Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 360 příspěvků vloženo, 1514 editováno a 343 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

Mannock, Edward Corringham

    Avatar
     
    Příjmení:
    Surname:
    Mannock Mannock
    Jméno:
    Given Name:
    Edward Corringham Edward Corringham
    Jméno v originále:
    Original Name:
    Edward Corringham Mannock
    Fotografie či obrázek:
    Photograph or Picture:
    Hodnost:
    Rank:
    major Major
    Akademický či vědecký titul:
    Academic or Scientific Title:
    - -
    Šlechtický titul:
    Hereditary Title:
    - -
    Datum, místo narození:
    Date and Place of Birth:
    24.05.1887 Brighton /
    24.05.1887 Brighton /
    Datum, místo úmrtí:
    Date and Place of Decease:
    26.07.1918 Calonne-sur-la-Lys /
    26.07.1918 Calonne-sur-la-Lys /
    Nejvýznamnější funkce:
    (maximálně tři)
    Most Important Appointments:
    (up to three)
    - velitel 85. perute RAF - Commander of the No. 85 Squadron RAF
    Jiné významné skutečnosti:
    (maximálně tři)
    Other Notable Facts:
    (up to three)
    - stíhací eso (61 vítězství)
    - nositel Viktoriina kříže
    - padl v boji
    - Fighter Ace (61 Claims)
    - Recipient of Victoria Cross
    - Killed in Action
    Související články:
    Related Articles:

    Zdroje:
    Sources:
    https://en.wikipedia.org/wiki/Mick_Mannock
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9121#595039Verze : 0
    MOD
    Avatar
     
    Příjmení:
    Surname:
    Mannock Mannock
    Jméno:
    Given Name:
    Edward Corringham Edward Corringham
    Jméno v originále:
    Original Name:
    Mannock, Edward Corringham
    Všeobecné vzdělání:
    General Education:
    DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
    DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
    Vojenské vzdělání:
    Military Education:
    DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
    DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
    Důstojnické hodnosti:
    Officer Ranks:
    DD.MM.RRRR
    DD.MM.RRRR
    Průběh vojenské služby:
    Military Career:
    Automaticky vyplněné položky:
    19.06.1918-16.08.1918 Velitel : 85. peruť RAF

    Ručně vyplněné položky:
    Automatically linked items:
    19.06.1918-16.08.1918 Commander : No. 85 Squadron RAF

    Manually added items:
    Vyznamenání:
    Awards:
    Datum udělení
    Date of Issue
    Stužka
    Ribbon
    Název
    Name
    Poznámka
    Note


    17.09.1917
    Vojenský kříž
    Military Cross
    Military Cross
    -


    07.03.1918
    Vojenský kříž - bar
    Military Cross -bar
    Military Cross - bar
    -


    03.08.1918
    Řád Za vynikající službu
    Distinguished Service Order
    Distinguished Service Order
    -


    16.09.1918
    Řád Za vynikající službu
    Distinguished Service Order
    Distinguished Service Order
    -


    16.09.1918
    Řád Za vynikající službu
    Distinguished Service Order
    Distinguished Service Order
    -


    18.07.1919
    Viktoriin kříž
    Victoria Cross
    Victoria Cross
    -


    DD.MM.RRRR
    Medaile vítězství
    Victory Medal
    Victory Medal
    -


    DD.MM.RRRR
    Hvězda 1914-15
    1914-15 Star
    1914-15 Star
    -


    DD.MM.RRRR
    Uveden v rozkazu
    Mentioned in Despatches
    Mentioned in Despatches
    -
    Poznámka:
    Note:
    - -
    Zdroje:
    Sources:
    https://en.wikipedia.org/wiki/Mick_Mannock
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9121#595041Verze : 0
    MOD
    Avatar

    Edward "Mick" Mannock



    Prolog



    Přimhouřenýma slzícíma očima usilovně mžoural do slunečního kotouče. Již čtyři roky startovali britští letci nad frontu této příšerné války, které jednou historici dají přízvisko "1. světová". Za ty čtyři roky se událo mnohé, avšak jedna věc se nezměnila - postavení slunce. Ze všech hlídek byla nejnebezpečnější právě tato, "Dawn patrol" - hlídka za úsvitu, neboť piloti museli letět proti vycházejícímu ostrému slunci, z něhož kdykoliv mohla vyletět smečka fokkerů nebo albatrosů.

    Náhle se ozve rachot kulometu a ohavný mlaskavý zvuk střel prorážejících jeho S.E. 5a! Se srdcem bijicím až v krku zoufale sleduje proužek dýmu pronikající do kokpitu. Chřípí mu plní pach unikajícího benzínu a hrůza se mění v paniku. Vtom vyšlehne plamen! Skučící hrůzou a bolestí cítí, jak se mu kůže na kolenou a stehnech napíná a mění v praskající puchýře. Strmě klesá, aby co nejdříve přistál, ale ohnivý jazyk se mu již zakousl do rozkroku, do nejcitlivější části mužského těla. Řve a bije obličejem o závěr kulometu Vickers, ale žhnoucí proud mu vletí do křičících úst, spálí hlasivky, vnikne do plic a srdcervoucí jekot se mění v sípění, už nemá řasy ani oční víčka. Rukou, z jejíž dlaně odpadají kusy zuhelnatělé kůže, se zoufale pokouší přitisknout ke spánku hlaveň revolveru. RÁNA!

    Všude kolem tma a na posteli sedí potem zbrocená postava, vzlykající a zoufale lapající po dechu, postava muže, jenž ví, že tentokrát ještě šlo o noční můru, ale už za pár hodin to tak být nemusí...


    Úvod



    Podle svědectví jeho spolubojovníků zlé sny o hořících letadlech budily v létě 1918 jednoho z nejúspěšnějších britských stíhačů "Micka" Mannocka prakticky každou noc. Přesto vodil svoje muže nad frontu dál. Mezi stíhači 1. sv. války známe letce, kteří se nebáli nebo to alespoň nedávali najevo, typickým příkladem byl např. Charles Nungesser. Mannock se rozhodně bál, přesto se nikdy nepokusil boji vyhnout. Těžko říci, kdo byl větší hrdina...

    Jeho muži jej zbožňovali a přispěli (byť nepochybně s dobrým úmyslem) k tomu, že kolem jeho osoby se rozšířilo několik mýtů, na jejichž odkrytí historici pracují již několik desítek let...

    Zmatky s místem narození



    Už jen sám Mannockův původ je zahalen neuvěřitelnými zmatky. Ve starší literatuře se dlouhou dobu uvádělo, že byl Ir. To s oblibou potvrzovali i jeho spolubojovníci. Jeden z jeho nejlepších přátel a pozdější eso "Taffy" Jones například tvrdil, že Mannock před letem rád poslouchal desku irských písní, prý měl obzvláště v oblibě píseň "Nápěv z Londonderry"...

    Mannock sám se nepochybně jako Ir cítil, ale ve skutečnosti není zdaleka nic tak jasné. Ir byl přinejlepším pouze poloviční po své matce Julii Mannock (rozené Sullivan), která pocházela z obce Ballincollig v Irsku, kde také pracovala jako služebná. Zde se pak roku 1883 (v 15 letech) provdala za 27letého Edwarda Corringhama Mannocka, příslušníka 2. dragounského pluku Královské skotské gardy (Royal Scots Greys). Mannock starší se sice narodil v Anglii, ale po rodičích byl čistokrevný Skot.

    Měli spolu celkem 4 děti, dceru Jessie (nar. 1883), syna Patricka Johna (nar. 1886), syna Edwarda Corringhama (budoucí "Mick" Mannock, nar. 1887) a dceru Helenu (nar. 1890).

    Problém je v tom, že v případě Edwarda mladšího se nedochoval jeho rodný list, takže není jisté ani datum narození, které se obecně udává jako 24. 5. 1887, ani místo. Existuje totiž celá řada oficiálních dokumentů, které si vzájemně protiřečí:

    - V zápisu ze sčítání lidu z roku 1891 je udáno místo narození Brighton v Sussexu.
    - Také v zápisu ze sčítání lidu z roku 1911 je udáno místo narození Brighton.
    Lze předpokládat, že v roce 1911 tento údaj poskytl komisařům Mannock osobně (bylo mu 24 let).
    - Ve služebním spisu jeho otce jsou uvedeny tyto děti:
    JménoDatum + místo narození
    Patrick26.9.1888 Dundalk
    Edward9.1.1886 Aldershot
    Julia10.2.1884 Edinburgh

    Ve spisu jsou prakticky všechny údaje špatně včetně jmen. Navíc je podle všeho prohozen Edward s Patrickem (Patrick byl starší).
    - Dále existuje křestní list z Dundalku v Irsku z 19. 3. 1890 dítěte jménem Edward Corrigham (sic!), přičemž jako otec je uveden Edward Corrigham (sic!) a matka Julia Sullivan. Oba rodiče byli katolíci, děti se tehdy zpravidla dávaly ke křtu ihned po narození, nikoliv až ve věku 3 let... Mohlo jít o jiné dítě, o němž dnes nic nevíme?
    - Mannockův pilotní certifikát ze dne 28. 11. 1916 uvádí datum narození 24. 5. 1887 a místo Cork v Irsku.

    Zřejmě se tedy musíme smířit faktem, že některé okolnosti Mannockova života na své objasnění teprve čekají...

    Mládí



    Mickův život do roku 1914 je obecně špatně zmapován. Budeme si tedy muset vystačit se zopakováním obvykle udávaných faktů.

    Mickovo dětství je možno nazvat čímkoli, jen ne šťastným obdobím. Jeho otec byl těžký alkoholik. Neustále tyranizoval svou ženu i děti a Mickovi se posmíval, že z něj nikdy nebude celý chlap, čímž myslel vojáka. Když totiž sloužil v Indii, byla s ním pochopitelně i rodina a Mick tu onemocněl prachem roznášenou infekcí, která mu poškodila rohovku levého oka natolik, že na ně oslepl. Mick měl s otcem mnoho konfliktů, kde nechybělo ani hrubé fyzické násilí.

    Poté, co Mannock starší odsloužil svůj závazek, byl z armády propuštěn. Zakrátko propil nevelkou sumu, kterou se mu podařilo naspořit a roku 1903 rodinu opustil. Rodina tehdy žila v Canterbury a v té době musel patnáctiletý Mick ukončit školu a začít tvrdě pracovat, aby pomohl zabezpečit svou matku a nejmladší sestru. Sehnal si práci u zelináře za dva a půl šilinku týdně a u holiče za dvojnásobek. Roku 1903 získal místo úředníka u Britské telefonní společnosti. Aby si vydělal pár šilinků navíc, vstoupil do domobranecké jednotky Královského armádního zdravotnického sboru, kde nakonec povýšil až na seržanta.

    Práce v kanceláři jej neuspokojovala. Nechal se přeřadit k linkovým pracovníkům, kteří natahovali a opravovali telefonní vedení. Tehdy se přestěhoval do Wellingborough, kde bydlel v rodině Eylesových.

