Mannock, Edward Corringham

Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 412 příspěvků vloženo, 1756 editováno a 301 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

Mannock, Edward Corringham

    Avatar
     
    Příjmení:
    Surname:
    Mannock Mannock
    Jméno:
    Given Name:
    Edward Corringham Edward Corringham
    Jméno v originále:
    Original Name:
    Edward Corringham Mannock
    Fotografie či obrázek:
    Photograph or Picture:
    Hodnost:
    Rank:
    major Major
    Akademický či vědecký titul:
    Academic or Scientific Title:
    - -
    Šlechtický titul:
    Hereditary Title:
    - -
    Datum, místo narození:
    Date and Place of Birth:
    24.05.1887 Brighton /
    24.05.1887 Brighton /
    Datum, místo úmrtí:
    Date and Place of Decease:
    26.07.1918 Calonne-sur-la-Lys /
    26.07.1918 Calonne-sur-la-Lys /
    Nejvýznamnější funkce:
    (maximálně tři)
    Most Important Appointments:
    (up to three)
    velitel, 85. peruť RAF Commander, No. 85 Squadron RAF
    Jiné významné skutečnosti:
    (maximálně tři)
    Other Notable Facts:
    (up to three)
    stíhací eso (61 vítězství)
    nositel Viktoriina kříže
    padl v boji
    Fighter Ace (61 Claims)
    Recipient of Victoria Cross
    Killed in Action
    Související články:
    Related Articles:

    Zdroje:
    Sources:
    https://en.wikipedia.org/wiki/Mick_Mannock
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9121#595039Verze : 0
    MOD
    Avatar
     
    Příjmení:
    Surname:
    Mannock Mannock
    Jméno:
    Given Name:
    Edward Corringham Edward Corringham
    Jméno v originále:
    Original Name:
    Mannock, Edward Corringham
    Všeobecné vzdělání:
    General Education:
    DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
    DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
    Vojenské vzdělání:
    Military Education:
    DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
    DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
    Důstojnické hodnosti:
    Officer Ranks:
    DD.MM.RRRR
    DD.MM.RRRR
    Průběh vojenské služby:
    Military Career:
    Automaticky vyplněné položky:
    19.06.1918-16.08.1918 Velitel : 85. peruť RAF

    Ručně vyplněné položky:
    Automatically linked items:
    19.06.1918-16.08.1918 Commander : No. 85 Squadron RAF

    Manually added items:
    Vyznamenání:
    Awards:
    Datum udělení
    Date of Issue
    Stužka
    Ribbon
    Název
    Name
    Poznámka
    Note


    17.09.1917
    Vojenský kříž
    Military Cross
    Military Cross
    -


    07.03.1918
    Vojenský kříž - bar
    Military Cross -bar
    Military Cross - bar
    -


    03.08.1918
    Řád Za vynikající službu
    Distinguished Service Order
    Distinguished Service Order
    -


    16.09.1918
    Řád Za vynikající službu
    Distinguished Service Order
    Distinguished Service Order
    -


    16.09.1918
    Řád Za vynikající službu
    Distinguished Service Order
    Distinguished Service Order
    -


    18.07.1919
    Viktoriin kříž
    Victoria Cross
    Victoria Cross
    -


    DD.MM.RRRR
    Medaile vítězství
    Victory Medal
    Victory Medal
    -


    DD.MM.RRRR
    Hvězda 1914-15
    1914-15 Star
    1914-15 Star
    -


    DD.MM.RRRR
    Uveden v rozkazu
    Mentioned in Despatches
    Mentioned in Despatches
    -
    Poznámka:
    Note:
    - -
    Zdroje:
    Sources:
    https://en.wikipedia.org/wiki/Mick_Mannock
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9121#595041Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Edward "Mick" Mannock

    *****ROZPRACOVÁNO*****



    Prolog



    Přimhouřenýma slzícíma očima usilovně mžoural do slunečního koutouče. Již čtyři roky startovali britští letci nad frontu této příšerné války, které jednou historici dají přízvisko "1. světová". Za ty čtyři roky se událo mnohé, avšak jedna věc se nezměnila - postavení slunce. Ze všech hlídek byla nejnebezpečnější právě tato, "Dawn patrol" - hlídka za úsvitu, neboť piloti museli letět proti vycházejícímu ostrému slunci, z něhož kdykoliv mohla vyletět smečka fokkerů nebo albatrosů.

