/
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#323963Verze : 1
    MOD
    Avatar
     
    Příjmení:
    Surname:
    von Richthofen von Richthofen
    Jméno:
    Given Name:
    Manfred Albrecht Manfred Albrecht
    Jméno v originále:
    Original Name:
    Manfred Albrecht von Richthofen
    Všeobecné vzdělání:
    General Education:
    DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
    DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
    Vojenské vzdělání:
    Military Education:
    DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
    DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
    Důstojnické hodnosti:
    Officer Ranks:
    DD.MM.RRRR
    DD.MM.RRRR
    Průběh vojenské služby:
    Military Career:
    Vyznamenání:
    Awards:
    Datum udělení
    Date of Issue
    Stužka
    Ribbon
    Název
    Name
    Poznámka
    Note


    12.09.1914
    Železný kříž 2. třídy
    Iron Cross 2nd Class
    Eisernes Kreuz II. Klasse
    -


    23.09.1914
    Železný kříž 1. třídy
    Iron Cross 1st Class
    Eisernes Kreuz I. Klasse
    -


    12.01.1917
    Pour le Mérite
    Pour le Mérite
    Pour le Mérite
    -


    DD.MM.RRRR
    Řád červené orlice 3. třída
    Order of Red Eagle 3rd Class
    Roter Adler Orden 3. Klasse
    -


    DD.MM.RRRR
    Řád železné koruny 3. třída
    Order of Iron Crown 3rd Class
    Orden der Eisernen Krone III. Kl.
    -
    Poznámka:
    Note:
    - -
    Zdroje:
    Sources:
    en.wikipedia.org
    http://www.theaerodrome.com/aces/
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#499666Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Rittmeister Manfred Freiherr von Richthofen


    Angličtí piloti a mechanici si ve strašidelném příšeří hangárů, kde čekali na rozkazy, krátili čas vyprávěním hrůzostrašných příběhů. Šeptali si o letadlech, jež se vrátila na letiště s mrtvou posádkou, o letounech, které byly již týdny nezvěstné a přece byly znovu a znovu spatřovány ve vzduchu a zvěstovaly tak ztráty v řadách jednotky, nebo o pilotech, kteří, ač už dávno mrtvi, přicházeli beze slova do kantýny a zase z ní odcházeli a každý, s kým se setkali, dříve nebo později také odešel do říše zapomnění. Žádná z těchto bajek však nebyla příšernější než pověst o „Rudém baronovi“.


    Vyprávělo se, že tenhle prokletý Hun (Hun je anglicky hanlivé označení Němců. Něco jako francouzsky Boš nebo česky skopčák) létá na červeně zbarveném letadle a ten, kdo se s ním setkal, se už nikdy nevrátil domů. Zabil prý už desítky Angličanů a nebyl nikdo, kdo by ho dokázal porazit. Objevil se po Boelckově smrti, jako jeho mstitel, jako jeho přízrak. Z Boelckeho šel strach, ale jeho nástupce byl ztělesněním děsu. Francouzi mu říkali „Le Diable Rouge“ – „Rudý ďábel“ a měli k tomu jistě dobrý důvod. Vodíval do bojů smečku nesmírně bojovných a smrtelně nebezpečných Albatrosů a všude kde se tahle banda objevila, nechávala za sebou ohořelé vraky nepřátelských letadel a zdecimované spojenecké letky. Pouhé objevení se rudého letounu nad frontou způsobovalo prudký pokles morálky v řadách spojeneckých pilotů.


    Doma v Německu byl znám jako „Der Rote Kampfflieger“ – „Rudý bojový letec“. I tady se vyprávěly historky o britských zabijáckých perutích, zvlášť zformovaných s úkolem tohoto pozoruhodného pilota sestřelit a o odměně 5 000 liber vypsané na jeho hlavu.


    Byl opředen mystériem legendy už za svého života a později byla skutečnost překryta vrstvou mýtů docela. Faktem však zůstává, že tento muž se stal nejúspěšnějším stíhačem I. světové války. Jmenoval se Manfred von Richthofen.


    Manfred Freiherr von Richthofen (Freiherr znamená svobodný pán. Nepříliš šťastný překlad do angličtiny z Manfreda udělal barona, avšak tento titul pruská šlechta nezná) se připravoval na vojenskou kariéru od dětství.


    V jedenácti letech (narodil se 2. května 1892) byl odeslán do vojenské školy ve Wahlstattu. Už tady dokázal svou odvahu tím, že vyšplhal na věž místního kostela, na jejíž špici uvázal kapesník. Po úspěšném ukončení kadetního a důstojnického výcviku nastoupil roku 1911 do berlínské vojenské akademie. V devatenácti letech započal službu u Ulanen - Regiment Kaiser Alexander III Nr. 1 (jízdní hulánský pluk). Koncem roku 1912 měl už hodnost poručíka.


    Po vypuknutí světové války byl regiment vyslán do Polska. Později byl převelen na západní frontu. Ta ovšem, přeplněná zákopy a ostnatým drátem, nebyla místem pro kavalerii. Richthofen, který toužil po boji, si po osmi měsících nečinnosti podal žádost o přeřazení. Ta byla schválena a roku 1915 byl Richthofen zařazen k vojenskému letectvu. Brzy se stal kvalifikovaným pozorovatelem. Sloužil nejprve na ruské frontě a později v Belgii.


    Při náhodném setkání a rozhovoru s Oswaldem Boelckem, byl Richthofen inspirován a rozhodnut pro pilotní výcvik. Avšak jeho talent k létání nebyl nejlepší. Při prvním samostatném letu urazil podvozek, při první pilotní zkoušce propadl. Ale na vánoce roku 1915 konečně prošel svou třetí a poslední zkouškou.


    Richthofen nejprve sloužil jako pozorovatel, později jako pilot dvoumístných letounů, posléze v dubnu 1916 přešel na Fokker E. Po dalším náhodném setkání, v té době již s legendárním Oswaldem Boelckem, přijal von Richthofen nabídku, aby vstoupil do řad jeho nově vznikající stíhací jednotky Jasta 2.


    Oswald Boelcke se stal Richthofenovým velkým vzorem a nenahraditelným učitelem. 17. září vedl tento skvělý muž své žáky do prvního skutečného boje, v němž Richthofen i ostatní čtyři mladí letci získali svá první vítězství. Do oslav tohoto prvního velkého úspěchu Boelckeho jednotky byl zahrnut i přípitek ze stříbrných pohárů naplněných podle středověkého obyčeje pivem. Připíjelo se jak na vítězství, tak i na počest soupeře. Každý letec měl připraven svůj pivní pohár pro ten den, kdy si z něj bude moci připít na své první vítězství. Kromě něj obdržel každý německý letec za své první vítězství velký stříbrný pohár, tzv. Ehrenbecher (Pohár slávy) od velitele bojových leteckých sil. Richthofenovi se zvyk přípitku po každém prvním vítězství po prvním vítězství natolik zalíbil, že si nechal u svého berlínského klenotníka vyrobit do zásoby rovných 60 pohárků, z nichž připíjel po každém svém vítězství.


    Dne 16. října 1916 se von Richthofen stal stíhacím esem, když získal již své páté vítězství. K 9. listopadu už měl na kontě 8 sestřelů, přičemž byl velice zklamán a cítil se podveden, že se nestal dalším mužem, který po osmi sestřelech získal Pour le Mérite. V té době byla ale kritéria pro udělování tohoto vyznamenání upravena a k jeho získání bylo třeba dosáhnout dvojnásobného počtu vzdušných vítězství. Richthofen obdržel jiné vyznamenání.


    Dne 23. 11. 1916 získal Manfred von Richthofen své jedenácté vítězství. Jeho obětí se stal D.H. 2, pilotovaný pověstným majorem Lanoe Hawkerem VC, DSO. V hlášení o tomto souboji uvedl: „Musím přiznat, že Angličan, kterého se mi podařilo 23. listopadu sestřelit, byl anglickým protějškem našeho Immelmanna. Přirozeně jsem to nevěděl, když jsme spolu bojovali, ale mistrovský způsob, jakým ovládal své letadlo, a razance, se kterou létal, ukazovaly, že to musel být pohádkový chlapík.