    Zde získal to, co mu jeho rodina nikdy nemohla dát. Eylesovi byli velmi vzdělaní, milovali literaturu a hudbu a mladý Mick toto všechno přímo hltal. Účastnil se diskuzí s četnými přáteli Eylesových během různých večírků. V Mickovi se naplno projevil intelektuál. Získal mnoho přátel v uměleckých a akademických kruzích. Zde se vykrystalizovalo také jeho politické přesvědčení. Mannock pocházel z nejchudších kruhů a většinu života prožil v různých kasárnách. Poznal třídní rozdíly a největší bídu světa. Odtud pramenily jeho silně levicové a sociální názory. Stal se členem labouristické strany a dokonce byl údajně zvolen tajemníkem strany v pobočce ve Wellingborough.

    Jim Eyles o něm řekl: "Byl to mladý muž s vysokými ideály a s velkou láskou k obyčejným smrtelníkům. Nenáviděl krutost a chudobu... Ohleduplnějšího člověka byste nepotkali..."

    Ve válce



    V únoru 1914 odjel Mannock služebně do Turecka, aby zde dohlížel na zřizování telefonní sítě. Když v roce 1914 vypukla válka, Turecko se stalo spojencem Trojspolku a britští občané na jeho území se stali válečnými zajatci. Všichni bez rozdílu, muži, ženy, děti i starci byli internování v táborech, kde panovaly příšerné hygienické podmínky a nedostatek potravy. Řádily nemoci, k tomu se přidávala podvyživa. Turci původně chtěli všechny cizince deportovat, ale jejich němečtí spojenci trvali na tom, že zůstanou v táborech. Odtud pak pramenila pozdější zavilá Mannockova nenávist vůči Němcům.

    Strádání v táboře se nevyhnulo ani Mannockovi. Trpěl boláky a vředy, které mu pokryly tělo a nehojily se, vše navíc zkomplikovala úplavice. Jim Eyles, jenž neměl o svém příteli žádné zprávy, napsal dopis americkému velvyslanci v Turecku a spustil záchrannou kampaň. 1. dubna 1915 byl nakonec Mannock skuptečně repatriován domů z důvodu velmi špatného zdravotního stavu.

    Mannock v internačním táboře onemocněl malárií a tak byl v roce 1915 kvůli špatnému zdravotnímu stavu Turky odsunut do Velké Británie. Zde se po uzdravení stůj co stůj chtěl dostat do armády, aby si s "krvavými Huny" vyřídil účty.

    V červenci 1915 se znovu přihlásil k službě v Královském armádním zdravotnickém sboru. V té době se k němu také donesly zprávy o tam, jak Němci na frontě použili otravný plyn a že se dopouštějí ještě mnoha dalších (často ovšem smyšlených) zvěrstev. Mannock Němce nenáviděl stejně zavile, jako miloval svou vlast a jeho nenávist, už tak dost krutá a nelítostná a zcela neobvyklá u jeho současníků, se ještě prohloubila. Aby povzbudil bojového ducha svých kolegů (věc poněkud nepatřičná mezi sanitáři), vyprávěl jim historky o tureckých a německých krutostech. Protože však velmi trpěl představou, že by snad měl na frontě ošetřovat raněné nepřátele, podal si žádost o převelení ke Královským ženistům. Bylo jí vyhověno 1. 4. 1916. V té době Mannock říkával: „Musím ty bastardy vyházet do vzduchu... Čím výše vylétnou a čím více kusů z nich spadne dolů, tím budu šťastnější.“

    Jeho kariéru u ženistů (kde mezitím 1. dubna 1916 povýšil na poručíka - 2nd Lieutenant) nakonec ukončila osudová náhoda. Když jel během dovolenky navštívit Eylesovy, potkal ve vlaku svého starého známého, jenž nyní sloužil u Royal Flying Corps - Královského leteckého sboru. Ten jej přesvědčil, ať se Mannock také přihlásí k letectvu. Mannock měl obavy, zda kvůli svému oku projde lékařskými testy, podařilo se mu však při vstupní zdravotní prohlídce oklamat lékařskou komisi a jeho žádosti bylo nakonec vyhověno. 14. srpna téhož roku se hlásil ve Škole vojenského létání č. 1 v Readingu.

    Pilotní diplom č. 3895 získal v 28. listopadu 1916, přičemž kurz dokončil s vyznamenáním. Následně Mannock prošel kurzy pokročilého létání a v únoru 1917 završil svůj výcvik ve Škole letecké střelby v Hythe. Po ukončení výcviku byl odeslán k 10. náhradní peruti v Joyce Green, kde čekal na své zařazení. Zde se účastnil ještě pokročilého leteckého kurzu, jenž vedl další pozdější nositel Viktoriina kříže James McCudden.

    Oba letci se brzy spřátelili a McCudden nechal na Mannocka následující vzpomínku: "Žáci zde (...) byli velmi dobří. Jednoho, jménem Mannock, si zvlášť pamatuji. Jednoho dne ke mně přišel a řekl, že jsem mu zachránil život. Jen jsem mu před letem dal pokyny, co dělat, kdyby se nedejbože dostal do vývrtky. Jakmile spadl do první vývrtky, vzpomněl si na mou radu... Mannock byl typický příklad impulzivního mladého Ira..."

    Mannock se navíc jakožto intelektuál dovzdělával tím, že sháněl veškerou odbornou literaturu o létání a leteckém boji a pečlivě ji studoval.

    Dne 7. dubna 1917 byl zařazen k 40. peruti, která tehdy ve Francii bázovala na letišti Treizennes a operovala s letouny Nieuport 17. Konečně se dostal na frontu, ale právě končilo období spojenecké převahy a Mannockovi bylo 30 let. Nikdo od nováčka žádné zázraky nečekal.

    U 40. perutě



    Když jej velící důstojník major Tilney představil v důstojnické jídelně, nevzbudil Mannock právě nejlepší dojem. Piloti squadrony se právě vrátili z letu, kde ztratili oblíbeného kamaráda. Mannock se jich ale ptal jen kolik kdo „sfoukl Hunů“, takže ho všichni měli za necitlivého hlupáka. Mannock se o jejich přízeň pokoušel tím, že se neustále vměšoval do jejich rozhovorů, přičemž se s nimi ihned "podělil" o své teoretické znalosti leteckého boje a války všeobecně. Jeden z tehdejších příslušníků 40. sqn. na to vzpomíná: „Vypadal příliš domýšlivě vzhledem ke svým zkušenostem, které byly nulové. Noví muži si obvykle dávali načas a naslouchali zkušenějším. On se choval naprosto opačně a ke všemu měl připomínku; dokonce i k posláním průzkumných pilotů a nedostatku letadel. Vypadal jako vesnický vševěd.“

    Svoji společenskou neobratnost a přirozenou ostýchavost se Mannock pokusil zakrýt dychtivostí všemu porozumět a s každým se seznámit. Působil proto však spíše dotěrně. Mannock, jenž se díky tvrdému dětství a chudým poměrům v nichž vyrůstal stal radikálním socialistou, ačkoliv to bylo v rozporu s etiketou důstojnické jídelny, rád dával na odiv své levicové názory a opovržení k britskému elitářskému politickému i sociálnímu systému. Pro většinu pilotů byl navíc Mannock bezmála o 10 let starší, vnímali jej jako "dědka" a jeho dospělost byla v ostrém kontrastu s dvacetiletými "kluky", kteří tehdy tvořili většinu létajícího personálu britských perutí.

    40. squadrona prováděla především ofenzívní hlídky a doprovody bombardérů. Mannock byl zařazen do letky "C", které velel kapitán A. W. Keen. 13. dubna 1917 Mannock absolvoval svůj první bojový let, byl ale tak nervózní, že manipuloval příliš hrubě s řídící a plynovou pákou. Proto neustále ztrácel formaci a když se letka dostala do boje, Mannock se do souboje zapojil jako poslední a ostatní piloti ho proto začali podezřívat ze zbabělosti. Mezi jeho kolegy se začalo šuškat, že je „podělaný“. Mannock sám k tomu dodal: „Teď vidím, jaká námaha pro nervy je vlastně létání. Jakkoliv může být člověk chladnokrevný, v takových podmínkách má nervy vždy více nebo méně napjaté. Když uvážíte, že sedm z deseti nouzových přistání prakticky končí smrtí a že 50 % těch tří dalších jsou případy, kdy se pilot alespoň zraní, můžete celé té věci docela dobře porozumět.“

    1. května jeho letka doprovázela čtyři Struttery k průzkumnému letu nad letiště v Douai, tehdejší základně Jasty 11. Mannock chtěl krátkou dávkou zahřát svůj kulomet, ale ten se po prvních výstřelech zasekl tak nešťastně, že závada nešla odstranit. Protože se Mannock obával, že když se obrátí nazpět, obviní jej ze zbabělosti, pokračoval v letu. Nad Douai na formaci zaútočily německé Albatrosy D.III: "Zezadu mě napadl Němčour, krásně žlutě a zeleně vybarvené éro, slyšel jsem, jak štěká jeho kulomet. Otočil jsem se na něj a ječel jako derviš (i když mě samozřejmě nemohl slyšet), a vtom mě nechal, obrátil směrem k Parrymu a zaútočil na něho. Já se vydal za ním, jen abych ho odstrašil svou přítomností. Další Němec (takový hnědě flekatý) zaútočil na jeden sopwith, ale Keen rozstřílel pilota na cucky a Němčour šel ze 12 000 stop vývrtkou k zemi. Sopwith byl bohužel zasažen a padal také. A já se v tom všem jenom vezl, bez kulometu naprosto bezmocný, snadná kořist pro kohokoli z nich, ale jim to nějak nedošlo. Nakonec se odpoutali, do práce se dali protiletadloví dělostřelci a dávali nám co proto. Chvílemi to bouchalo tak blízko, že jsem uvažoval, jestli ještě mám ocasní plochy. Se třemi zbývajícími sopwithy a vynikajícími snímky jsme se přes Arras vrátili, ale u jídelního stolu průzkumné perutě zůstaly dvě židle prázdné..."


    Mick Mannock v leteckém úboru. Fotografie není datována, avšak pochází patrně ještě z výcviku, nebo počátku jeho letecké kariéry
    Zdroj: www.iwm.org.uk

    Ráno 7. května byl Mannock určen, aby se zúčastnil protibalónové akce. Šlo o mimořádně nebezpečný úkol. Jakkoliv se dnes zdají pozorovací balóny primitivními, tehdy představovaly cenný průzkumný prostředek. Jestliže bylo třeba nepřítele oslepit, bylo nevyhnutelné tyto balóny zničit.

    K tomuto účely byly obvykle vysílány vlastní stíhací stroje s kulomety nabitými zápalným střelivem, jehož použití bylo jinak zakázáno. Naopak druhá strana se snažila svoje cenné balóny za každou cenu chránit, proto kolem nich bylo koncentrováno značné množství protiletadlových děl a kulometů a obvykle je kryla i jednotka stíhacích letadel. Útok na balóny byl smrtelně nebezpečnou záležitostí, které se vyhýbalo i mnoho slavných es.