    Náhle se ozve rachot kulometu a ohavný mlaskavý zvuk střel prorážejících jeho S.E. 5a! Se srdcem bijicím až v krku zoufale sleduje proužek dýmu pronikající do kokpitu. Chřípí mu plní pach unikajícího benzínu a hrůza se mění v paniku. Vtom vyšlehne plamen! Skučící hrůzou a bolestí cítí, jak se mu kůže na kolenou a stehnech napíná a mění v praskající puchýře. Strmě klesá, aby co nejdříve přistál, ale ohnivý jazyk se mu již zakousl do rozkroku, do nejcitlivější části mužského těla. Řve a bije obličejem o závěr kulometu Vickers, ale žhnoucí proud mu vletí do křičících úst, spálí hlasivky, vnikne do plic a srdcervoucí jekot se mění v sípění, už nemá řasy ani oční víčka. Rukou, z jejíž dlaně odpadají kusy zuhelnatělé kůže, se zoufale pokouší přitisknout ke spánku hlaveň revolveru. RÁNA!

    Všude kolem tma a na posteli sedí potem zbrocená postava, vzlykající a zoufale lapající po dechu, postava muže, jenž ví, že tentokrát ještě šlo o noční můru, ale už za pár hodin to tak být nemusí...


    Úvod



    Podle svědectví jeho spolubojovníků zlé sny o hořících letadlech budily v létě 1918 jednoho z nejúspěšnějších britských stíhačů "Micka" Mannocka prakticky každou noc. Přesto vodil svoje muže nad frontu dál. Mezi stíhači 1. sv. války známe letce, kteří se nebáli nebo to alespoň nedávali najevo, typickým příkladem byl např. Charles Nungesser. Mannock se rozhodně bál, přesto se nikdy nepokusil boji vyhnout. Těžko říci, kdo byl větší hrdina...

    Jeho muži jej zbožňovali a přispěli (byť nepochybně s dobrým úmyslem) k tomu, že kolem jeho osoby se rozšířilo několik mýtů, na jejichž odkrytí historici pracují již několik desítek let...

    Zmatky s místem narození



    Už jen sám Mannockův původ je zahalen neuvěřitelnými zmatky. Ve starší literatuře se dlouhou dobu uvádělo, že byl Ir. To s oblibou potvrzovali i jeho spolubojovníci. Jeden z jeho nejlepších přátel a pozdější eso "Taffy" Jones například tvrdil, že Mannock před letem rád poslouchal desku irských písní, prý měl obzvláště v oblibě píseň "Nápěv z Londonderry"...

    Mannock sám se nejspíš jako Ir cítil, ale ve skutečnosti není zdaleka nic tak jasné. Ir byl přinejlepším pouze poloviční po své matce Julii Mannock (rozené Sullivan), která pocházela z obce Ballincollig v Irsku, kde také pracovala jako služebná. Zde se pak roku 1883 (v 15 letech) provdala za 27letého Edwarda Corringhama Mannocka, příslušníka 2. dragounského pluku Královské skotské gardy (Royal Scots Greys). Mannock starší se sice narodil v Anglii, ale po rodičích byl čistokrevný Skot.

    Měli spolu celkem 4 děti, dceru Jessie (nar. 1883), syna Patricka Johna (nar. 1886), syna Edwarda Corringhama (budoucí "Mick" Mannock, nar. 1887) a dceru Helenu (nar. 1890).