    Při startu z našeho letiště panovalo nádherné počasí. Měl jsem dobrou náladu a těšil jsem se na lov. Ve výšce
    3 000 m jsem zahlédl tři anglická letadla. Věděl jsem, že mě zpozorovali i Angličané, a podle jejich manévrů mi bylo jasné, že naše naděje na žertík dne narazí na rozhodný odpor. Byli proti oběti, já také. Měli výhodu výšky, já ale přijal jejich výzvu. Letěl jsem níže a neměl jsem výhodnou polohu k útoku, a tak jsem musel čekat, až mě některý z nich napadne střemhlavým útokem. Čekání netrvalo dlouho. První z nich na mě příkře naletěl a pokoušel se dostat mě zezadu. Vystřelil pět ran, tu jsem změnil směr letu a prudce uhnul vlevo. Pronásledoval mě a nastala divoká hra na kolotoči. Pokoušel se dostat za mne. Kroužili jsme dokola jako dva blázni. Oba motory běžely na plný plyn a zdálo se, že žádnému z nás se nepodařilo získat ani centimetr. Ocitli jsme se na kružnici přesně naproti sobě a z této pozice nemohl žádný z nás vystřelit na toho druhého ani jedinou ránu.


    Nejdříve jsme kroužili dvacetkrát vpravo, pak dvacetkrát vlevo. Jak toto mrtvé kroužení pokračovalo, žádný z nás při něm nezískal ani nejmenší výhodu. Okamžitě jsem věděl, že jsem si nevybral žádného začátečníka, protože ani ve snu nepomyslel na vybočení z kruhu a tím zakončení této hry. Měl výtečné letadlo pokud šlo o jeho obratnost, ale můj stroj dokázal lépe a rychleji stoupat. A tím se mi nakonec podařilo získat pozici za ním i s nutným převýšením.


    Při naší honičce jsme ztráceli výšku - byli jsme sotva tisíc metrů nad zemí. Vítr vál podle mé chuti. Během celého dosavadní boje jsme se nejen přiblížili k zemi, ale vítr nás pomalu odvál až nad německé zákopy. Zpozoroval jsem, že jsme přesně nad městem Bapaume, a můj soupeř musel vědět, že pro něho nastal okamžik, kdy by měl přerušit boj, protože se dostával stále hlouběji nad německé území. Byl to ale řízný ďábel. Přestože jsem byl za ním a nad ním, otočil se v sedačce a zamával mi, jakoby mi chtěl říci - jak se vede? Znovu jsme zahájili honičku, jak jsme nejrychleji mohli a jak úzké zatáčky jsme dokázali. Často jsem odhadoval průměr kruhu, který jsme opisovali, na méně než 100 metrů. Mohl jsem se skoro podívat úplně svisle do jeho kabiny a pozorovat každý pohyb jeho hlavy. Kdyby neměl kuklu a brýle, pak bych byl dokonce věděl, jak se tváří.


    Byl to skutečný sportovec, ale věděl jsem, že mé postavení těsně nad ním a za ním je pro něho příliš mnoho, především proto, že jsme stále ztráceli výšku a ocitli se ještě hlouběji v německém zázemí. Byli jsme již těsně nad zemí a on se teď musel rozhodnout, zda přistane na německé půdě nebo se pokusí vyletět z kruhu, aby se opět dostal na vlastní stranu fronty. Zřejmě ale tomuto sportovci ani nepřišlo na mysl přistát a vzdát se, ale náhle se pokusil několika přemety a dalšími bláznivými kousky se připravit k návratu domů. Když pak po skončení těchto atrakcí nabral kurs k vlastním liniím, zahvízdaly mu mé první kulky kolem uší, vždyť s výjimkou jeho krátké dávky na počátku boje nepadl jediný výstřel - žádný z nás k tomu neměl příležitost.


    Boj se teď přenesl těsně nad zem. Nebyli jsme ani ve 100 metrech. Letěli jsme nepříjemně rychle. Věděl, že jsem těsně za ním. Věděl, že ústí mého kulometu míří na něho. Začal manévrovat a neustále měnil směr letu, prudce a nepravidelně měnil směr nalevo i napravo a tak neustále znemožňoval přesné míření. Ale správný okamžik stejně přišel. Byl jsem padesát metrů za ním. Zahájil jsem střelbu dlouhou dávkou. Byli jsme sotva padesát metrů nad zemí a hnali jsme se kupředu. Teď jsem byl za ním již jen třicet metrů. Musel padnout. Kulomet plival oheň a olovo.


    Pak se ale kulomet porouchal, ale za okamžik zase začal střílet. Ta porucha mu skoro zachránila život. Jedna z kulek zasáhla. Přímo do hlavy. Jeho letadlo se vzepjalo a pak již padalo. Dopadlo na zem, když jsem již odlétal. Jeho kulomet se zabořil do země, nyní visí nad dveřmi mého pokoje. Byl to statečný soupeř, sportovec a bojovník.“



    Dne 4. ledna 1917 získal Manfred von Richthofen své šestnácté vítězství. Toho dne zaznamenala trojice Albatrosů Jasty 2 nad frontou čtyři letadla neznámého typu. Ukázalo se, že jde o Angličany. Jeden z nich na Němce zaútočil. Britský stroj se bezprostředně osvědčil jako lepší. Jeho slabá místa se Němcům podařilo odhalit jen díky tomu, že byli tři na jednoho. Nakonec se Richthofen dostal Angličanovi do týla a sestřelil jej. Neznámé letadlo byla horká anglická novinka - Sopwith Pup. Jednalo se o vynikající letoun, ve své době byl nejlepší britskou stíhačkou. Byl to v bojových podmínkách nesmírně spolehlivý, na řízení citlivě reagující a neobyčejně obratný dvouplošník, který neztrácel výšku ani v nejužších zatáčkách. Ve větších výškách spolehlivě překonával všechna soudobá německá letadla svými manévrovacími schopnostmi. Byl vyzbrojen jedním synchronizovaným kulometem Vickers ráže 7,7 mm, vybaveným mechanickým synchronizátorem Scarff - Dibovski.


    Po šestnáctém vítězství byl Manfred von Richthofen 16. ledna 1917 konečně vyznamenán vytouženým Modrým Maxem (tak byl mezi britskými letci populárně nazýván Pour le Mérite. Němci toto označení příliš nepoužívali. Přezdívka má připomínat jednoho z prvních stíhačů vyznamenaných tímto řádem - Maxe Immelmanna) a zároveň mu bylo svěřeno velení vlastní stíhací jednotky Jasta 11. Své domovské letiště měla u Douai. Po tříměsíční frontové službě neměla sice Jasta 11 žádnou ztrátu, nezískala však ani jediné vzdušné vítězství. Jednotka operovala s letouny Halberstadt, jež měly slabé motory, a tak byl prvním Manfredovým činem po převzetí velení (stalo se tak 14. 1.) pokus o přezbrojení Jasty letouny Albatros D.III. Nové stroje byly jednotce dodány ve třetím lednovém týdnu.


    V kokpitu jednoho z těchto nových letounů 23. ledna vybojoval Richthofen jednotce první vzdušné vítězství. Následujícího dne přidal ještě jeden setřel, ale během boje se mu ve výšce 300 m zlomila nosná plocha a Richthofenovi se povedlo nouzově přistát jen zázrakem. Omezená pevnost nosných ploch byla známá nectnost Albatrosů. Albatros měl spodní křídlo užší a kratší než horní. Tím se zlepšovala pohyblivost letounu a zlepšoval pilotův výhled. Na koncích křídel však bylo pouze po jediné vzpěře ve tvaru V, jejíž hrot vyvíjel tlak na nejslabší bod spodního křídla, takže se zde při nepřiměřeném tlaku zlomilo. Navzdory tomuto defektu však došlo vzhledem k počtu uskutečněných vzletů k zanedbatelnému počtu nehod a Albatros zůstával nadále pánem vzduchu.