    K provedení útoku toho dne bylo vysláno sedm Nieuportů 40. perutě, jež vedl kapitán W. E. Nixon. Jejich cílem byla řada pozorovacích balónů pět mil za nepřátelskými liniemi. Nieuporty, které (kromě Nixona) pilotovali poručíci Morgan, Hall, Cudemore, Redler, Mannock a Parry, letěly přes frontu v extrémně nízké výšce pouhých 20 stop (cca 7 metrů). Tento plán útoku vymyslel sám jejich velící důstojník major Tilney. Na jednu stranu na ně sice mohl vystřelit každý pěšák, ale na stranu druhou Nieuporty přeburácely na zákopy během vteřiny a hned byly pryč, takže doba, po kterou byly vystaveny palbě, se zkracovala na minimum. Ve stejnou dobu nad frontou přelétala další formace letadel ve velké výšce, která naopak měla upoutat pozornost na sebe.

    Letka se ovšem dostala do intenzivní palby jednotek bránících prostor kolém balónů, když se Nieuporty začaly rozdělovat k útoku na jednotlivé balóny.

    V tu chvíli navíc Nixon uviděl letku Albatrosů nad balónovou linií. Odvrátil se od svého balónu, který se mu právě podařilo zapálit a začal usilovně stoupat, aby se s nimi utkal, doufaje, že nepřítele odláká od svých chlapců. Nixon však byl beznadějně přečíslen a téměř okamžitě sestřelen. Někdy se uvádí, že jej sestřelil Lothar von Richthofen, ten toho dne sice sestřelil jako svůj 19. sestřel Nieuport 17, avšak podle jeho sériového čísla (A6609) šlo o stroj od 29. perutě a navíc Lothar tohoto sestřelu docílil až o půl sedmé večer.

    Britský útok se zatím úspěšně rozvíjel - poručíci Mannock, Morgan, Parry a Redler zapálili každý jeden balón, poručíci Cudemore a Hall společně zapálili dva další. Celkem tedy bylo vyřazeno 7 balónů, podle hlášení vrchního velitelství ze 8. 5. 1917 tři vzplanuly ve výšce, dva u země a dva na zemi. Je zajímavé, že individuální nároky pilotů neopdovídají tomuto hlášení, např. Hall má ve svém seznamu sestřelů ještě jeden balón zničený samostatně.

    Na druhou stranu byly všechny útočící Nieuporty vážně poškozeny, někteří piloti museli přistát nouzově, například Parry s děravou nádrží dosedl hned za linií fronty. Mannock si zapsal: "Všichni kromě kapitána jsme se bezpečně vrátili, s letadly téměř rozstřílenými na kusy... Byl jsem jediný, kdo se vrátil na letiště a předvedl
    dokonalé přistání. Všichni jsme dostali své cíle. V trupu jsem měl díry po kulkách, jednu velmi blízko mé hlavy, křídla byla více či méně postřílená. Nechci projít takovou zkušeností znovu."


    Mannock získal první sestřel (ironií osudu téhož dne RFC ztratila Alberta Balla, své největší eso), byl povýšen na nadporučíka (1st Lieutenant), ale jeho nervy mu začínaly vypovídat službu, o čemž svědčí zápis v jeho deníku ze dne 9. 5. 1917: "Nad Henin Lietard jsme se pustili do boje s jedním Němcem a pronásledovali ho až k Courcelles. Obrátil jsem k východu a Keen k západu. Okamžitě na mě zaútočili tři Němčouři. Zasekl se mi kulomet a Keen už byl skoro mimo dohled. Zaměřovač Aldis se mi zamazal olejem a v rozhodujícím okamžiku mi vysadil motor. Myslel jsem si, že je konec. Byli jsme v té chvíli ve výšce 16 000 stop. Obrátil jsem stroj skoro do vertikály a téměř střemhlavým letem jsem to točil zpět k našim liniím, přitom jsem ze všech sil kličkoval a kulomety za mnou štěkaly jako divé. Když jsem byl asi ve 3000 stopách nad Arrasem, motor naskočil a Němčouři mě bůhvíproč nechali být. Ihned jsem narazil na dalšího (když jsem vystoupal asi do 12 000 stop), ale neodvážil jsem se mu postavit. Vyhnul jsem se mu a přistál tady, kolena roztřesená a nervy na cucky. Teď už se cítím o něco lépe, ale připadá mi, že mě po tom dnešním dopolední zážitku opustila veškerá odvaha. Velitel byl na mě moc hodný a celý den na žádný další bojový let nevyslal."

    Mannock byl ze všeho velmi nešťastný. Když přišel, domýšlivě tvrdil, že sestřelit Huna není nic těžkého. Teď nejenže tomuto vychloubání nemohl dostát, ale začínal se ocitat na pokraji nervového zhroucení. Ostatní piloti jej měli za zbabělce a mluvku. Jedna, avšak velmi důležitá věc, však hrála pro něj - měl štěstí na velitele.

    My si dnes pod pojmem velitel zpravidla představíme zkušeného muže středního věku, ale tehdy to tak nebylo. Například jeho veliteli letky Keenovi bylo čerstvých 22 let, velitel perutě major Tilney byl dokonce ještě o tři měsíce mladší. Přesto projevovali pro Mannocka značné pochopení a trpělivost, jak si poznačil do deníku: "Celý minulý týden vynervovanost a nevolnost. Bojím se, že se sesypu... Kapitán Keen velmi ohleduplný. Pro dnešek mě uvolnil z letů. Odpoledne si asi vezmu knížku a půjdu do lesa na procházku - i když to dost vypadá na déšť. Být tak 14 dnů doma na venkově!"

    Mannock v té době hodně přemýšlel nad svým strachem, pokoušel se s ním vyrovnat a za každou cenu překonat. Později k tomu řekl: „Samozřejmě, že jsem byl proti své vůli velmi vyděšený - je to nervová reakce. Ale tuto psychickou slabinu jsem již ovládl, ovládl jsem i sebe a teď si podrobím i Huny. Boj ve vzduchu je věda. Studoval jsem ji a už si nebudu dělat přehnané starosti s tím, jak dostat Huny a současně zachovat vlastní bezpečnost. Chci tuto taktiku zvládnout jako první. Současná nedomyšlená taktika by se měla nahradit nějakou velmi dobře propracovanou. Nevidím důvod, proč bychom ty Huny neměli z oblohy vypráskat.“

    Mannock začal usilovně cvičit střelbu na pozemní cíle ze všech možných úhlů a při různých rychlostech. Poblíž přistávací plochy byl vytvořen velký bílý kruh jako terč, avšak jeden z mála pilotů, kdo tento terč využíval, byl právě Mannock. Studoval také taktiku skupinového vzdušného boje a snažil se vytvořit pravidla pro vzdušný boj letky.

    Dne 12. května přelétl nepřátelský letoun nad letištěm perutě. Mannock byl první, kdo odstartoval v marném pokusu
    zachytit nepřítele a jeho zjevný zájem přinesl mírné rozmražení ve vztazích s ostatními piloty. Konečně s ním začínali hovořit a začali ho brát sebou na výlety do okolních barů.

    Stále nicméně neměl na kontě žádné vítězství nad letounem. Aby mu projevil svou důvěru a povzbudil ho, nechával ho major Tilney vodit hlídky. 25. května střílel Mannock na pozorovací letoun. Byl si jistý, že zastřelil posádku, ale letadlo pokračovalo v letu a Mannock raději sestřel nehlásil, protože se bál nedůvěry svých kolegů.

    7. června doprovázely Nieuporty 40. perutě letouny F.E. 2d od 25. perutě RFC. Formaci napadly německé stíhačky: "Doprovázeli jsme naše letouny na splnění bombardovacího úkolu nad Lille a potkali jsme Němce. Ten můj se mi stal snadným cílem. Byl jsem od něho jen deset yardů a o něco výš, takže jsem ho nemohl minout, takový krásně vybarvený brouček - červeně, modře, zeleně a žlutě. Nasypal jsem do něho z té vzdálenosti 16 nábojů, takže z něho nemohlo moc zůstat. Viděl jsem, jak ze 14 000 stop klouže a kroutí dolů. Měl smůlu, ale je válka a jsou to Němčouři."

    Albatros D.III byl Mannockovi přiznán jako "sražen do neřízeného pádu", vítězství dosáhl ve spolupráci s osádkou jednoho F.E. 2d, která mu také sestřel potrdila.

    O pět dní později, při přistání, pocítil intenzivní bolest v pravém oku. Když jej později lékař ošetřoval, Mannock omdlel a v nemocnici mu chirurg z oka odstranil malý kamínek a kovovou střepinku. Mannock se ihned vrátil k létání, ale následujících pěti dnů nedosáhl žádného vítězství. Potom byl odeslán na čtrnáctidenní dovolenou domů. Tady ale zjistil, že se z jeho matky mezitím stala alkoholička, a zbytek dovolené strávil u Eylesových.

    U perutě se hlásil 2. 7. 1917 a ihned se vrátil k operačnímu létání. O deset dní později, 12. července, zaútočil na dvoumístné DFW: "Hned mých prvních pár výstřelů naštěstí zabilo pilota a zranilo pozorovatele (kapitána), kterému jsem kromě toho roztříštil kulomet. To éro dopadlo jižně od Avionu. Jak jsem mohl, pospíšil jsem tam, zjistil jsem, že kapitána už má na starost místní velící důstojník, a sebral jsem pár suvenýrů. (...) Stroj byl dokonale rozmlácený a na místě pozorovatele v něm ležel - což mě zaujalo - mrtvý černohnědý teriér. Cítil jsem se docela jako vrah..."

    Následujícího dne sestřelil další dvousedadlovku a nikdo z jeho kolegů už neučinil žádnou narážku na Mannockovu neochotu bojovat. Přestože Mick neměl přirozený talent k létání a všechna jeho vítězství byla těžce vydřená, začalo jeho skóre růst.

    K 22. červenci byl vyznamenán Vojenským křížem (Military Cross), povýšen na kapitána a pověřen velením jedné z letek perutě. 5. srpna se stal esem, když srazil do neřízeného pádu Albatros D.V a o týden později se střetl se strojem stejného typu, přičemž 19. 8. si o tomto boji učinil zápis do svého deníku: "Minulý týden skvělý souboj s jednomístným stíhačem Albatross [sic] na naší straně fronty. Sundal jsem ho, ukázalo se, že to byl poručík von Bertrab, nositel Železného kříže, který létal už 18 měsíců. Chtěl zaútočit na jeden z našich balónů - poblíž Neuville St. Vaast - a já jsem mu odřízl cestu zpátky. Ani ten balón nedostal. Ke srážce došlo ve výšce 2000 stop a celá fronta ji měla dokonale na očích. Fandili mi. Trvalo mi 5 minut, než jsem ho dostal dolů, musel jsem ho postřelit, než byl nucen nouzově přistát. Moc mě potěšilo, že jsem ho nezabil. Pravou ruku měl přeraženou kulkou, na levé ruce a levé noze hluboké střelné rány. Jeho stroj - krasavec, zbrusu nový (vyroben 1. června 1917), s motorem Mercedes o výkonu 228 koní, celý černý, jen kříže zvýrazněné bílými čarami - se při přistání převrátil a byl poškozen. Dva kulomety a 1000 nábojů proti mému jednomu lewisu a třem stům nábojů. Šel jsem se později na to éro k zákopům podívat a všichni mě tam uvítali ovacemi. Blahopřáli mi i generálové. Nezasáhl mě ani jednou."