    Problém je v tom, že v případě Edwarda mladšího se nedochoval jeho rodný list, takže není jisté ani datum narození, které se obecně udává jako 24. 5. 1887, ani místo. Existuje totiž celá řada oficiálních dokumentů, které si vzájemně protiřečí:

    - V zápisu ze sčítání lidu z roku 1891 je udáno místo narození Brighton v Sussexu.
    - Také v zápisu ze sčítání lidu z roku 1911 je udáno místo narození Brighton.
    Lze předpokládat, že v roce 1911 tento údaj poskytl komisařům Mannock osobně (bylo mu 24 let).
    - Ve služebním spisu jeho otce jsou uvedeny tyto děti:
    JménoDatum + místo narození
    Patrick26.9.1888 Dundalk
    Edward9.1.1886 Aldershot
    Julia10.2.1884 Edinburgh

    Ve spisu jsou prakticky všechny údaje špatně včetně jmen. Navíc je podle všeho prohozen Edward s Patrickem (Patrick byl starší).
    - Dále existuje křestní list z Dundalku v Irsku z 19. 3. 1890 dítěte jménem Edward Corrigham (sic!), přičemž jako otec je uveden Edward Corrigham (sic!) a matka Julia Sullivan. Oba rodiče byli katolíci, děti se tehdy zpravidla dávaly ke křtu ihned po narození, nikoliv až ve věku 3 let... Mohlo jít o jiné dítě, o němž dnes nic nevíme?
    - Mannockův pilotní certifikát ze dne 28. 11. 1916 uvádí datum narození 24. 5. 1887 a místo Cork v Irsku.

    Zřejmě se tedy musíme smířit faktem, že některé okolnosti Mannockova života na své objasnění teprve čekají...

    Mládí



    Mickův život do roku 1914 je obecně špatně zmapován. Budeme si tedy muset vystačit se zopakováním obvykle udávaných faktů.

    Mickovo dětství je možno nazvat čímkoli, jen ne šťastným obdobím. Jeho otec byl těžký alkoholik. Neustále tyranizoval svou ženu i děti a Mickovi se posmíval, že z něj nikdy nebude celý chlap, čímž myslel vojáka. Když totiž sloužil v Indii, byla s ním pochopitelně i rodina a Mick tu onemocněl prachem roznášenou infekcí, která mu poškodila rohovku levého oka natolik, že na ně oslepl. Mick měl s otcem mnoho konfliktů, kde nechybělo ani hrubé fyzické násilí.

    Poté, co Mannock starší odsloužil svůj závazek, byl z armády propuštěn. Zakrátko propil nevelkou sumu, kterou se mu podařilo naspořit a roku 1903 rodinu opustil. Rodina tehdy žila v Canterbury a v té době musel patnáctiletý Mick ukončit školu a začít tvrdě pracovat, aby pomohl zabezpečit svou matku a nejmladší sestru. Sehnal si práci u zelináře za dva a půl šilinku týdně a u holiče za dvojnásobek. Roku 1903 získal místo úředníka u Britské telefonní společnosti. Aby si vydělal pár šilinků navíc, vstoupil do domobranecké jednotky Královského armádního zdravotnického sboru, kde nakonec povýšil až na seržanta.

    Práce v kanceláři jej neuspokojovala. Nechal se přeřadit k linkovým pracovníkům, kteří natahovali a opravovali telefonní vedení. Tehdy se přestěhoval do Wellingborough, kde bydlel v rodině Eylesových.

    Zde získal to, co mu jeho rodina nikdy nemohla dát. Eylesovi byli velmi vzdělaní, milovali literaturu a hudbu a mladý Mick toto všechno přímo hltal. Účastnil se diskuzí s četnými přáteli Eylesových během různých večírků. V Mickovi se naplno projevil intelektuál. Získal mnoho přátel v uměleckých a akademických kruzích. Zde se vykrystalizovalo také jeho politické přesvědčení. Mannock pocházel z nejchudších kruhů a většinu života prožil v různých kasárnách. Poznal třídní rozdíly a největší bídu světa. Odtud pramenily jeho silně levicové a sociální názory. Jim Eyles o něm řekl: "Byl to mladý muž s vysokými ideály a s velkou láskou k obyčejným smrtelníkům. Nenáviděl krutost a chudobu... Ohleduplnějšího člověka byste nepotkali..."