    V té době už Manfred von Richthofen používal letoun s rudě natřeným trupem. Bohužel není přesněji známo, kdy byla tato barevná úprava provedena. Těžko říci co k tomu Richthofena vedlo, protože tak nápadný letoun si přímo říkal o napadení. Rudý nátěr měl ale i praktický význam. Ostatní piloti Jasta 11 tak mohli i nejprudším boji snadno a rychle identifikovat stroj velitele. Richthofen zvolil červenou barvu pravděpodobně podle barev své původní jednotky - hulánského pluku č. 1. Rudě natřený letoun se brzy stal pověstným na obou stranách fronty.


    Manfred von Richthofen šel ve šlépějích svého velkého učitele Oswalda Boelckeho. Učil svoje piloty létat i střílet a radil jim, jak se ve kterém okamžiku boje zachovat. Že byl dobrým učitelem dokazovala první vítězství jeho žáků. V únoru dosáhli svých prvních sestřelů Sebastian Festner (celkem 12 sestřelů) a Karl Allmenröder (30 s.).


    V březnu Spojenci připravovali ofenzívu u Arrasu. Nebe bylo plné průzkumných letadel a doprovodných stíhaček. Jasta 11 začala dělat svému veliteli čest. Za měsíc březen si celá jednotka připsala 27 vítězství. Manfred sám k tomuto číslu přispěl deseti sestřely. Za ním následovali Karl Schäfer se sedmi sestřely (celkem 30 s.), Kurt Wolff s pěti vítězstvími (33 s.) a po jednom sestřelu zaznamenali Constantin Krefft (2 s.) a Lothar Freiherr von Richthofen (40 s.), který se k Jasta 11 dostal s jedinou nalétanou hodinou na stíhačce díky intervenci svého staršího bratra.


    Kromě slavných vítězství však přišly i první porážky. 6. března napadla pětičlenná formace vedená Manfredem letku Sopwith 1 1/2 Strutter o 15 strojích a Schäfer dva z nich sestřelil. Do boje však ihned zasáhly anglické stíhačky FE 8 a dva Albatrosy poslaly k zemi. Jedním z nich byl právě i Manfred von Richthofen. Palba zasáhla motor a palivovou nádrž jeho letounu. Nechávaje za sebou mlžný pás benzínu, sklesal Manfred až k zemi za německé linie a nouzově přistál. Jen zázrakem letoun nevzňal.


    23. března byl Manfred povýšen do hodnosti Oberleutnant (nadporučík). Příštího dne sestřelil Spad VII od RFC. Tím dosáhl svého 30. sestřelu a hned o den později sestřelil Nieuport XVII od britské squadrony.


    Pro jarní měsíce plánovali Spojenci prolomení německých linií mezi Arrasem a Aisne. Pro podporu britské ofenzívy na úseku u Arrasu měl RFC k dispozici 25 perutí s přibližně 365 letouny, z nichž asi třetinu tvořily stíhačky. Ofenzíva u Arrasu byla zahájena 9. dubna 1917. K tomuto datu se v arraském úseku fronty pohybovalo 5 německých Jagdstaffeln. S pokračující bitvou vzrostl jejich počet na osm. Bitva znamenala pro RFC katastrofu. Nebe se změnilo v peklo. Britové tento měsíc pojmenovali „Bloody April“ (Krvavý duben). Během tohoto jediného měsíce ztratili Britové v bojových akcích 245 letadel, 211 členů posádek zahynulo nebo bylo nezvěstných a 108 letců bylo zajato. Průměrná životnost stíhacího pilota RFC byla tehdy kratší než dva týdny.


    Tato těžká porážka byla důsledkem několika nepříznivých okolností. Britové za všech okolností vedli vzdušnou ofenzívu za německými liniemi. Letouny RFC, většinou staré průzkumné BE 2 a FE 2, tak bojovaly hluboko v německém území. Jejich piloti, letící na pomalejších letadlech a s tenčící se zásobou paliva, si pak museli cestu zpět tvrdě probojovávat. Vítr vál většinou od západu a tak se cesta do bezpečí obvykle změnila v zoufalý zápas o život. Němečtí stíhači, létající na rychlých a dobře vyzbrojených Albatrosech a navíc v průměru zkušenější a lépe vycvičení než jejich britské protějšky, bojovali nad svým územím a nebyli tak vystaveni nebezpečí zajetí v případě poškození stroje. Navíc, zcela v duchu obranné taktiky, si pečlivě vybírali svoje cíle a okamžik útoku. Duben byl bezpochyby pro RFC strašným měsícem, přesto bylo potěšující skutečnostní, že britské letectvo bylo, i přes vysoké procento ztrát, stále schopno operovat v německém vzdušném prostoru.


    Sama Jasta 11 nárokovala v dubnu 89 vítězství. Byla tedy odpovědná za plnou třetinu ztrát RFC! Třeba jen 13. dubna 1917 sestřelilo pět německých pilotů Jasta 11 třináct britských letadel. Z tohoto počtu šly 4 sestřely na konto Wolffa, 3 sestřelil Manfred von Richthofen a po dvou Lothar von Richthofen, Festner a Schäfer. Přesto boje nebyly zcela jednoznačnou záležitostí. 22. 4. byl Schäfer sestřelen pozemní palbou při přelétávání linií, podařilo se mu nouzově přistát a jen taktak, že nepadl do zajetí. O tři dny později byl zabit Festner a téhož dne byl britskou stíhačkou zezadu zaskočen Lothar von Richthofen. Angličan byl v poslední chvíli sestřelen Schäferem a Lothar tak mohl dovést své těžce poškozené letadlo až na základnu.


    Manfred von Richthofen sestřelil v dubnu 21 anglických letadel. Měl tedy na svědomí čtvrtinu všech letounů připsaných jeho jednotce a desetinu celkových ztrát RFC. Jeho první dubnovou obětí byla 2. 4. BE 2, kterou pronásledoval těsně nad zemí, až anglický stroj narazil v plné rychlosti do domu. Jeho pozorovatel pálil ze svých zbraní do posledního okamžiku.


    Manfred o tom napsal: „Byl to zase jeden případ jejich skvělé odvahy. Bránili se až do konce.“


    Tento a jemu podobné souboje značně ovlivnily Manfredovo nazírání na britské letce: „Velmi mnoho záleží na tom, proti jakému soupeři stojíte, zda máte proti sobě ustrašené Francouze nebo ty ostré chlapíky - Angličany... Francouz se boji vyhne, Angličan nikdy.“


    Je fakt, že Francouzi byli mnohem obezřetnější a v té době měli také lepší stroje než jejich spojenci. Proto také na Aisne utrpěli mnohem menší ztráty. Kvůli méně agresivní povaze francouzských pilotů považovali němečtí letci svoje nasazení na francouzský úsek fronty za jistý druh odpočinku.


    8. dubna byl Richthofen povýšen do hodnosti Rittmeister (kapitán - hodnost jezdectva. U ostatních druhů vojsk odpovídá hodnosti Hauptmann), nadporučíkem byl tedy něco přes dva týdny. V polovině dubna už měl Richthofen na kontě 45 vítězství, čímž překonal i schopné francouzské eso Guynemera, jenž měl v té době na kontě 36 sestřelů, i svého velkého učitele Boelckeho.


    V tomtéž období se stal Richthofenův letoun méně nápadným. Jeho podřízení jej přesvědčili, že jeho výrazný letoun představuje příliš přitažlivý cíl. Proto byla rudou barvou natřena všechna letadla Jasta 11. Avšak pouze Manfredův stroj byl celorudý. Ostatní piloti měli na letounech ještě různé barevné doplňky.