    Koncem srpna měl na kontě šest sestřelů, ale jako velitel letky se zatím příliš neosvědčil. Piloti perutě sice začínali uznávat jeho indivudální letecké a střelecké dovednosti, ale o jeho schopnosti velet měli pochybnosti. Jednou vedl hlídku tak špatně, že dokonce jeho nejlepší přítel u 40. perutě MacLanachan, hlídku na protest opustil a oddělil se od formace. 13. srpna zase Mannock vedl trojici Nieuportů k útoku na nepřátelské letiště, a když narazili na 9 německých stíhaček zavelel k útoku (zřejmě, aby jej opět nikdo nemohl nařknout ze zbabělosti). Převaha Němců však byla příliš velká, Britové nejenže nikoho nesestřelili, ale jen taktak vyvázli životem s těžce poškozenými letouny. Tyto zkušenosti u Mannocka vedly k opravdu důkladnému studiu a vyvíjení taktických zásad vzdušného boje.

    V srpnu také přišel pilot, který si na Mannockovy velitelské a pedagogické schopnosti rozhodně nemohl stěžovat. Jeho jméno bylo George McElroy. S Mannockem měl podobný osud - také z něj vyrostlo špičkové eso a také měl velmi nešťastný začátek kariéry. Hned po svém nástupu ke 40. peruti se podařilo rozbít dva Nieuporty v jednom dni. Vzteklý Tilney jej chtěl nechat odeslat zpět k výcvikové peruti na docvičení, ale Mannock se mladíka zastal, slíbil, že si jej osobně vezme na starost a všemu jej naučí. Vzhledem k tomu, že McElroy obsadil v žebříčku britských es 10. příčku, zjevně byl dobrým učitelem...

    Do konce září zvýšil Mannock počet svých vítězství na 15. Na podzim se vyčerpaným pilotům konečně naskytla možnost odpočinku, jak v té době psal domů Tilney: "Počasí se bohudíky zkazilo. Naděje na trochu odpočinku. Moji chlapci jsou k smrti unavení. Šest týdnů usilovného létání."

    Dne 17. října peruť dostala nový letoun - S.E. 5a. Piloti si museli zvykat na stroj poháněný vzduchem chlazeným řadovým osmiválcem. Jeho chování bylo zcela odlišné od Nieuportů poháněných rotačními motory. S.E. 5a byly piloty přivítány s optimismem. Byly rychlejší Niuporty a, co bylo důležitější, byly vyzbrojeny dvěma kulomety místo jednoho. Jenže se ukázalo, že motory Hispano-Suiza v té době nebyly příliš spolehlivé - u 40. perutě zaznamenali více než 20 nouzových přistání během dvou týdnů kvůli závadám na motorech.

    Mannock už do konce roku další vítězství nezískal. Během uplynulých devíti měsíců na frontě hodně přemýšlel o taktice a stal se z něj dobrý velitel. Na rozdíl od jiných es, žárlivě si střežících své těžce nabyté zkušenosti a soutěžících v počtu sestřelů, Mannock se snažil všechny své poznatky předat, ať už šlo o taktiku, leteckou střelbu, či pilotáž.

    Jeho péče o podřízené byla bezpříkladná. O muže jež vedl, projevoval obrovský zájem. O jeho povaze a velitelském přístupu vypovídá i fakt, že mezi starostmi s tím, kterak nováčky naučit, jak co nejlépe bojovat a jak se bránit, si udělal čas i na následky, jež za sebou v nezkušených pilotech zanechával pohled na hořící letadla řítící se k zemi. V té době, kdy letadlo tak snadno vzplanulo a kdy piloti neměli padáky, byl oheň jejich nejstrašnějším děsem.

    Jeho přítel MacLanachan například při souboji spatřil, jak vzplál Nieuport řízený jeho devatenáctiletým kamarádem. Byl přesvědčen, že se tak stalo proto, že německá stíhačka po něm střílela zápalnými střelami. Toto střelivo bylo zakázáno Ženevskou konvencí, s výjimkou útoků na pozorovací balóny. V takovém případě u sebe musel pilot mít písemný rozkaz k provedení takového útoku. Pokud by jej neměl, byl sestřelen, padl do zajetí a v jeho letounu se našlo zápalné střelivo, hrozil mu okamžitý trest smrti.

    MacLanachan byl tak pobouřen a rozzuřen, že po přistání nařídil svému mechanikovi, aby mu také nabil kulomet zápalnými střelami. Mechanik odmítl, protože by se tím sám vystavil hrozbě válečného soudu. MacLanachan si tedy začal nabíjet kulomet sám, ale Mannock za ním šel, pohovořil si s ním a jeho počínání mu rozmluvil.

    Mannock byl však velmi citlivý a jako takový byl sám velmi náchylný k podobným traumatům. MacLanachan vzpomínal, že 22. srpna 1917 se Mannock ve vzdušném boji snažil přispěchat na pomoc Nieuportu, bojujícímu s sedmi nepřátelskými stíhačkami, za jehož řízením seděl jeho přítel Lt. H. A. Kennedy. Mannockova snaha však přišla pozdě a Mannock mohl pouze bezmocně sledovat pád hořícího Nieuportu do hlubiny. Té noci slyšel MacLanachan z Mannockova pokoje pláč a nářek. Když k němu vstoupil, uviděl Mannocka sedět na okraji postele a kývat se dopředu a dozadu. Mannock praktikoval "keening" prastarý irský žalozpěv za mrtvé...

    Na nový rok 1918 dosáhl 16 sestřelu, avšak jeho přátelům, zejména MacLanachanovi, bylo jasné, že je vyčerpaný a potřebuje odpočinek. S tím se ztotožnil i Tilney a Mannock byl odeslán do Anglie na dovolenou.

    Mannock opustil 40. peruť jako její nejúspěšnější stíhač, se 16 sestřely na kontě. Do konce války jej předstihl pouze jediný další pilot této jednotky, výše zmíněný George Edward Henry McElroy...

    Když odešel, Tilney zapsal do deníku perutě: "Jeho vůdčí schopnost a obecné dovednosti nikdy nezapomenou ti, kteří měli to štěstí sloužit pod ním."

    U 74. perutě



    Než skončila jeho dovolená, Mannock netrpělivě očekáva odvelení zpět do Francie, ale nakonec přišel rozkaz k převelení do Experimentálního zařízení pro bezdrátovou telegrafii v Biggin Hill, kde se na strojích F.E. 2 testovalo používání radiostanic. To byla pro Mannocka nudná práce, naštěstí však byl brzy přeložen jako velitel letky "A" k nově formované 74. peruti na letišti Colney v Londýně.

    Mannock se zde hlásil 2. února 1918. Jádro nové perutě vzniklo již loňského července, avšak nedostatek instruktorů, letadel (peruť byla také vzbrojena stroji S.E. 5a) a špatné počasí způsobilo, že stále ještě nebyla peruť operační. Morálka personálu byla velmi nízká.

    Příchod Mannocka to změnil. Náhle tu byl pilot s ohromujícím zápalem a bojovností. Muž, který měl opravdový zájem předat jim své zkušenosti. Na jeho časté přednášky o letecké taktice vzpomínal mladý pilot, který se měl pod Mannockovým vedením v budoucnu sám stát špičkovým esem, Thomas Ira Jones: "Velitel určil Mannocka, aby nám přednášel o vzdušném boji. Bývaly to dokonalé hody bojového ducha. Mannock byl přesvědčivý a výmluvný řečník, obdařený uměním zjednat si pozornost. Když ho pár minut poslouchal, byl i ten nejhorší a nejméně bojovný pilot přesvědčen, že dokáže zamávat třeba s Richthofenem nebo kterýmkoli jiným Němčourem..."


    Ilustrační fotografie ukazující instruktáž pilotů RFC. Všimněte si množství nákresů letadel a modelu Nieuportu. Mannockova pravidla č. 6 a 7 říkala, že pilot musí dokonale znát siluety nepřátelských i vlastních letadel a u těch nepřátelských i jejich slepé úhly...
    Zdroj: media.iwm.org.uk

    Peruť se přesunula do Ayr ve Skotsku, kde absolvovala kurz leteckého boje. Po návratu do Colney se jim představil nový velící důstojník, legenda RFC major Keith Logan Caldwell, muž jenž sloužil prakticky nepřetržitě od července 1916 do září 1917 a dosáhl dosud devíti vítězství.

    Nový velící byl muž podle Mannockova gusta. Oba se brzy stali skvělými přáteli. V následujících dnech peruť převzala 19 strojů S.E.5a a 25. března přeletěla na letiště Goldhanger v Essexu. Dne 30. března peruť přistála na letišti St. Omer ve Francii. Jako její působiště jí bylo po několika dnech přiděleno letiště Clairmarais kam se peruť přesunula 11. dubna 1918. Mannock byl zpět ve válce...

    Dne 12. dubna vyslala 74. peruť letku "C" na první hlídku v 6:00. Letka se utkala s formací nepřátelských stíhačů, ale nezískala žádné vítězství. Mannock vedl letku "A" na další hlídku toho dne, startovali v 8:25. Dvacet pět minut neto se letka utkala se skupinou Albatrosů nad Merville ve výši 13 000 stop. Mannock jednoho sestřelil a otevřel tak skóre perutě, dalšího sestřelil poručík Dolan.

    Mannock vedl další ofenzivní hlídku později v průběhu dne a sestřelil další Albatros, přičemž ostatní piloty letky ohromil tím, že v hlášení Mannock trval na tom, že by sestřel měla sdílet celá letka.

    Toto byl první z mnoha příkladů, kdy Mannock chtěl nezištně sdílet svá vítězství s letkou, nebo ho přenechat novému pilotovi jako jeho první vítězství k posílení morálky. Řada pilotů, s nimiž Mannock létal u 74. a později 85. perutě nezávisle na sobě tento zvyk potvrdilo. Toto darování vítězství ostatním za účelem posílení sebedůvěry potvrdil i major Caldwell: "Často se říkalo, že Mannock dal sestřel některému z jeho nováčků za sestřelení Huna, kterého ve skutečnosti zasáhl on sám. Věřím, že je to pravda, a skutečně vím o dalších, kteří dělali totéž. Týmový duch byl v lepších perutích velmi silný..."

    Poručík Henry E. Dolan zase vzpomínal na to, jak Mannock ostřeloval německou dvousedadlovku, a pak "...na mě kývl, abych ho dorazil. Klesl jsem dolů za Hunův ocas a uviděl, že Mick zabil střelce, a tak mohu bezpečně zaútočit."