    Ve válce



    V únoru 1914 odjel Mannock služebně do Turecka, aby zde dohlížel na zřizování telefonní sítě. Když v roce 1914 vypukla válka, Turecko se stalo spojencem Trojspolku a britští občané na jeho území se stali válečnými zajatci. Všichni bez rozdílu, muži, ženy, děti i starci byli internování v táborech, kde panovaly příšerné hygienické podmínky a nedostatek potravy. Řádily nemoci, k tomu se přidávala podvyživa. Turci původně chtěli všechny cizince deportovat, ale jejich němečtí spojenci trvali na tom, že zůstanou v táborech. Odtud pak pramenila pozdější zavilá Mannockova nenávist vůči Němcům.

    Strádání v táboře se nevyhnulo ani Mannockovi. Trpěl boláky a vředy, které mu pokryly tělo a nehojily se, vše navíc zkomplikovala úplavice. Jim Eyles, jenž neměl o svém příteli žádné zprávy, napsal dopis americkému velvyslanci v Turecku a spustil záchrannou kampaň. 1. dubna 1915 byl nakonec Mannock skuptečně repatriován domů z důvodu velmi špatného zdravotního stavu.

    Mannock v internačním táboře onemocněl malárií a tak byl v roce 1915 kvůli špatnému zdravotnímu stavu Turky odsunut do Velké Británie. Zde se po uzdravení stůj co stůj chtěl dostat do armády, aby si s "krvavými Huny" vyřídil účty.

    V červenci 1915 se znovu přihlásil k službě v Královském armádním zdravotnickém sboru. V té době se k němu také donesly zprávy o tam, jak Němci na frontě použili otravný plyn a že se dopouštějí ještě mnoha dalších (často ovšem smyšlených) zvěrstev. Mannock Němce nenáviděl stejně zavile, jako miloval svou vlast a jeho nenávist, už tak dost krutá a nelítostná a zcela neobvyklá u jeho současníků, se ještě prohloubila. Aby povzbudil bojového ducha svých kolegů (věc poněkud nepatřičná mezi sanitáři), vyprávěl jim historky o tureckých a německých krutostech. Protože však velmi trpěl představou, že by snad měl na frontě ošetřovat raněné nepřátele, podal si žádost o převelení ke Královským ženistům. Bylo jí vyhověno 1. 4. 1916. V té době Mannock říkával: „Musím ty bastardy vyházet do vzduchu... Čím výše vylétnou a čím více kusů z nich spadne dolů, tím budu šťastnější.“

    Jeho kariéru u ženistů (kde mezitím 1. dubna 1916 povýšil na poručíka - 2nd Lieutenant) nakonec ukončila osudová náhoda. Když jel během dovolenky navštívit Eylesovy, potkal ve vlaku svého starého známého, jenž nyní sloužil u Royal Flying Corps - Královského leteckého sboru. Ten jej přesvědčil, ať se Mannock také přihlásí k letectvu. Mannock měl obavy, zda kvůli svému oku projde lékařskými testy, podařilo se mu však při vstupní zdravotní prohlídce oklamat lékařskou komisi a jeho žádosti bylo nakonec vyhověno. 14. srpna téhož roku se hlásil ve Škole vojenského létání č. 1 v Readingu.

    Pilotní diplom č. 3895 získal v 28. listopadu 1916, přičemž kurz dokončil s vyznamenáním. Následně Mannock prošel kurzy pokročilého létání a v únoru 1917 završil svůj výcvik ve Škole letecké střelby v Hythe. Po ukončení výcviku byl odeslán k 10. náhradní peruti v Joyce Green, kde čekal na své zařazení. Zde se účastnil ještě pokročilého leteckého kurzu, jenž vedl další pozdější nositel Viktoriina kříže James McCudden.