    1. května se Manfred po dosažení 52 vítězství odebral na dovolenou a velením Jasta 11 pověřil svého bratra Lothara, jenž měl tehdy na kontě 16 sestřelů. I pod jeho velením si jednotka vedla skvěle. 1. května byl Schäfer vyznamenán Pour le Mérite. Wolff byl stejným vyznamenáním dekorován 4. 5. Lothar sám do 13. května zvýšil počet svých vítězství na 24, avšak téhož dne byl těžce zraněn a musel být hospitalizován. O den později byl Pour le Mérite vyznamenán i on. Po jeho zranění převzal velení Jasta 11 Karl Allmenröder. Ten získal Pour le Mérite 14. června 1917. Ale časy se měnily...


    Spojenecké údery provedené na jaře 1917 měly jen malý úspěch a zanechaly francouzskou armádu na pokraji vzpoury. Ve snaze ulehčit Francouzům situaci zahájili Britové sérii útoků ve Flandrech. Jedním z nich byla i ofenzíva u Ypres. Vzdušné operace prováděné v souvislosti s touto ofenzívou nabíraly na intenzitě.


    Britské stíhací jednotky začaly německé stíhače ošklivě tísnit. Jejich počet se stále zvětšoval a zkvalitnil se i výcvik pilotů, což byl důsledek noční můry, již pro RFC znamenal Krvavý duben. Jestliže na počátku roku měli britští stíhací piloti přicházející na frontu nalétáno často méně než 20 hodin, pak v létě už bylo povinné minimum 48 hodin. Na bojiště byly také vrženy nové britské stíhačky, především SE 5a a Sopwith Camel, jejichž úkolem bylo zvrátit převahu na stranu Spojenců.


    První z nich, SE 5 a její pozdější modifikace SE 5a, se nad zákopy objevila koncem dubna 1917. Tento letoun se stal nejzdařilejší konstrukcí Royal British Factory. Byl vybaven stacionárním motorem s řadovým uspořádáním válců. Verze SE 5 měla motor o 150 k a pozdější modifikace SE 5a dostala motor ještě o 50 koní výkonnější.


    SE 5 a 5a se staly nejrychlejšími stíhačkami, jež byly ve své době v provozu. Byly to vysoce výkonné stroje, přičemž výkon znamená iniciativu, která je nejpraktičtější hodnotou v jakémkoli boji. Letouny byly dost těžké, což v kombinaci s nezvykle velkým vzepětím nosných ploch způsobovalo menší obratnost, avšak tento nedostatek byl vyvážen vysokou rychlostí a dokonalou ovladatelností ve všech výškách a režimech letu. Piloti navíc velmi oceňovali vynikající výhled a stabilitu při střelbě. Silnou výzbroj tvořil jeden synchronizovaný kulomet Vickers a jeden Lewis umístěný na horní nosné ploše. SE 5a měly převahu ve vertikálním manévru nad všemi německými letadly a pokud byly dobře pilotovány, stávaly se německým letcům strašnými nepřáteli.

    Sopwith Camel dorazil na frontu koncem června a rychle se stal suverénem leteckých bojů. Do konce války bylo tomuto typu při vyrobených 5 490 kusech připsáno 1 294 sestřelů, což bylo nejvíce sestřelů dosažených jedním typem letounu. Poháněl jej rotační motor o výkonu 150 k (na rozdíl od klasických řadových motorů u nichž písty válců otáčejí společnou klikovou hřídelí, se u motoru rotačního válce otáčejí okolo společné klikové hřídele, která je však nepohyblivá. To znamená, že rotační motor je pevně spojen s vrtulí a rotuje spolu s ní. Výhodou tohoto konstrukčního uspořádání byla nižší hmotnost a snadnější chlazení vzduchem. Nevýhodou pak byl určitý výkonnostní strop, přes který nebylo možné se s motory tohoto typu dostat. Proto takovéto motory v závěru války musely ustoupit vodou chlazeným motorům s řadovým uspořádáním válců, které sice byly mnohem těžší, avšak také mnohem výkonnější. Další nevýhodou pak byl velký gyroskopický účinek. Obrovská hmota rotujícího motoru měla tendenci značně vychylovat letoun ve směru otáčení, tedy většinou doprava. Tento točivý moment byl pro nezkušené piloty smrtelně nebezpečný, ale letci s dostatečnou praxí používali této zvláštnosti k nesmírně ostrým zatáčkám. Samotný Camel se doprava otáčel „na pětníku“ a za dobu, kterou potřeboval Albatros na dvě zatáčky, stihl Camel tři). Byl mohutně ozbrojen dvěma synchronizovanými kulomety Vickers ráže 7,7 mm a stal se tak první britskou stíhačkou, jež se v tomto ohledu vyrovnala německým strojům.


    Camel byl, díky obrovskému točivému momentu svého rotačního motoru, velice nestabilní, což na jedné straně zvyšovalo obratnost a usnadňovalo rychlé převedení letounu do manévru, ale na straně druhé hrozilo neustálým nebezpečím pádu do vývrtky. V rukou zkušených pilotů se Camel stával mimořádně nebezpečným protivníkem, zatímco v rukou těch méně znalých se měnil ve smrtící past. Dokonalé ovládnutí tohoto vysoce obratného letounu znamenalo tři měsíce usilovného létání, na jejichž konci byla z pilota buď mrtvola, uzlíček nervů nebo postrach nepřátel. Odměnou každému letci, který si dokázal řízení stroje osvojit, byly velice ostré zatáčky a výtečná stoupavost. Jediným nedostatkem letounu byla relativně malá rychlost, která obvykle Britům nedávala možnost volby, zda přijmout boj či nikoliv.


    V době, kdy se britské jednotky pokoušely prorazit německé linie byl Manfred von Richthofen odvolán z dovolené (generál von Ludendorff v té době oceňoval Richthofenovu přítomnost na frontě hodnotou tří pěších divizí) a 17. června se vrátil na frontu. Ihned byl pověřen provedením nové německé strategie. Jeho úkolem bylo sestavit první stíhací eskadru - Jagdgeschwader 1 (JG 1). Jednalo se o mobilní jednotku složenou ze čtyř stíhacích letek Jasta 4, 6, 10 a 11. Jednotka vznikla 22. 6. 1917 a jejím úkolem bylo operativní nasazení v nejkritičtějších úsecích bitevní linie. Za tímto účelem využívala stanů a skládacích dřevěných hangárů, což jí umožnilo používat automobilní i železniční dopravy. Vysoká pohyblivost a pestré zbarvení letounů JG 1 způsobilo, že na druhé straně fronty byl útvar znám jako „Richthofenův“ nebo také „Létající cirkus“.


    Manfred, jenž nyní velel JG 1, předal velení Jasta 11 Allmenröderovi a do konce června sestřelil další čtyři Angličany. Úspěchy však byly vykoupeny těžkými ztrátami. 5. června padl ve vzdušném boji Karl - Emil Schäfer. 27. 6. byl sestřelen Allmenröder a zahynul. Oba letci padli po dosažení 30 vítězství. Velením Jasta 11 byl pověřen Kurt Wolff.


    Dne 6. července 1917 byl Rittmeister M. von Richthofen zraněn při útoku na britský FE 2. Jeho střelci se neuvěřitelnou náhodou podařilo Manfreda zasáhnout na 270 metrů jedinou střelou do hlavy. Kulka zavadila o lebku a Richthofen ztratil vědomí. Naštěstí se probral ve výšce 150 m a třebaže téměř neviděl, podařilo se mu nouzově přistát. Ihned byl převezen do polního lazaretu č. 76 v Courtrai, kde setrval až do 25. července. I po propuštění se však Richthofen necítil zdráv. Stěžoval si na neustálou únavu, bolesti hlavy a závratě. Přesto pokračoval v boji. K operačnímu létání se vrátil v polovině srpna.