    Mannock si nejen tímto svým zvykem, ale také smyslem pro zodpovědnost za podřízené, u své nové jednotky okamžitě získal oblibu. Jeden z příslušníků jeho letky "A" o něm napsal: „... staral se o mě jako starší bratr. Být v jeho letce bylo nádherné... Myslel na každého jejího člena a staral se o něj.“

    James Ira Jones vzpomínal, že i ve vzduchu dával Mannock na svoje hochy neobvyklý pozor. Po skončení boje "dal Mannock signál k opětovnému zformování a bojiště neopustil, dokud neměl jistotu, že všechny stroje jeho znamení zpozorovaly."

    Mannock byl však i skvělým taktikem, neboť si uvědomil, že šance na vítězství leží jen v dokonalé týmové souhře. Sestavil také, podobně jako Boelcke, pravidla pro vzdušný boj. Svým pilotům však stále opakoval především svou základní poučku: „Buď vždycky nad nepřítelem, málokdy ve stejné výšce a nikdy pod ním.“

    Jakožto přemýšlivý intelektuál s analytickým uvažováním se připravoval na každý let s pedantickou pečlivostí a všechny svoje piloty stejně pečlivě instruoval. I jeho osobnost prodělala velký posun. Stal se duší důstojnické jídelny, když bavil své druhy a vedl je ke zpěvu, přičemž tloukl do rytmu paličkami na tympány, sestávající z konvic, hrnců, plecháčků a pánvic, přivázaných k opěradlu židle.

    Jeho skóre začalo růst ohromujícím tempem, do konce dubna měl na kontě 21 sestřelů. V té době vrcholila německá Jarní ofenzíva. Boje ve vzduchu měly ohromnou sílu. Za všechny Mannockovy úspěchy snad postačí uvést souboj, v němž večer 21. května sestřelil 3 Pfalzy D.III. Na Mannockův útok ve výšce 12 000 stop zanechal vzpomínku Ira Jones: "...bylo tam šest stíhaček Pfalz letících východně od Kemmel Hill. Prvního rozstřílel na kusy dlouhou dávkou přímo zezadu a shora; druhý se zřítil. Šel vývrtkou do země, zasažený z těžkého úhlu s předstihem. Pak měl Mick pěkný souboj s dalším stříbrným ptákem, zatímco jeho hlídka přihlížela. Byl to báječný pohled. Nejprve se točili v kruzích, Mick se držel těsně za ocasem toho hocha. Pak Pfalz provedl zvrat, po němž sklesal o několik set stop. Mick to zopakoval, stříleje pokaždé, když soupeře zachytil do mířidel. Němčour udělal přemet. Mick také, držel se za ním a o něco výše a pálil krátké dávky. Pfalz zkusil vývrtku. Mick šel vývrtky za ním a během rotace střílel. Tato střelba se mi zdála jako plýtvání střelivem. Němčour na konci přitáhl. Mick, který byl nyní v 4 000 stopách, udělal to samé. Pfalz se začal kroutit a převracet, což byla neklamná známka "vynervování" a Mick mu zasadil ránu z milosti dávkou přímo zezadu ze vzdálenosti asi 25 yardů. Němčour šel dolů, zjevně neovladatelný, a narazil do země. (...) Cítil jsem k tomu Němčourovi lítost. Předvedl nejlepší ukázku obranného boje, jakou jsem vůbec kdy viděl... Poté, co jsme přistáli, jsem se Micka zeptal, proč střílel během vývrtky. Odpověděl: 'Abych ho ještě víc vycukal.'"

    Přicházely však i porážky. Počátkem května padl poručík Dolan, člen Mannockovy letky. Byl jedním ze slibných Mannockových žáků, během měsíce dosáhl 7 vítězství a Micka se jeho smrt hluboce dotkla. Prvního června byl sestřelen a zahynul kapitán Cairns velitel letky "C". Mannockovy opět začaly vypovídat službu nervy. Podle svědků byl po Cairnově smrti skutečně zdrcený.

    Možná i to bylo důvodem, proč u něj opět propukla jeho nenávist k Němcům naplno. Velitel perutě Caldwelll zanechal vzpomínku na jednu dousedadlovku, kterou Mannock zasáhl a přinutil nouzově přistát. Vzápětí však na letoun na zemi provedl půltucet útoků, při nichž postřílel osádku. Caldwell, letící vedle něj, se mu pokoušel bránit: "Křičel jsem vysokým hlasem (což bylo zbytečné) a chtěl jsem jej zastavit."

    Po přistání se Caldwell Mannocka zeptal, co to mělo znamenat. Mannock odvětil: "Ta prasata jsou lepší mrtvá - já zajatce neberu."

    Mannock v té době začal projevovat všechny znaky těžce narušené osobnosti. Pronásledovaly jej noční můry o hořících letadlech. Ira Jones vzpomínal, že jej jednou viděl sedět úplně vyřízeného s obličejem v dlaních. Na jeho otázku, co se děje, Mannock zamumlal: "To ten zatracený Němčour v plamenech."

    Jindy naopak u něj propukalo při stejné příležitosti nezřízené veselí a neustálá blízkost smrti vedla i u jeho spolubojovníků k morbidnímu humoru.

    "Vždycky, když někoho sestřelí v plamenech, vtančí do kantýny s pokřikem a halekáním: 'To jsou kluci ohniví, škvařící se, páliví!' a pak se hodně rozvláčně snaží popisovat, jak se asi chudák Němčour cítil, a zachází přitom do nejmenších podrobností. A když s ďábelskou vítězoslávou skončí, obrátí se na někoho z nás a se smíchem řekne: 'A to se na příští hlídce stane tobě, hochu.' A všichni řveme smíchy," poznamenal k tomu Ira Jones.

    Navzdory všemu, na jeho bojových výkonech se nezměnilo nic. 22. května byl vyznamenán DSO a hned 8. června k němu obdržel Bar. Za pouhé tři měsíce svého bojového nasazení dosáhl u 74. perutě 36 potvrzených vítězství a jeho skóre k 17.6. činilo 52 potvrzených sestřelů. V té době byl vybrán jako perspektivní velitel své vlastní perutě. Caldwell vzpomínal, že Mannocka se rozkaz k převelení velmi dotkl. Při loučení s perutí dne 18. června 1918 plakal.


    Tato Mannockova fotografie opět není datována, podle hodnostního označení kapitána a stužek DSO a Military Cross je však pravděpodobné, že vznikla v červnu 1918 ještě u 74. perutě. Všimněta si poněkud ztrhaných rysů tváře oproti předchozí jeho fotografii
    Zdroj: commons.wikimedia.org

    U 85. perutě



    Mannock odjel na dovolenku do Anglie, kterou jako obvykle strávil u Eylesových. Jim Eyles vzpomínal, že Mannock byl někdo úplně jiný. Jeho vtip a jiskra byly pryč; ruce se mu třásly a jednou se náhle během hovoru strašlivě rozplakal - Eyles později tvrdil, že Mannock tuto dovolenku chápal jako definitivní sbohem přátelům, neboť se domníval, že se již nevrátí...

    Mannock byl 21. června 1918 povýšen na majora a 5. července převzal funkci velitele 85. perutě. Peruť bázovala na letišti St. Omer a také byla vyzbrojena stroji S.E. 5a .

    Nová jednotka jej netrpělivě očekávala. U 85. perutě sloužilo i několik Američanů, mezi nimi Elliot White Springs, jenž se své knize uvedl: "Říká se, že je nejlepším velitelem vzdušných hlídek - plánuje akce své letky den předem a rozebírá je ještě dole na zemi. Plánuje každý manévr jako šachista a každého muže chce mít na určitém místě v určitém čase, aby provedl určitou věc, a není vůbec rád, když někdo selže."

    Mannock po svém příchodu zjistil, že morálka jednotky je nízká. Předchozí velitel, nejúspěšnější britské eso Billy Bishop, jakkoliv byl skvělý stíhač, nebyl dobrý velitel, neboť byl výrazným samotářem a létal většinou sám. Mannock tedy musel především dát jednotce ducha a zápal.

    Mannock navíc přicházel v době, kdy se peruť začala utkávat se zbrusu novými Fokkery D.VII. Piloti S.E. 5a s oblibou využívali vertikálních manévrů - stroj byl rychlý a tuhé konstrukce, takže bylo možno opakovaně útočit střemhlav a zase nabírat výšku, zatímco většina ostatních stíhaček té doby se obvykle pokoušela boj převést do horizontálních zatáček. Pro německé stíhačky bylo obtížné S.E. 5a ve vertikále sledovat; neměly potřebnou stoupavost a ve střemhlavém letu se například Albatrosům mohla utrhnout křídla. Fokker D.VII se však S.E. 5a ve střemhlavém letu vyrovnal a ve stoupání ji předčil, obzvláště ve velkých výškách. Kvůli Fokkerům v té době peruť utrpěla několik ztrát...

    Mannock se tedy rozhodl vypracovat plán, jenž by výhody německých strojů eliminoval a povzbudil mužstvo. Springs uvádí: "Mannock přijel, aby převzal velení, jako major s několika novými stužkami vyznamenání na blůze, a je rozhodně ostrý. Pozval nás všechny do své úřadovny, aby přednesl své plány, a každému řekl, co od něj očekává. Chystá se vést jednu letku, která bude návnadou. Nigger a Randy mají vést zbylé dvě. Měli bychom být schopni oplatit Fokkerům, co jim dlužíme."

    Mannock zamýšlel rozčlenit peruť do tří výškových úrovní, přičemž sám přijal nejnebezpečnější roli návnady. Springs dále pokračuje zápisem ze dne 18. 7., avšak datování je třeba brát s rezervou: "Mannock nám včera předvedl svou 'show' a všem nám málem přivodil infarkt. Vedl spodní letku se třemi muži a našel deset Fokkerů. Pohrával si s nimi celých patnáct minut. Každou chvíli jsme mysleli, že budeme všichni sestřeleni, ale Mannock věděl, co chce a držel horní letku ve slunci. Vtáhl Huny tam, kde je chtěl mít, a vletěl přímo pod ně. Věděli, že nahoře ve slunci je naše letka, takže jen pět z nich slétlo dolů. Pak je Randy a tři muži následovali, právě když se dostali k Mannockovi. Takže místo, aby Němci jeho letku snadno sestřelili, jak očekávali, Nigger, Mac, Cal, Inglis a já jsme vletěli na jejich horní pětici, zatímco našich osm letadel spodních letek se utkalo s pěti dolními Huny. Dostali dva z nich a Mac sundal jednoho z těch horních, kteří se pokoušeli dostat dolů, aby se připojili k boji pod nimi. (...) Začínáme zřejmě řadu dobře provedených hlídek. Mick je mistr."

    Z kontextu vyplývá, že šlo zřejmě o první akci perutě, pod Mannockovým vedením. Proto šlo s největší pravděpodobností o boj, k němuž došlo 7. 7. 1918 (tedy ne 17. 7.) ve 20.15 nad Doulieu. V tomto boji 85. peruť bez vlastní ztráty nárokovala celkem 6 sestřelených Fokkerů D.VII (4 zničené, 2 sražené do neřízeného pádu), přičemž Mick si připsal v tomto boji dvě vítězství.