    Oba letci se brzy spřátelili a McCudden nechal na Mannocka následující vzpomínku: "Žáci zde (...) byli velmi dobří. Jednoho, jménem Mannock, si zvlášť pamatuji. Jednoho dne ke mně přišel a řekl, že jsem mu zachránil život. Jen jsem mu před letem dal pokyny, co dělat, kdyby se nedejbože dostal do vývrtky. Jakmile spadl do první vývrtky, vzpomněl si na mou radu... Mannock byl typický příklad impulzivního mladého Ira..."

    Mannock se navíc jakožto intelektuál dovzdělával tím, že sháněl veškerou odbornou literaturu o létání a leteckém boji a pečlivě ji studoval.

    Dne 7. dubna 1917 byl zařazen k 40. peruti, která tehdy ve Francii bázovala na letišti Treizennes a operovala s letouny Nieuport 17. Konečně se dostal na frontu, ale právě končilo období spojenecké převahy a Mannockovi bylo 30 let. Nikdo od nováčka žádné zázraky nečekal.

    U 40. perutě



    Když jej velící důstojník major Tilney představil v důstojnické jídelně, nevzbudil Mannock právě nejlepší dojem. Piloti squadrony se právě vrátili z letu, kde ztratili oblíbeného kamaráda. Mannock se jich ale ptal jen kolik kdo „sfoukl Hunů“, takže ho všichni měli za necitlivého hlupáka. Mannock se o jejich přízeň pokoušel tím, že se neustále vměšoval do jejich rozhovorů, přičemž se s nimi ihned "podělil" o své teoretické znalosti leteckého boje a války všeobecně. Jeden z tehdejších příslušníků 40. sqn. na to vzpomíná: „Vypadal příliš domýšlivě vzhledem ke svým zkušenostem, které byly nulové. Noví muži si obvykle dávali načas a naslouchali zkušenějším. On se choval naprosto opačně a ke všemu měl připomínku; dokonce i k posláním průzkumných pilotů a nedostatku letadel. Vypadal jako vesnický vševěd.“

    Svoji společenskou neobratnost a přirozenou ostýchavost se Mannock pokusil zakrýt dychtivostí všemu porozumět a s každým se seznámit. Působil proto však spíše dotěrně. Mannock, jenž se díky tvrdému dětství a chudým poměrům v nichž vyrůstal stal radikálním socialistou, ačkoliv to bylo v rozporu s etiketou důstojnické jídelny, rád dával na odiv své levicové názory a opovržení k britskému elitářskému politickému i sociálnímu systému. Pro většinu pilotů byl navíc Mannock bezmála o 10 let starší, vnímali jej jako "dědka" a jeho dospělost byla v ostrém kontrastu s dvacetiletými "kluky", kteří tehdy tvořili většinu létajícího personálu britských perutí.

    40. squadrona prováděla především ofenzívní hlídky a doprovody bombardérů. Mannock byl zařazen do letky "C", které velel kapitán A. W. Keen. 13. dubna 1917 Mannock absolvoval svůj první bojový let, byl ale tak nervózní, že manipuloval příliš hrubě s řídící a plynovou pákou. Proto neustále ztrácel formaci a když se letka dostala do boje, Mannock se do souboje zapojil jako poslední a ostatní piloti ho proto začali podezřívat ze zbabělosti. Mezi jeho kolegy se začalo šuškat, že je „podělaný“. Mannock sám k tomu dodal: „Teď vidím, jaká námaha pro nervy je vlastně létání. Jakkoliv může být člověk chladnokrevný, v takových podmínkách má nervy vždy více nebo méně napjaté. Když uvážíte, že sedm z deseti nouzových přistání prakticky končí smrtí a že 50 % těch tří dalších jsou případy, kdy se pilot alespoň zraní, můžete celé té věci docela dobře porozumět.“