    21. 8. obdržela JG 1 zcela nový typ letounů. Jednalo se o dva trojplošníky Fokker F.I. Tyto stroje se staly předsériovými exempláři pozdějších proslavených Fokkerů Dr.I. Jejich vývoj byl vyprovokován úspěchem britských trojplošníků Sopwith Triplane. Tyto znamenité letouny se objevily nad frontou v únoru 1917. Byly nesmírně obratné, skvěle stoupaly a ve všech ohledech okamžitě prokázaly svoji převahu nad německými Albatrosy.


    Triplane byl sice vyzbrojen jen jedním kulometem (až na několik málo strojů, které měly kulomety dva), což jeho bojovou hodnotu poněkud snižovalo, přesto však představoval pro německé letectvo vážnou hrozbu. Britové však z různých důvodů nenasadili letoun ve velkém počtu a bojová kariéra tohoto typu byla poměrně krátká.


    Němečtí piloti požadovali stejně výkonný letoun a letečtí výrobci v Německu byli tedy Idfliegem (Inspektion der Fliegertruppen - Inspektorát německého vojenského letectva. Tento úřad byl odpovědný za vývoj a dodávky nových letadel, motorů a dalšího leteckého vybavení) vyzváni, aby navrhli a vyrobili trojplošník podobných kvalit.


    Nejlépe se úkolu zhostila Fokkerova letecká továrna. Výsledkem jejího snažení byl pozoruhodný bojový stroj. Byl, podobně jako Triplane, poháněn rotačním motorem o výkonu 110 koní. Nový Fokker byl vyzbrojen dvěma synchronizovanými kulomety Spandau ráže 7, 92 mm. Vynikal vysokou obratností a stoupavostí, jeho slabinou však byla malá rychlost. Svými manévrovacími schopnostmi však převyšoval všechny spojenecké letouny včetně Camelu. Manfred sám o něm řekl: „Šplhá jako opice a obratný je jako ďábel!“


    První dva Dreideckery (trojplošníky) výr. č. F.I 102/17 a F.I 103/17 byly svěřeny dvěma v té době nejlepším německým pilotům - Manfredu von Richthofenovi a Werneru Vossovi, nositeli Pour le Mérite a esu s 38 sestřely na kontě. Kombinace špičkových letounů a pilotů se ukázala jako smrtící. Obě esa získala hned při svých prvních bojových letech s novými letouny vítězství.


    Dvacetiletý Werner Voss, původem Žid, narukoval podobně jako Manfred k jezdectvu. Stalo se tak již před válkou, v dubnu 1914. Bojoval na východní frontě, kde byl v lednu 1915 povýšen na svobodníka a v květnu téhož roku na četaře. Na vlastní žádost byl k 1. srpnu 1915 přeložen k letectvu a v září odeslán do pilotní školy. Sloužil jako pozorovatel na dvoumístných letounech na východní frontě, později se kvalifikoval jako pilot pozorovacích letadel. To jej však příliš neuspokojovalo, protože toužil po stíhačce.


    Od 28. 3. 1916 už létal na Fokkeru u KEK 20 u Verdunu. 9. 9. 1916 byl jmenován poručíkem a odeslán k Boelckeho Jasta 2, kde se seznámil s Manfredem. Brzy se z nich stali dobří přátelé, protože Manfred rozhodně nikdy netrpěl rasovými předsudky. Voss měl ostatně příjemnou povahu a kamarádi ho měli rádi. K nepříteli se choval co možná nejmilosrdněji. Když opouštěl svoji původní jednotku dvousedadlovek, byl posledním žijícím příslušníkem jejího základního kádru. Protože tu viděl tolik svých kamarádů řítit se v plamenech k zemi, cítil takový soucit s posádkami nepřátelských dvoumístných letounů, že obvykle střílel na motor, aby jim nechal šanci na přežití. Byl výrazným individualistou, věc v německém letectvu poněkud neobvyklá. Často vyrážel na lov úplně sám. Voss byl výrazně školní typ, neustále studoval bojová hlášení a učil se z vlastních chyb i chyb svých kamarádů a nepřátel. Některými německými esy (např. Josef Jacobs - 47 vítězství) byl považován za vůbec nejlepšího německého pilota. Svá první dvě vítězství (hned dvě najednou!) získal 27. 11. 1916.


    Koncem března 1917 už činilo jeho skóre 22 sestřelů a byl tak nejúspěšnějším stíhačem Jasta Boelcke. 8. 4. 1917 byl vyznamenán Pour le Mérite. Po 28. vítězství 9. 5. 1917 se stává velitelem vlastní jednotky, Jasta 5. Později velel postupně jednotkám Jasta 29 a 14. V době, kdy mu byl svěřen jeden z prvních Fokkerových trojplošníků, velel Jasta 10, vyzbrojené Pfalzy D. III, kam přišel na přání Manfreda von Richthofena.


    Prvního zářijového dne získal Manfred svůj již 60. sestřel a 3. 9. sestřelil Sopwith Pup. Boje byly natolik hektické, že Richthofen nenašel ani čas na to, aby si nechal u svého berlínského klenotníka zhotovit 61. pohárek.


    Von Richthofen už ale nenalézal v létání takové potěšení jako dříve. Byl to patrně následek poranění hlavy, po kterém zůstal v lebeční dutině úlomek kosti.


    „Po každém vzdušném boji je mi hrozně. Jsou to patrně následky zranění hlavy. Jakmile vystoupím z letadla na pevnou půdu, snažím se dostat mezi své čtyři stěny, nechci nikoho vidět a nic slyšet,“ napsal o tom ve svých pamětech.


    6. září odjel Richthofen na zdravotní dovolenou a nový Dreidecker přenechal Lt. Wolffovi. Ten byl 12. 9. jmenován Oberleutnantem (nadporučík) a 15. září zahynul v troskách Fokkeru F.I během boje s novými britskými stíhačkami Sopwith Camel.


    O osm dní později, 23. 9. 1917, byl ztracen i druhý trojplošník, když Lt. Werner Voss, už osmačtyřicetinásobný vítěz ve vzdušném boji, prohrál svou velkolepou bitvu se sedmi letouny SE 5a od 56. squadrony. Britská letka byla vedena Jamesem McCuddenem,VC (57 sestřelů). Během divokého boje dokázal Voss poškodit (některé i těžce) všechny nepřátelské letouny, zatímco sám byl jakoby nezranitelný. Se svým trojplošníkem prováděl neuvěřitelné obraty a manévry, avšak nakonec byl sestřelen a zabit Lieutenantem (poručík) Arthurem Rhys-Davidsem (23 vítězství). Podle svědectví britských pilotů se Voss mohl kdykoliv z boje odpoutat, ale neučinil tak a jeho rozhodnutí setrvat nadále v boji se mu stalo osudným. Vossův Fokker se zřítil na britské straně fronty a zde byl Werner Voss také Brity pohřben, bez rakve a vojenských poct, jako mnoho dalších vojáků uprostřed bitvy.


    Tyto smutné události jako by předznamenaly další vývoj letecké války na západní frontě. Britové začali získávat početní i technickou převahu a jejich piloti se v boji stále více prosazovali vůči svým protivníkům. Německé letectvo utrpělo těžké ztráty. Mezi padlými bylo i mnoho význačných leteckých es. Letecká válka se stále stupňovala. 26. června se nad Ypres utkalo více než sto letounů v jediném souboji. Řemeslo vzdušného válečníka se stalo smrtelně nebezpečnou záležitostí a snadná vítězství už prakticky neexistovala. Cítil to i Manfred von Richthofen: „Boj, který se odehrává na všech frontách, se stal zatraceně vážným. Z oné ,svěží, radostné války’, jak jsme zpočátku naši činnost nazývali, už nic nezbylo. Teď se musíme všude zoufale bránit, aby nepřátelé nevnikli do naší vlasti... Všechno je mnohem vážnější, tvrdší...“


    Ofenzíva u Ypres uvázla v říjnu 1917 na mrtvém bodě. Po těžkých ztrátách byla nakonec definitivně zastavena 10. listopadu 1917. Zdálo se pozemní boje tím pro rok 1917 skončily. Britové se však rozhodli vynést poslední kartu. 20. listopadu zahájili překvapivý útok na Cambrai. Pod palebnou clonou dělostřelecké palby se Britové pustili vpřed s 374 tanky, s dalšími 102 tanky v záloze a s podporou 300 letadel. Po velkých ztrátách v bitvě u Ypres však Britové nedokázali zajistit tankům dostatečnou podporu pěchoty. Německé linie se na několika místech zcela zhroutily, ale Britové, sami zaskočení nenadálou vyhlídkou na průlom, nedokázali úspěchu využít. To dalo Němcům čas zorganizovat obranu a díky nesmírné odvaze německých jednotek zejména v oblasti Bourlonského lesa se britský útok zastavil.