    Bylo to neuvěřitelné. Během pouhých dvou dnů Mannock z demoralizovaného útvaru dokázal vytvořit peruť prodchnutou týmovým duchem, který tak dobře znal od 74. perutě. Jako velitel perutě Mannock nemusel létat tak často na hlídky - ve skutečnosti velení křídla něco takového velitelům perutí nedoporučovalo - ale to bylo pro Mannocka nepřijatelné; vedl své muže osobním příkladem, neskutečně jednotku stmelil a zvýšil její morálku.

    Zavedl teoretickou výuku taktiky, a tak jak již dříve vzpomínal Ira Jones, Springs poznamenal, že to byl nejlepší řečník, jakého kdy slyšel.

    Avšak již 10. července se doslechl, že předchozího se zabil jeho přítel McCudden. Opět na něj dolehly deprese, když zemřel i "velký" McCudden, jak by někdo jiný vůbec mohl přežít?!

    Navíc se opět naplno rozhořela jeho nenávist k Němcům, k čemuž Springs dodal: "Mannock je jediný člověk, kterého znám, který opravdu nenávidí Huny - a on je opravdu nenávidí. (...) Chce zabít každého muže, který se narodil v Německu. (...) Považoval Němce za viníky zrádcovské politiky Irska za války. Rozhodně měl Němce a jejich příznivce v Irsku za darebáky. Řekl nám, že kdybychom nechali někdy uniknout nějakého Němce, kterého jsme mohli zabít, zastřelil by nás."

    Mannock chtěl McCuddena pomstít a začal létat na více hlídek, aby mohl sestřelit co nejvíce Němců. Současně začal vést řeči, že se pohybuje směrem k "něčemu konečnému."

    25. července se za ním zastavil Ira Jones, který si o tom zapsal: "Právě jsem se vrátil od 85. Měl jsem oběd, čaj a večeři s Mickem. Nejsem si jistý, jestli má nervy v pořádku nebo ne. Jednu chvíli je v pohodě a vzápětí se stává morbidním a pořád stáčí hovor na jeho oblíbené téma 'být sestřelen v plamenech.'"

    Jones Mannockovi prozradil, že toho rána sestřelil dvousedadlovku v plamenech. Mannock odpověděl s trpkým úsměvem: „Slyšel jsi to prasečí kvičení? Jednoho dne to taky takhle dostaneš, můj hochu. Stáváš se neopatrným. Až to přijde, nezapomeň si prohnat kulku hlavou.“ Mannock sám u sebe stále nosil revolver a říkal, že "se zastřelí při prvním spatření plamenů".

    Jones si dále poznamenal, jaký dojem na něj udělal duch 85. perutě: "Peruť je velmi v pohodě. Každý mi říká, jak moc dávají přednost Mickovi před Bishopem jakožto velícím. Mick vodí všechny hlídky a servíruje jim Huny na
    talíři. Bishop to dělal jen zřídka."


    Mick měl aktuálně 60 vítězství, získal druhý bar k DSO a Jones mu řekl: „Po válce pro tebe uspořádají recepci s červeným kobercem.“
    „Pro mě už nebude žádné ,po válce’,“ odpověděl mu Mannock.


    Piloti 85. perutě. Fotografie vznikla 21. 6. 1918 na letišti St. Omer. V té době ještě Mannock u perutě nenastoupil. V davu pilotů je možno poznat některé příslušníky perutě, o nich byla zmínka v tomto článku. Pátý zleva, zvedající do záběru psa, je Malcolm McGregor, šestý Lawrence K. Callahan, sedmý Elliott White Springs, devátý Arthur Clunie Randall. Šestý zprava je Novozélanďan Donald C. Inglis, jenž Micka doprovázel při jeho posledním letu
    Zdroj: commons.wikimedia.org

    Poslední start



    "Mannock je mrtvý. Byl to největší pilot celé války. Ale jeho smrt ho byla hodná. Inglis už prošel mnoha boji, ale dosud nedostal žádného Huna. Ale tvrdě se snažil a Mannock mu řekl, že ho vezme sebou a nějakého mu opatří." zapsal si do deníku Springs.

    Co se vlastně stalo? Dvojice zamířila nad frontu, kde asi po 20 minutách narazila na německé DFW C.V. Stroj sériového čísla 2216/18 s osádkou Vzfw. Josef Hein (pilot) a Ltn. Ludwig Schopf (pozorovatel) patřil jednotce FA A 292 b. Osádka právě mířila nad frontu zaměřovat vlastní dělostřelbu na britská postavení.

    Poručík Inglis uvedl v hlášení: "Spatřili jsme, jak se jeden nepřátelský letoun blíží k frontové linii. (...) Major Mannock provedl obrat, vypálil do něj dlouhou dávku a odstoupil stranou."

    Mannock chtěl podle všeho Inglisovi dopřát snadný sestřel a zlikvidoval zadního střelce, aby Inglisovi k sestřelení ponechal snadnější kořist. Inglis pokračuje: "Nato jsem nepřátelský letoun z velmi malé vzdálenosti zasáhl dlouhou dávkou já. Nepřátelský stroj se stočil do pomalé levotočivé spirály a z pravého boku mu šlehaly plameny. Viděl jsem, jak narazil přímo do země, načež vyrazil mohutný oblak černého kouře a plameny. Poté jsem provedl obrat a následoval majora Mannocka domů ve výšce asi dvě stě stop."

    Tady Mannock udělal osudovou chybu, když následoval padající stroj až k místu havárie. Dvě stě stop, tedy asi 70 metrů, bylo málo, stroje se nacházely prakticky přímo nad frontovou linií a ihned se na ně snesla palba z pozemních kulometů. Dalším svědkem tragédie byl vojín Edward Naulls, příslušník 2. praporu essexského pluku, jenž ze svěho zákopu viděl "...jak trasovací kulky z německého kulometu, umístěného na podpůrné linii, zasahují těsně za krytem Mannockův motor. Vyráží odtud náhlý vír plamenů, následovaný chuchvalcem černého dýmu..."

    Inglis k tomu dodává: "Viděl jsem Micka, jak začal kopat do směrovky a pak jsem spatřil vyšlehnout z jeho stroje plamen; ten mohutněl a zvětšoval se. Mick teď už do kormidla nekopal. Čumák jeho letadla mírně klesl, přešel do táhlé pravé zatáčky a narazil na zem ve ohnivém výbuchu. Kroužil jsem asi ve dvaceti stopách, ale neviděl jsem ho a jak to tam začínalo být opravdu horké, obrátil jsem k domovu a podařilo se mi dostat do našich pozic s děravou palivovou nádrží. Chudák Mick... Ti krvaví bastardi sestřelili mého majora v plamenech."

    Naulls to potvrdil: "Mannockův stroj se bezmocně řítí dolů a naráží na zem nedaleko jeho oběti. Inglisovi selhává motor a podaří se mu přistát těsně za frontovou linií, u zákopů obsazených rotou suffolkského pluku vlevo od naší pozice. Konec nastal s neuvěřitelnou rychlostí..."

    Mickovy noční můry jej tedy nakonec skutečně dostihly. Snad stačil dosáhnout na svůj revolver...

    Jeden z jeho pilotů napsal: „Když umřel, všichni chlapi v peruti plakali.“

    Zmatky s počtem sestřelů



    Podíváte-li se do jakékoliv starší publikace o britských esech 1. světové války, pak obvykle narazíte na údaj, podle něhož Mannock dosáhl 73 sestřelů a byl tak nejúspěšnějším britským esem celé války. Moderní výzkumy však prokázaly, že Mannock ve skutečnosti dosáhl 61 ověřených vítězství. Odkud tedy pochází číslo 73?

    Patrně poprvé se tento údaj objevil v knize King of Airfighters, kterou v roce 1934 napsal o svém bývalém veliteli Ira Jones. Jeho motiv byl prostý - Jones Mannocka považoval za největšího z britských stíhačů, proto neváhal a ve svých pamětech mu "přiřknul" o jeden sestřel více, než měl druhý v pořadí Kanaďan Billy Bishop . Více nebylo třeba. O tento jeden sestřel se Mannock stal nejúspěšnějším britským esem...

    Mannockův význam ovšem zdaleka nespočíval v pouhém počtu sestřelů. Kromě jeho 61 oveřených vítězství mě na kontě celou řadu dalších vítězství, které mu buď nebyly uznány, nebo se ani nepokoušel je nárokovat. Množství sestřelů, které "daroval" začínajícím kolegům, je dnes neznámé...

    Patrně nejvýstižněji se k tomu vyjádřil další Mannockův spolubojovník a stíhací eso Malcolm McGregor: "Ztratili jsme velitele perutě. Dostal přes 70 Němčourů, ale pak sám klesl v plamenech a RAF tak přišlo o nejlepšího velitele a nejlepšího ničitele Němců, jakého mělo. Ještě měsíc a překročil by v počtu sestřelů stovku. Na rozdíl od jiných hvězd po sobě ale zanechal veškeré vědomosti, které měl, a tak je teď na těch, které poučil, aby v jeho díle pokračovali."

    Záhada Mannockova hrobu



    Ohledně posledních chvil života Micka Mannocka a právě tak ohledně místa jeho posledního odpočinku panují nejasnosti. Zastřelil se tedy, jak vždy sliboval, že udělá, když spatří první náznak ohně? Nasvědčovalo by tomu Inglisovo i Naullsovo svědectví, podle něhož stroj prakticky ihned po zásahu nebyl řízen. Zrovna tak ovšem mohl být zasažen přímo kulometnou palbou.

    Podle některých zdrojů bylo jeho tělo nalezeno 250 metrů od vraku jeho stroje (ale není jasné odkud tato informace pochází). Je-li to pravda, pak zřejmě z letounu vyskočil, aby unikl ohni. Že by pouze vypadl, je nepravděpodobné - podle hlášení se stroj nepřeklopil. Verzi s vyskočením by zase nasvědčoval fakt, že Mannockově rodině byly po válce z Německa anonymně vráceny jeho identifikační známky, kapesní zápisník a revolver. Nic z toho nebylo nijak zásadně poškozeno ohněm, pouze zápisník měl mírně zahnědlý jeden okraj. Podle všeho tedy skutečně nezůstal v kokpitu až do nárazu.

    Věrný přítel Jim Eyles se samozřejmě po válce pokusil najít přesné místo posledního odpočinku svého kamaráda. Podle údajů německého Červeného kříže byl Mannock německými jednotkami identifikován a pohřben 300 metrů severozápadně od La Pierre-au-Beure u cesty do Pacaut. Britská komise pro válečné hroby však na uvedeném místě nebyla schopná hrob nalézt. Badatel Andy Saunders navíc sehnal a prozkoumal jak britské, tak německé plány opevnění v tomto prostoru a zjistil, že udané místo se nachází mezi oběma liniemi zákopů v zemi nikoho. To je samozřejmě nesmysl, nikdo by se neobtěžoval pohřbívat padlého nepřítele pod palbou a riskoval tak život.