    1. května jeho letka doprovázela čtyři Struttery k průzkumnému letu nad letiště v Douai, tehdejší základně Jasty 11. Mannock chtěl krátkou dávkou zahřát svůj kulomet, ale ten se po prvních výstřelech zasekl tak nešťastně, že závada nešla odstranit. Protože se Mannock obával, že když se obrátí nazpět, obviní jej ze zbabělosti, pokračoval v letu. Nad Douai na formaci zaútočily německé Albatrosy D.III: "Zezadu mě napadl Němčour, krásně žlutě a zeleně vybarvené éro, slyšel jsem, jak štěká jeho kulomet. Otočil jsem se na něj a ječel jako derviš (i když mě samozřejmě nemohl slyšet), a vtom mě nechal, obrátil směrem k Parrymu a zaútočil na něho. Já se vydal za ním, jen abych ho odstrašil svou přítomností. Další Němec (takový hnědě flekatý) zaútočil na jeden sopwith, ale Keen rozstřílel pilota na cucky a Němčour šel ze 12 000 stop vývrtkou k zemi. Sopwith byl bohužel zasažen a padal také. A já se v tom všem jenom vezl, bez kulometu naprosto bezmocný, snadná kořist pro kohokoli z nich, ale jim to nějak nedošlo. Nakonec se odpoutali, do práce se dali protiletadloví dělostřelci a dávali nám co proto. Chvílemi to bouchalo tak blízko, že jsem uvažoval, jestli ještě mám ocasní plochy. Se třemi zbývajícími sopwithy a vynikajícími snímky jsme se přes Arras vrátili, ale u jídelního stolu průzkumné perutě zůstaly dvě židle prázdné..."

    Ráno 7. května byl Mannock určen, aby se zúčastnil protibalónové akce. Šlo o mimořádně nebezpečný úkol. Jakkoliv se dnes zdají pozorovací balóny primitivními, tehdy představovaly cenný průzkumný prostředek. Jestliže bylo třeba nepřítele oslepit, bylo nevyhnutelné tyto balóny zničit.

    K tomuto účely byly obvykle vysílány vlastní stíhací stroje s kulomety nabitými zápalným střelivem, jehož použití bylo jinak zakázáno. Naopak druhá strana se snažila svoje cenné balóny za každou cenu chránit, proto kolem nich bylo koncentrováno značné množství protiletadlových děl a kulometů a obvykle je kryla i jednotka stíhacích letadel. Útok na balóny byl smrtelně nebezpečnou záležitostí, které se vyhýbalo i mnoho slavných es.

    K provedení útoku toho dne bylo vysláno sedm Nieuportů 40. perutě, jež vedl kapitán W. E. Nixon. Jejich cílem byla řada pozorovacích balónů pět mil za nepřátelskými liniemi. Nieuporty, které (kromě Nixona) pilotovali poručíci Morgan, Hall, Cudemore, Redler, Mannock a Parry, letěly přes frontu v extrémně nízké výšce pouhých 20 stop (cca 7 metrů). Tento plán útoku vymyslel sám jejich velící důstojník major Tilney. Na jednu stranu na ně sice mohl vystřelit každý pěšák, ale na stranu druhou Nieuporty přeburácely na zákopy během vteřiny a hned byly pryč, takže doba, po kterou byly vystaveny palbě, se zkracovala na minimum. Ve stejnou dobu nad frontou přelétala další formace letadel ve velké výšce, která naopak měla upoutat pozornost na sebe.

    Letka se ovšem dostala do intenzivní palby jednotek bránících prostor kolém balónů, když se Nieuporty začaly rozdělovat k útoku na jednotlivé balóny.