    Hrdiny této bitvy se stali němečtí dělostřelci, kteří představovali pro nepřátelské tanky smrtelné nebezpečí a často pálili ze svých děl do posledního okamžiku, dokud je tanky nepřejely. Na konci prvního dne bitvy ztratili Britové 65 tanků, 71 jich bylo poškozeno a 43 jich uvízlo v zákopech. Britové pokračovali v úderech až do 25. listopadu, ale přestože dosáhli několika dílčích úspěchů, příležitost k rozhodujícímu průlomu už minula. 30. listopadu podnikli Němci protiútok a vyhnali Angličany ze svých zákopů. Následně se pokusili prorazit i britské linie, ale čerstvé britské posily německou ofenzívu zastavily a 6. prosince po několika dnech nerozhodných bojů bitva ustala. Obě strany zaujaly své původní pozice...


    Letecké boje nad Cambrai nebyly samozřejmě o nic lehčí než na zemi. Hlavně nad Bourlonským lesíkem, ohniskem bitvy, se utkávaly velké formace letadel. 21. listopadu se do prostoru bitvy vrhla i JG 1. Von Richthofen zde sestřelil dva britské stroje, ale bylo znát, že stále není po svém zranění ve formě. Od počátku září až do konce roku sestřelil pouhé čtyři letouny.


    Situace německých letců byla navíc ztížena skutečností, že nemohli létat na trojplošných Fokkerech. 30. října se totiž zřítil se svým Dr.I Leutnant Heinrich Gontermann, Staffelführer (velitel letky) Jasta 15, eso s 39 sestřely na kontě a specialista na ničení nepřátelských upoutaných balónů (18 balónů z celkového počtu vítězství), a na následky utrpěných zranění zemřel. Jeho trojplošníku se zhroutilo horní křídlo. Hned následujícího dne se zabil za podobných okolností pilot od Jasta 11. Také jeho stroji se zbortila horní nosná plocha.


    Velitelství letectva okamžitě zakázalo létání na všech Dr.I a zároveň ustanovilo komisi, která měla vyšetřit příčiny obou neštěstí. Ukázalo se, že křídlo mělo v zadní části nedostatečnou strukturální pevnost. Ve výrobě tedy došlo ke zlepšení konstrukce a všechny operačně nasazené Dr.I byly odeslány zpět do továrny k výměně křídla. 28. listopadu byl Anthony Fokker vyrozuměn, že dodávky sériových strojů mohou opět začít, ale první letouny dorazily na frontu až někdy koncem prosince 1917.


    Počátkem roku 1918 projevoval Manfred von Richthofen jen nepatrný zájem o rozšíření svého bojového konta. Místo sestřelování nepřátelských letadel nyní směroval veškerou svou energii k výcviku svých pilotů. Ani si neuvědomoval, nakolik byl podoben svému velkému učiteli Oswaldu Boelckemu. I on stavěl na základech silné víry v záchranu německého císařství. Richthofen stále častěji zdůrazňoval potřebu zachování bojového ducha. Svým pilotům stále zdůrazňoval: „Rozhodujícím faktorem k dosažení vítězství je prostě osobní odvaha.“


    Až v březnu se znovu vrhá do v čele svých letců do bitvy. Německá vojska se chystala zahájit svou poslední ofenzívu.


    Po bitvě u Cambrai proběhla zima 1917/18 bez dramatických událostí. Rusko zmítané revolucí uzavřelo 3. března 1918 mír s Centrálními mocnostmi. To Němcům umožnilo přesunout divize z východu na západní frontu. Němci hodlali udeřit dříve než se v Evropě vylodí silné útvary americké armády. USA sice vyhlásily na počátku války neutralitu, ale německá ponorková válka a pokusy německých diplomatů vyvolat válku mezi Spojenými státy a Japonskem či Mexikem způsobily, že 6. dubna 1917 vyhlásily USA Německu válku.


    Německý generální štáb samozřejmě věděl, že situace je zoufalá. Německé dělostřelectvo se přestalo prosazovat pro nedostatek munice, zásobování materiálem i zálohami dosáhlo dolní hranice a v zázemí se zvyšující nedostatek potravin donutil civilisty k úplnému živoření. Cílem ofenzívy nebylo zvítězit, to ani nebylo v současných podmínkách možné. Její úspěch měl pouze Němce zvýhodnit při nadcházejících mírových jednáních.


    Směr úderu byl naplánován mezi městy Arras, Saint-Quentin a La Fére, protože zde byla slabá anglická opevnění a navíc zde byla v dotyku francouzská vojska s anglickými. Němci se je chtěli pokusit oddělit od sebe.


    Ofenzíva byla zahájena 21. března 1918. Skryty v mlze prorazily německé útočné jednotky britské pozice. Britové ustupují a linie se trhá. Britové couvají ke svým základnám u La Manche. Prvního dne bitvy ztratili Britové 38 000 mužů, 532 děl a byli zatlačeni o 15 km zpět.


    Královské letectvo bylo vrženo do bitvy s úkolem zvrátit její průběh. Piloti obdrželi rozkaz útočit na vše co zahlédnou a létat velmi nízko bez ohledu na riziko. Britští letci se do boje pustili s obrovským odhodláním, odvahou a sebedůvěrou. Téměř všechny britské perutě nyní disponovaly lepšími stroji než německé letky. Výcvik britských pilotů byl již vysoce kvalitní a Britové se pod velením zkušených velitelů odvážně pouštěli do boje.


    Situace je však kritická. Fronta místy couvla dokonce za postavení z roku 1916. Mezi francouzskou a britskou armádou je už značná mezera. Německý generální štáb, odtržený od reality, změnil svůj původní střízlivý plán a rozhodl se zasadit poslední vítězný úder. Německá vojska, která až dosud tlačila Brity k moři, se stočila na Paříž. To dalo anglickým jednotkám čas se nadechnout a vrhnout se do protiútoku.


    Aktivita Královského letectva začínala dostupovat vrcholu. Třebaže ztráty způsobené palbou ze země stále stoupaly, britští letci znovu a znovu startovali a nepřetržitě ostřelovali postupující klíny německých útočných formací. Vraceli se na letiště v příšerně prostřílených letadlech, ale přesto se s heroismem hraničícím se sebeobětováním stále vrhali do akcí a rozhodující měrou tak ovlivnili průběh bitvy. Německá armáda, málo mobilní a bez tanků, musela pod častými leteckými útoky zastavit svůj postup. Slibované posily nepřišly. V plánu ofenzívy byly totiž zakalkulované divize propuštěné z ruského zajetí. Jenže transsibiřskou magistrálu v té době obsadili českoslovenští legionáři a tím přísunu německých posil z východu zabránili.


    Německé letectvo při této ofenzívě zcela propadlo. Až dosud bojovalo výhradně v defenzívě a teď, když pozemní vojska potřebovala zoufale jeho podporu, nedokázalo přehodnotit svoji obrannou taktiku a přizpůsobit se útočným operacím.