    Roku 1923 však Jim Eyles obdržel od komise pro válečné hroby dopis, v němž mu bylo sděleno, že pátrání je stále neúspěšné. Nicméně dále v dopisu stálo, že přibližně 1000 yardů jihovýchodně od původní Němci avizované polohy Mannockova hrobu, bylo roku 1920 exhumováno tělo neznámého britského letce bez identifikačních známek a dokladů. Tento letec byl následně pohřben na německém vojenském hřbitově v Laventie. Saunders je přesvědčen, že německé hlášení bylo chybné a že právě zde je pohřben nejvýznamnější britský letec 1. světové války. Saunders se snažil vyvinout tlak na britskou komisi pro válečné hroby, aby případ znovu přezkoumala, tak však jeho závěry odmítla jako příliš chabé. Místo posledního odpočinku slavného stíhače tak zůstává dodnes zahaleno závojem tajemství...

    Mannnockovo jméno je proto vyryto do pomníku pohřešovaných britských letců 1. sv. války, jenž stojí v prostorách britského válečného památníku v Arrasu.

    Poslední pocta



    Po válce Mannockovi nejbližší přátelé spustili kampaň, jejímž cílem bylo dosáhnout uznání zásluh majora Mannocka udělením Viktoriina kříže - nejvyššího britského vyznamenání za statečnost. Jejich úsilí si získalo pozornost
    Winstona Churchilla, tehdejšího ministra letectví. Churchill nechal Mannockův případ přezkoumat a 11. července 1919 bylo Mannockovi toho vyznamenání skutečně uděleno. Ačkoliv Mick ve své závěti výslovně uvedl, že jeho otec nemá dostat nic z jeho majetku, bylo ta to právě tato problematická osoba z Mickovy minulosti, které za svého padlého syna převzala toto vyznamenání od krále Jiřího V.

    Mannockova vyznamenání, konkrétně Viktoriin kříž, Řád za vynikající službu se dvěma Bary a Vojenský kříž s jedním Barem byly v soukromých rukou až do září 1992, kdy byly v prodány v aukční síni Sotheby za 132 000 liber. Hrdým majitelem se stal filantrop Michael Ashcroft a nyní jsou tato vyznamenání vystavena v Ashcroftově galerii v britském Imperiálním válečném muzeu.


    Mannockova vyznamenání v Ashcroftově galerii. Lord Ashcroft shromáždil největší sbírku vyznamenání nositelů Viktoriiných křížů, v galerii jich je přes 250. Její vybudování stálo 5 milionů liber a Ashcroft hradil veškeré náklady. Přístup do galerie je zdarma
    Zdroj: de.wikipedia.org

    Epilog



    Některá esa 1. sv. války jsou v obecném povědomí i těch lidí, kteří se o letectví příliš nezajímají, typicky například Richthofen. Mannock mezi ně nepatří, jeho jméno téměř upadlo v zapomnění, avšak zcela nezaslouženě, neboť právě on byl pro RAF tím, čím byl Richthofen pro německé letectvo po stránce morální, a tím čím Boelcke po stránce taktické. Je přitom lhostejné, kolika sestřelů skutečně dosáhl, to na jeho významu nic nemění.

    Mannock byl nepochybně složitá osobnost, avšak osobnost železné vůle - muž, který dokázal překonat své obavy a děsy a který až do konce zůstal pro svoje muže charismatickým vůdcem. Nelze než souhlasit se závěrem citace k udělení Vikoriina kříže, tak jak byla uveřejněna 18. 7. 1919 v London Gazette:

    "Tento mimořádně významný důstojník byl po celou dobu jeho kariéry v Royal Air Force vynikajícím příkladem neohroženosti, odvahy, pozoruhodné dovednosti, oddanosti svým povinnostem a sebeobětování, které nikdy nebyly překonány."


    Zdroje:
    Alex Revell: Victoria Cross, WWI Airmen and Their Aircraft, Stratford, nakl. Flying Machines Press, 1997, ISBN: 9781891268007
    Christopher Shores, Norman Franks, Russell Guest: Above the Trenches, nakl. Grub Street, Londýn, 1996, ISBN: 9780948817199
    Norman Franks: SE 5/5a Aces of World War I, Osprey Publishing, Oxford, 2007, ISBN: 9781846031809
    Richard Townshend Bickers: Von Richthofen, nakl. Jota, Brno, ISBN 80-7217-014-7
    Eric a Jane Lawsonovi: První letecká válka, nakl. Jota, Brno, ISBN 80-7217-035-X
    Nigel Steel, Peter Hart: Rachot v oblacích, nakl. Pavel Dobrovský - BETA a Jiří Ševčík, Praha-Plzeň, ISBN 80-73-06-074-4
    Elliott White Springs: Draví ptáci nad frontou, nakl. Toužimský a Moravec, Praha, ISBN 978-80-7264-093-5
    www.dublin-fusiliers.com
    www.theaerodrome.com
    www.vconline.org.uk
    www.telegraph.co.uk
    www.theaerodrome.com
    www.theaerodrome.com
    www.historynet.com
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9121#25893Verze : 42
    MOD
    Avatar
    Fotografie nejúspěšnějšího britského esa - "Micka" Mannocka.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9121#62968Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Royal Aircraft Factory S.E.5a (A / D´276) z výzbroje 74. perutě. S letounem létal muž z čela britského stíhacího žebříčku 1. světové války - Edward C. Mannock. Bílý obdélník na trupu je symbolem 74. perutě.






    Linked from : https://forum.valka.cz/topic/postview/529646
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9121#529659Verze : 0
    MOD
    Avatar

    Tabulka sestřelů E. Mannocka:


    Poř. č.DatumČasTyp zničeného letounuVlastní strojJednotkaMístoKlasifikace sestřeluProtivníkPoznámka
    1.7.5.1917 9:35BalónNieuport 23 s. č. A673340. peruťQuierry la Mottezničen
    2.7.6.19177:15Albatros D.IIINieuport 23 s. č. B155240. peruťseverně Lillesražen do neřízeného páduMožná Vzfw. Franz Eberlein od Jasta 33, jenž byl zraněnVe spolupráci s osádkou F.E.2d s.č. A6417 ve složení 2/Lt. C.J.Lally a 2/Lt. L.F.Williams od 25. perutě
    3.12.7.191710:10DFW C.VNieuport 23 s.č.B168240. peruťAvionzajatVzfw. Reubelt zabit, Ltn. Hermann Johann Bottcher zajat; Schlasta 12
    4.13.7.19179:20DFW C.VNieuport 23 s. č. B168240. peruťSallauminessražen do neřízeného páduMožná stroj od FA A 240; pozorovatel Ltn. Heinz Walkermann byl zraněn
    5.5.8.191716:10Albatros D.VNieuport 23 s. č. B355440. peruťAvoinsražen do neřízeného páduRFC komuniké č. 100 z 6.8.1918: "2. Lt. Mannock, 40. peruť, napadl pět stíhaček Albatros poblíž Henin-Lietard. Sestřelil jednu do neřízeného pádu, ale nebyl schopen potvrdit havárii kvůli přítomnosti jiných NL."
    6.12.8.191715:15Albatros D.VNieuport 23 s. č. B355440. peruťjihovýchodně Petit-VimyzajatLt. J. von Bertrabzraněn a zajat; Jasta 30
    7.15.8.191712:15Albatros D.VNieuport 23 s. č. B355440. peruťLenssražen do neřízeného pádu
    8.15.8.191719:30Albatros D.VNieuport 23 s. č. B355440. peruťseverně Lenssražen do neřízeného páduMožná Lt. Brugmannn od Jasta 30, jenž padl
    9.17.8.191710:50DFW C.VNieuport 23 s. č. B355440. peruťseverovýchodně Sallaumineszničen
    10.4.9.191711:30DFW C.VNieuport 24 s. č. B360740. peruťvýchodně Lens-Lievin sražen do neřízeného pádu patrně Vzfw. Eddelbuttel (zraněn), Lt. Kuhn od FA A 240ve spolupráci; pilot Sgt. L. A. Herbert (Nieuport 17 s.č. A6646), 40. peruť
    11.4.9.191716:30DFW C.VNieuport 24 s. č. B360740. peruťPetit-Vimy zajatVzfw. G. Frischkorn (padl), Lt. F. Frech (padl), FA 235
    12.11.9.191711:15DFW C.VNieuport 24 s. č. B360740. peruťThelus-Oppysražen do neřízeného pádu
    13.20.9.191717:35DFW C.VNieuport 24 s. č. B360740. peruťHullochsražen do neřízeného pádumožná Uffz. Halbreiter, Lt. Beauchamp od FA A 240
    14.23.9.191716:45dvousedadlovka CNieuport 23 s. č.
    B3541
    40. peruťOppyzničen v plamenech
    15.25.9.191715:10Rumpler CNieuport 24 s. č. B360740. peruťSallauminessražen do neřízeného pádumožná Vzfw. Meckes (zraněn), Lt. H. Otto (zraněn) od FA A 224
    16.1.1.191811:35DFW C.VS.E.5a s. č. B66540. peruťFampouxzajatVzfw F. Korbacher (padl), Lt. W. Klein (padl)od FA A 258ve spolupráci; F/Cdr. R.J.O. Compston (Sopwith Camel s.č. B634o), FSL G.K. Cooper (Sopwith Camel s.č. B6321) oba od 8. perutě RNAS
    17.12.4.191809:00Albatros D.VS.E.5a s. č. D27874. peruťvýchodně Mervillezničen
    18.12.4.191814:40Albatros D.VS.E.5a s. č. D27874. peruťBois de Phalempinzničenve spolupráci: Lt. H.E. Dolan, Lt. B. Roxburgh-Smith, Lt. P.F.C. Howe, Lt. H.C. Clements
    19.23.4.191818:10Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. D27874. peruťvýchodně Mervillezničen v plamenechKomuniké RAF č. 4: "Capt. E. Mannock, 74. peruť, napadl zadní stroj formace stíhacích NL; na sedadle pilota NL se objevila exploze, stroj se obrátil vzhůru koly a svisle klesal, táhl za sebou kouř a byl viděn, jak narazil do země východně od Merville."
    20.29.4.191811:40Fokker D.VI (?)S.E.5a s. č. D27874. peruťjižně jezera Dickebuschzničen v plamenechLt. L. Vortmann (padl), Jasta 2Hlášení 2. brigády: "Hlídka napadla 10 stíhaček Albatros jižně od jezera Dickebusch. Capt. Mannock vystřelil 40 ran na poslední NL. NL vybuchl v plamenech a rozpadl se ve vzduchu. Potvrdili další dva piloti formace."
    21.30.4.191811:40Halberdstadt CLS.E.5a s. č. D27874. peruťjihovýchodně jezera DickebuschzajatFlgr. Anton Zimmermann (zajat;1.5.1918 zemřel na následky zranění), Vzfw. Speer (zajat) Schlachsta 28b*ve spolupráci: Lt. H.E. Dolan (S.E.5a B173)
    22.3.5.191818:55LVG CS.E.5a s. č. D27874. peruťjižně MervillezničenUffz. Fritz Schoning (padl), Lt. Fritz Beuttler (padl), FA 32ve spolupráci: Lt. H.E. Dolan, Lt. H.G. Clements, Lt. A.C. Kiddie všichni 74. peruť. RAF Komuniké č. 5: "Hlídka 74. perutě napadla dvoumístný NL a všichni ho ostřelovali na krátkou vzdálenost, NL šel pak dolů ve vývrtce a byl viděn jak havaroval."
    23.6.5.19189:20Fokker Dr.IS.E.5a s. č. D27874. peruťGheluveltzničenLt. Günther Derlin (padl), Jasta 20 (?);Komuniké RAF č. 6: "Capt. E. Mannock, 74. peruť, napadl jeden nepřátelský trojplošník a srazil jej do vývrtky. Sledoval NL dolů, střílel krátké dávky a NL se nakonec obrátil na záda a havaroval." Hlášení 2. brigády: "GHELUVELT 9.20 hod. Útočná formace 4 trojplošníků a 1 Albatrosu nad jezerem DICKEBUSCH. Střemhlavý útok na 1 trojplošník, stříleny krátké dávky. NL se převrátil na záda a narazil do země."
    24.11.5.191817:40Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. C111274. peruťseverovýchodně Armentiereszničen v plamenechLt. Oskar Aeckerle (padl), Jasta 47
    25.12.5.191818:20Albatros D.VS.E.5a s. č. C111274. peruťseverně Wulverghemzničen
    26.12.5.191818:20Albatros D.VS.E.5a s. č. C111274. peruťseverně Wulverghemzničen
    27.12.5.191818:20Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. C111274. peruťseverně WulverghemzničenRAF Komuniké č. 6 (týká se sestřelů č. 25-27): "Capt. E. Mannock, 74. peruť, se svojí hlídkou napadl formaci osmi stíhacích NL; zaútočil na poslední stroj na krátkou vzdálenost a v pravém úhlu, NL sklouzl po křídle a srazil se s jiným nepřátelským stíhačem, oba nepřátelské stroje se rozpadly ve vzduchu. Capt. Mannock poté napadl další stíhací NL zezadu a vystřelil do něj z obou zbraní dlouhou dávku; NL klesal vertikálně a byl viděn, jak narazil do země." Hlášení 2. brigády: "WULVERGHEM 6.20 hod. Napadena formace 8 NL, sestřelen jeden stíhací Albatros, který bočně sklouzl a srazil se s jiným NL, oba NL se rozpadly ve vzduchu. Vypáleno 200 ran do stíhače Pfalz, který se vertikálně zřítil a havaroval."
    28.16.5.191811:00Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. C111274. peruťjihozápadně Housthultského lesazničen
    29.17.5.191811:20Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. D27874. peruťjižně Bailleulzničen v plamenechKomuniké RAF č. 7: "Capt. E. Mannock, 74. peruť, zaútočil na poslední stroj formace stíhacích NL a vypálil dlouhou dávku z obou zbraní, NL spadl do nekontrolované vývrtky. Capt. Mannock byl poté napaden jiným NL a nucen se odpoutat, ale 210. peruť potvrdila, že první NL, na nějž zaútočil Capt. Mannock, havaroval v plamenech."
    30.17.5.191814:30Albatros CS.E.5a s. č. D27874. peruťseverovýchodně Ypreszničen v plamenechKomuniké RAF č. 7: "Později téhož dne Capt. Mannock zpozoroval NL, který přelétal naše linie poblíž Ypres. Vystoupal na sever a pak na východ a přiblížil se k NL, do něhož vypálil přibližně 200 nábojů na krátkou vzdálenost během boje, který trval asi jednu minutu, přičemž NL střídavě padal a točil se ve vývrtce. Ve zhruba 4000 stopách NL vzplanul a byl viděn, že dopadl a shořel na zemi."
    31.18.5.19188:25Albatros CS.E.5a s. č. D27874. peruťSteenwerckzničen v plamenechLt. Karl Fischer (padl), Lt. Georg Pitz (padl) od FA 19
    32.21.5.19189:28Hannover CL.IIIS.E.5a s. č. D27874. peruťLa CourennezničenGfr. Walter Menzel (padl), Lt. Hermann Steinmeyer (padl) od FA 9
    33.21.5.191819:00Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. D27874. peruťHollebekezničen
    34.21.5.191819:00Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. D27874.
    peruť
    Hollebekezničen
    35.21.5.191819:05Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. D27874. peruťjižně Hollebekezničenjediná známá ztráta Vfw. Hans Schorn (padl), Jasta 16
    36.22.5.191818:15(?)Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. D27874. peruťFromellessražen do neřízeného pádu
    37.26.5.191819:40Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. D27874.peruťjižně Bailleulzničen v plamenech
    38.26.5.191819:40Albatros D.VS.E.5a s. č. D27874. peruťjižně Bailleulsražen do neřízeného pádu
    39.29.5.191819:25Albatros D.VS.E.5a s. č. C646874. peruťseverovýchodně Armentiereszničen v plamenech
    40.29.5.191820:05Albatros D.VS.E.5a s. č. C646874. peruťseverovýchodně Armentieressražen do neřízeného pádu
    41.31.5.191819:40Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. C646874. peruťseverně Wytschaetesražen do neřízeného pádu
    42.1.6.191816:30Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. C646874. peruťEstaireszničen
    43.1.6.191816:30Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. C646874. peruťEstaireszničen
    44.1.6.191816:30Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. C646874. peruťEstairessražen do neřízeného pádujediná známá ztráta Lt. Saint Mont (padl) od Jasta 52
    45.2.6.191815:40Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. C646874. peruťjižně hory Kemmelsražen do neřízeného pádumožná Lt. Dunkelberg (padl) od Jasta 58
    46.6.6.191815:40Fokker D.VIIS.E.5a s. č. C646874. peruťvýchodně Ypreszničen
    47.6.6.191819:45Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. C646874. peruťzápadně RoulerszničenVe spolupráci: Lt. H.G. Clements, Capt. W.E. Young, Lt. A.C. Kiddie
    48.9.6.19188:05Albatros CS.E.5a s. č. C646874. peruťjižně hory Kemmelsražen do neřízeného páduVe spolupráci: Lt. H.G. Clements, Lt. A.C. Kiddie
    49.9.6.19188:10Albatros CS.E.5a s. č. C646874. peruťjižně hory KemmelzničenVe spolupráci: Capt. W.E. Young
    50.16.6.19187:45Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. C884574. peruťjižně jezera Zillebekezničen
    51.16.6.19187:45Pfalz D.IIIS.E.5a s. č. C884574. peruťjižně jezera Zillebekesražen do neřízeného pádu
    52.17.6.19189:45Hannover CS.E.5a s. č. C884574. peruťArmentiereszničen
    53.7.7.191820:20Fokker D.VIIS.E.5a s. č. E129585. peruťDoulieuzničen
    54.7.7.191820:20Fokker D.VIIS.E.5a s. č. E129585. peruťDoulieusražen do neřízeného pádu
    55.14.7.19188:35Fokker D.VIIS.E.5a s. č. E129585. peruťseverně Mervillezničen
    56.19.7.19188:23Albatros CS.E.5a s. č. E129585. peruťseverně MervillezničenUffz. A. Hartmann (padl), Lt. E. von Sydow (padl) od FA 7
    57.20.7.191811:17dvousedadlovkaS.E.5a s. č. E129585. peruťseverovýchodně La BasseezničenUffz. Rath (padl), Lt. Gros (padl) od FA 7
    58.20.7.191812:15Fokker D.VIIS.E.5a s. č. E129585. peruťjižně Steenwercksražen do neřízeného pádu
    59.20.7.191812:15Fokker D.VIIS.E.5a s. č. E129585. peruťjižně Steenwercksražen do neřízeného páduV mém vydání Above the Trenches tento řádek zcela chybí, zpracováno dle
    www.theaerodrome.com
    60.22.7.19189:52Fokker Dr.IS.E.5a s. č. E129585. peruťArmentiereszničen
    61.26.7.19185:30 DFW C.V. s. č. 2216/18S.E.5a s. č. E129585. peruťArmentiereszničenVzfw. Josef Hein (padl) a Lt. Ludwig Schopf (padl) od FA A 292 bVe spolupráci: Lt. Donald C. Inglis


    *podle http://www.frontflieger.de/2-su28.html a www.theaerodrome.com. V Above The Trenches letoun uveden jako Albatros C a jednotka jako Schlachsta 10.

    Zdroje:
    Christopher Shores, Norman Franks, Russell Guest: Above the Trenches, nakl. Grub Street, Londýn, 1996, ISBN: 9780948817199
    http://www.airhistory.org.uk/rfc/aircraft.html
    www.theaerodrome.com
    www.theaerodrome.com
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9121#611332Verze : 4
    MOD
    Avatar

    Patnáct pravidel vzdušného boje Micka Mannocka:



    1. Piloti se musí spustit střemhlav do útoku odhodlaně a nesmějí střílet, dokud se nedostanou do vzdálenosti 100 metrů od cíle.
    2 Získejte překvapení tím, že se přiblížíte z východu. (Z německé strany fronty.)
    3. Využijte oslnění sluncem a mraky, abyste dosáhli překvapení.
    4. Piloti se musí udržovat ve formě cvičením a mírným použitím stimulantů.
    5. Piloti si musí sami seřizovat mířidla svých zbraní a cvičit s nimi co nejvíce, protože na zaměření cíle mají obvykle pouze letmý okamžik.
    6. Piloti musí cvičit zjišťování letadel ve vzduchu, jejich rozpoznání na velkou vzdálenost a každý letoun musí být považován za nepřítele, dokud není jisté, že to tak není.
    7. Piloti se musí naučit, kde mají nepřátelské letouny slepé úhly.
    8. Stíhačky musí být napadeny shora a dvousedadlovky zpod jejich ocasu.
    9. Piloti musí umět provádět rychlé zatáčky, protože tento manévr je v boji více využíván než kterýkoli jiný.
    10. Pilot se musí naučit odhadování vzdáleností ve vzduchu, protože její určení bývá často velmi klamné.
    11. Je třeba dávat pozor na návnady - osamělý nepřítel je často vnadidlem - proto je třeba před útokem prohledat prostor nad ním.
    12. Pokud je den slunný, je třeba provádět obraty s co nejmenším náklonem, jinak odlesk slunce na křídlech prozradí naši přítomnost na velkou vzdálenost.
    13. Piloti musí v souboji neustále točit a nikdy nelétat rovně, až na chvíli, kdy střílejí.
    14. Piloti se za žádných okolností nesmějí pokoušet o únik střemhlav přímo od nepřítele, protože tím mu dávají možnost střelby bez předsazení - a kulky jsou rychlejší než letadla.
    15. Piloti musí během hlídek sledovat hodiny, směr a sílu větru.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9121#611410Verze : 1
    MOD