    Tvrdé boje trvaly až do 25. dubna 1918, kdy Němci ofenzívu přerušili. Přestože německá vojska pronikla místy až do hloubky 60 km, přestože Němci v bojích zajali 90 000 spojeneckých vojáků a jejich dělostřelectvo stálo téměř před branami Paříže, šance na vítězství byla nenávratně ztracena.


    Manfred von Richthofen během ofenzívy nezahálel. Od poloviny března do 19. dubna zvýšil své skóre z 63. vítězství na 78. Richthofen již v té době létal výhradně na Fokkerech Dr.I. Jeho poslední stroj byl natřen rudou barvou na všech plochách. 20. dubna sestřelil Manfred během tří minut dva Camely a zvýšil tak počet svých vítězství na rovných 80. Toho dne se po přistání hodně oslavovalo a pilo. Richthofen se zdál být šťastný; opět jubilant po tolika měsících.


    Následující den byla neděle 21. dubna 1918. Vzduchem plula silná formace více než 20 Fokkerových trojplošníků a Albatrosů D.V od Jasta 11 a Jasta 5. V čele tohoto mohutného útvaru samozřejmě letěl Manfred von Richthofen. Kolem půl jedenácté dopoledne zaregistroval Richthofen dvojici průzkumných R.E.8 a dal signál k útoku. Německou formaci však napadla hlídka 15 britských Camelů od 209.squadrony RAF (1. dubna se letecké služby armády a námořnictva RFC a RNAS sloučily v jeden celek pojmenovaný Royal Air Force - Královské vzdušné síly).


    Velitelem letky A byl Kanaďan Capt. Arthur Roy Brown, toho času eso s 9. sestřely. V sestavě jeho letky se nacházel i jeho spolužák a přítel Lt. Wilfred Reid May, v té době nováček, jenž právě ukončil pilotní výcvik (na konci války se vracel domů do Kanady jako eso se 13. sestřely). Brown naznačil nezkušenému Mayovi, aby se držel stranou a dal své letce povel k útoku. V příštích několika sekundách se rozpoutala zběsilá vzdušná bitva. Během divokého boje nedočkavý May nevydržel a vyplýtval všechnu munici neúspěšným ostřelováním okolo létajících nepřátel. Po několika málo minutách zamířil se zaseknutými kulomety k vlastním liniím. V tu chvíli si ho všiml Manfred von Richthofen a tušíc snadnou kořist se vrhl za ním.


    Brown to zaregistroval a, pospíchaje svému příteli na pomoc, se zavěsil rudému trojplošníku za ocas. May zoufale smýkal svým Camelem ze strany na stranu a tak se Richthofenovi, pálícímu dávku za dávkou, nepodařilo zaznamenat žádný zásah. Richthofen neměl ani tušení o Brownovi za svými zády a pronásledujíc Maye se hnal velmi nízko a stále hlouběji do spojeneckého území. Uvědomil si to a pokusil se odpoutat pravou stoupavou zatáčkou. Tento poslední osudný pohyb kormidly byl také možná iniciován zlomením úderníku jednoho kulometu a následným zaseknutím druhého. Právě tehdy se dostal Brown do výhodné pozice a dávkou z kulometů zasáhl kormidla a trup rudého Dreideckera. Trojplošník havaroval na zemi poblíž silnice Corbie - Bray. Rittmeister Manfred Freiherr von Richthofen, nositel řádu Pour le Mérite, osmdesátinásobný vítěz ve vzdušném boji, nejúspěšnější německý stíhač, národní hrdina a miláček davů, byl nalezen mrtev v troskách svého letounu.


    Ve stejném okamžiku jako Brown stříleli na rudý trojplošník i pozemní kulometčíci australské pěchoty, takže se sešlo hned několik hlášení nárokujících jeho sestřelení. Manfred byl zasažen jedinou střelou, která vnikla do těla levou spodní částí zad, pronikla srdcem a vyšla z těla hrudí. Takové zranění by svým charakterem odpovídalo střelbě ze země. Oficiálně byl ale sestřel přiznán Brownovi jako jeho desáté (a poslední) vzdušné vítězství. Bylo to nejspíš částečně politické rozhodnutí, neboť přemožitelem největšího německého esa se tak stala RAF a vítězství nad obávaným Rudým baronem tak bylo pro nově vzniklé letectvo nesmírně prestižní záležitostí. Je však nutné podotknout, že Brownovi by byl sestřel tak jako tak uznán, bez ohledu na to, kdo skutečně Manfreda zabil.


    O den později byl respektovanému nepříteli Brity vystrojen pohřeb se všemi vojenskými poctami. Když byla rakev s Richthofenovým tělem spouštěna do hrobu, kroužila nad hřbitovem britská letadla. Britové pak informovali německou stranu a Richthofenově rodině zaslali přesný popis pohřebního ceremoniálu a fotografii Manfredova hrobu.


    24. dubna byla veřejnosti v oficiálním komuniké německého generálního štábu sdělena ta strašlivá zpráva: „Rittmeister Freiherr von Richthofen se nevrátil, když pronásledoval protivníka nad bitevním polem na Sommě. Podle anglické zprávy padl.“


    Prameny:


    HPM 4/1993
    Manfred von Richthofen: Rudý letec, nakl. Revi Publications, Ostrava 1997, ISBN 80-85957-02-7
    R. Townshend Bickers: Von Richthofen, nakl Jota, Brno 1997, ISBN 80-7217-014-7
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#25898Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Doplňuji tři fotografie vztahující se k mému článku o Richthofenovi.


    Na prvním obrázku jsou seřazeny letouny Jasta 11 zřejmě společně se stroji Jasty 12 pravděpodobně na Roucortském letišti kolem poloviny dubna 1917. První stroj je údajně Krefftův, druhý je s jistotou Richthofenův, třetí Wollfův a čtvrtý Schäferův.


    Na druhém snímku jsou piloti Jasty 11 po sestřelení 100 spojeneckého letounu. V kokpitu "Der Rote Vogel" - Rudého ptáka sedí Mannfred von Richthofen. Stojící zleva Allmenröder, Hintsch, Festner, Schäfer, Wolff, Simon, Brauneck. Sedící zleva Esser, Krefft, zcela vpředu Lothar von Richthofen. Letiště Roucourt 23. 4. 1917.


    Na závěr "velký a malý bratr". Jak se to ovšem vezme, "velký" bratr Manfred stojí vlevo a "malý" bratr Lothar je tedy ve skutečnosti vyšší než jeho bratr. Lothar byl o dva roky mladší než Manfred, na počátku války sloužil též u jezdectva, posléze se na radu svého bratra nechal převelet k letectvu. Byl zařazen právě k Manfredově Jasta 11. Velmi dobře se od staršího bratra naučil stíhacímu řemeslu, neboť do konce války dosáhl přesně poloviny Manfredova skóre - 40 sestřelů. Nebylo to právě málo, protože byl v průběhu války třikrát velmi těžce raněn, což jej na dlouhou dobu vyřazovalo z bojové činnosti. Válku přežil, nicméně zahynul roku 1922 při letecké havárii.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#62966Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Trosky Fokkeru Dr. I Červeného baróna nafotené v deń jeho zostrelu.


    zdroj: en.wikipedia.org
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#232352Verze : 0
    Avatar


    Roland C.II, s nímž v květnu 1916 u Kasta 8 krátce létal pozdější nejúspěšnější stíhač války M. von Richthofen. Sériové číslo není známo. Zbarvení Walfischů není dodnes zcela jasné, s největší pravděpodobností nosily jednolitý nátěr nějakou světlou barvou (zde zvolena modrošedá) na všech plochách.


    Linked from : https://forum.valka.cz/topic/postview/427627
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#427628Verze : 0
    MOD
    Avatar


    Zbarvení Walfischů je dodnes předmětem dohadů, oficiální předpis nalezen nebyl a rozcházejí se i vzpomínky pamětníků. Z dobových fotografií vyplývá, že stroje byly natřeny nějakou velmi světlou barvou, která ovšem byla dostatečně kontrastní pro bílé pole s výsostným označením. Odstín barvy se navíc lišil podle podkladového materiálu. Zatímco většina autorů se přiklání k výše uvedené modrošedé, někteří se domnívají, že šlo spíše o světle tyrkysovou, modrozelenou, bělomodrou či bělošedou.


    Linked from : https://forum.valka.cz/topic/postview/427627
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#427863Verze : 0
    MOD
    Avatar


    Předsériový Fokker F.I sér. č. 102/17 (werk nummer 1729). Letoun v srpnu 1917 dorazil na letiště Marckebeeke k JG 1, kde s ním létal slavný Rittmeister (kapitán) Manfred von Richthofen, který s ním získal dva sestřely. Po svém odchodu na dovolenou předal stroj Oblt. (npor.) Kurtu Wolffovi (veliteli Jasta 11). Ten s ním již nedosáhl žádného úspěchu, naopak sám v jeho kokpitu 15. září 1917 zahynul, když byl sestřelen v boji se Sopwith Camely 10. námořní perutě RNAS. Letoun nesl na všech plochách nátěr tyrkysovou barvou, na bočních a horních plochách doplněným "šmouhami" tmavou olivovou. Tou byl také natřen kryt motoru a kryty kol. Je možné, že v závěru operačního nasazení tohoto stroje (v době kdy sloužil u Jasta 11) byly kryt motoru a potahy kol přetřeny rudou barvou (označení Jasta 11).


    Linked from : https://forum.valka.cz/topic/postview/416374
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#416601Verze : 0
    MOD
    Avatar


    AEG G.II sériové číslo G6/15, jednotka Brieftauben-Abteilung-Ostende, letiště Ghistelles, září 1915, pilot Lt. Georg Zeumer, pozorovatel Lt. Manfred von Richthofen. Na tomto stroji, "kterému Richthofen přezdíval "člun na jabka" prodělala posádka 1. 9. 1915 svůj první vzdušný souboj. Stroj je buď v barvě materiálu nebo byl celý natřen polní šedí. Význam emblému na boku stroje není znám, možná souvisel s nějakou přezdívkou pilota.


    Linked from : https://forum.valka.cz/topic/postview/465343
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#465344Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Richthofenův Fokker Dreidecker v němž byl 21. Dubna 1918 sestřelen a zabit, krátce poté co ho vzali australští lovci suvenýrů "útokem". Veškeré plátno je očesané a zbyla jen holá kostra

    Zachovala část plátna ze směrovky Richthofenova trojplošníku
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#608735Verze : 1
    Avatar
    Posmrtná fotografie nejúspěšnějšího leteckého esa 1. Světové války, Manfreda "svobodného pána" von Richthofena, známého jako "Rudý baron", pořízená přibližně hodinu po jeho sestřelení.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#608737Verze : 0
    Avatar
    Pohřeb a hrob Manfreda von Richthofena, známého jako "Rudý baron". Byl pohřben na hřbitově v Bertangles blízko Amiens v severní Francii se všemi vojenskými poctami 22. dubna 1918, den po svém sestřelení, australskými jednotkami, které ho sestřelili. Byl pořízen filmový záznam jeho pohřbu jenž je zde v odkazu: airwar19141918.wordpress.com

    Po válce byl jeho hrob převezen do vlasti
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#608739Verze : 1
    Avatar
    Já mám osobně za to, že se Richthofen nechal inspirovat Navarrem, jenž měl červeně natreny Nieuport 11 během bitvy o Verdun, v té době létal rudý baron ještě jako pozorovatel, tehdy Navarre šířil mezi Němci strach a zřejmě se tou aurou strachu nechal částečně inspirovat
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#608615Verze : 2
    Avatar
    .

    Manfred von Richthofen se svým otcem, Hlavu má obvazanou po střelném zranění z 6. Července 1917.

    Letecká kukla kterou měl 6. Července 1917 na hlavě když ho zasáhl zadní střelec FE 2 na 270 metrů!
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#608728Verze : 2
    Avatar
    .

    Letecké boty Manfreda von Richthofena v leteckém muzeu v Canberrě v Austrálii

    Zde Richthofen nastupuje do albatrosu s výše zmíněnýma botama
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#608733Verze : 0
    Avatar
    Podoba stíhacích letadel s nimiž létal rudý baron
    Chronologický popis podle sestřelů:
    Fokker Eindecker III - jaro 1916, žádný sestřel, havaroval.
    Albatros D.I - (nevyobrazen, podobná kamufláž jako D.II) 1.-3. sestřel.
    Albatros D.II 491/16 - 4.-16. sestřel, s tímto strojem porazil Lanoe Hawkera a za 16. sestřel získal "Modrého Maxe" Pour le Merité.
    Halberstadt D.II - 19. sestřel.
    Albatros D.III 589/17 - 37.-53. sestřel.
    Albatros D.V 1177/17 - 54.-57. sestřel.
    Albatros D.V 4693/17 a 1033/17 - 58.-59. sestřel na 4693/17, na 1033/17 zraněn, nouzové přistání 6. Července 1917.
    Fokker F.1 102/17 - prototyp Fokkeru Dr.I, 60.-61. sestřel, během Richthofenova pobytu na dovolené v něm byl sestřelen a zabit Kurt Wolf (33 sestřelů, Pour le Merité) 15. září 1917.
    Albatros D.V 2059/17 - 62.-63. sestřel.
    Fokker Dr.I 152/17 - březen 1918 - 64.-66. sestřel.
    Fokker Dr.I 477/17 - duben 1918 - 67.-78. sestřel.
    Fokker Dr.I 425/17 - duben 1918 - 79.-80. sestřel. V tomto stroji 21. Dubna 1918 Rudý baron zahynul.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#608751Verze : 3
    Avatar

    Citace - Jirka Cooper :

    Já mám osobně za to, že se Richthofen nechal inspirovat Navarrem, jenž měl červeně natreny Nieuport 11 během bitvy o Verdun, v té době létal rudý baron ještě jako pozorovatel, tehdy Navarre šířil mezi Němci strach a zřejmě se tou aurou strachu nechal částečně inspirovat


    Možné to samozřejmě je, ale neexistuje pro to žádný důkaz. Richthofen se o Navarrovi ve svých pamětech nikdy nezmínil, popravdě není vůbec jisté, že o něm kdy slyšel. To jak se piloti navzájem znali jmény a poznali se podle letadel je dnes součástí legendy, ale upřímně tomu tak úplně nevěřím. Vůbec tvrzení, že Navarre šířil mezi Němci strach je těžko doložitelné, na žádnou zmínku některého německého pilota, že by měli obavy z Navarra (třeba tak jak psal Udet o Guynemerovi) jsem nikdy nenarazil.

    Ke zbarvení "Der Rote Vogel" Richthofen sám udává: "jednoho dne mne z nějakých důvodů napadlo, že si namaluji svoji "bednu" křiklavě čevenou. Účinek? Můj červený pták se svojí nápadností přímo vnucoval."

    Jeho bratr Lothar k tomu dodal: "Jak přišel Rittmeister Richthofen na nápad natřít bednu na červeno? (...) Když začal Manfred dosahovat v Boelckově stíhací letce první úspěchy, mrzelo ho, že ho nepřátelé ve vzdušném boji viděli příliš brzy. Chtěl, aby se pomocí různých barev stal pokud možno neviditelným. Mimo jiné natřel letadlo také barvou země tak, že by se shora nedalo rozeznat, kdyby se nepohybovalo. Manfred ke svému zklamání poznal, že barva nepomáhá. (...) Vybral si tedy jasně červenou barvu, aby byl alespoň svými kamarády jako velitel vždy rozeznán..."
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#609217Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Přiznávam, neměl sem k tomu žádný důkaz, jen zmínku na webové stránce o Jeanu Navarrovy, byla to čistě má domněnka Odkaz na stránku:
    http://donhollway.com/jeannavarre/
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9105#609339Verze : 0