    V tu chvíli navíc Nixon uviděl letku Albatrosů nad balónovou linií. Odvrátil se od svého balónu, který se mu právě podařilo zapálit a začal usilovně stoupat, aby se s nimi utkal, doufaje, že nepřítele odláká od svých chlapců. Nixon však byl beznadějně přečíslen a téměř okamžitě sestřelen. Někdy se uvádí, že jej sestřelil Lothar von Richthofen, ten toho dne sice sestřelil jako svůj 19. sestřel Nieuport 17, avšak podle jeho sériového čísla (A6609) šlo o stroj od 29. perutě a navíc Lothar tohoto sestřelu docílil až o půl sedmé večer.

    Britský útok se zatím úspěšně rozvíjel - poručíci Mannock, Morgan, Parry a Redler zapálili každý jeden balón, poručíci Cudemore a Hall společně zapálili dva další. Celkem tedy bylo vyřazeno 7 balónů, podle hlášení vrchního velitelství ze 8. 5. 1917 tři vzplanuly ve výšce, dva u země a dva na zemi. Je zajímavé, že individuální nároky pilotů neopdovídají tomuto hlášení, např. Hall má ve svém seznamu sestřelů ještě jeden balón zničený samostatně.

    Na druhou stranu byly všechny útočící Nieuporty vážně poškozeny, někteří piloti museli přistát nouzově, například Parry s děravou nádrží dosedl hned za linií fronty. Mannock si zapsal: "Všichni kromě kapitána jsme se bezpečně vrátili, s letadly téměř rozstřílenými na kusy... Byl jsem jediný, kdo se vrátil na letiště a předvedl
    dokonalé přistání. Všichni jsme dostali své cíle. V trupu jsem měl díry po kulkách, jednu velmi blízko mé hlavy, křídla byla více či méně postřílená. Nechci projít takovou zkušeností znovu."


    Mannock získal první sestřel (ironií osudu téhož dne RFC ztratila Alberta Balla, své největší eso), byl povýšen na nadporučíka (1st Lieutenant), ale jeho nervy mu začínaly vypovídat službu, o čemž svědčí zápis v jeho deníku ze dne 9. 5. 1917: "Nad Henin Lietard jsme se pustili do boje s jedním Němcem a pronásledovali ho až k Courcelles. Obrátil jsem k východu a Keen k západu. Okamžitě na mě zaútočili tři Němčouři. Zasekl se mi kulomet a Keen už byl skoro mimo dohled. Zaměřovač Aldis se mi zamazal olejem a v rozhodujícím okamžiku mi vysadil motor. Myslel jsem si, že je konec. Byli jsme v té chvíli ve výšce 16 000 stop. Obrátil jsem stroj skoro do vertikály a téměř střemhlavým letem jsem to točil zpět k našim liniím, přitom jsem ze všech sil kličkoval a kulomety za mnou štěkaly jako divé. Když jsem byl asi ve 3000 stopách nad Arrasem, motor naskočil a Němčouři mě bůhvíproč nechali být. Ihned jsem narazil na dalšího (když jsem vystoupal asi do 12 000 stop), ale neodvážil jsem se mu postavit. Vyhnul jsem se mu a přistál tady, kolena roztřesená a nervy na cucky. Teď už se cítím o něco lépe, ale připadá mi, že mě po tom dnešním dopolední zážitku opustila veškerá odvaha. Velitel byl na mě moc hodný a celý den na žádný další bojový let nevyslal."

    Mannock byl ze všeho velmi nešťastný. Když přišel, domýšlivě tvrdil, že sestřelit Huna není nic těžkého. Teď nejenže tomuto vychloubání nemohl dostát, ale začínal se ocitat na pokraji nervového zhroucení. Ostatní piloti jej měli za zbabělce a mluvku. Jedna, avšak velmi důležitá věc, však hrála pro něj - měl štěstí na velitele.

    My si dnes pod pojmem velitel zpravidla představíme zkušeného muže středního věku, ale tehdy to tak nebylo. Například jeho veliteli letky Keenovi bylo čerstvých 22 let, velitel perutě major Tilney byl dokonce ještě o tři měsíce mladší. Přesto projevovali pro Mannocka značné pochopení a trpělivost, jak si poznačil do deníku: "Celý minulý týden vynervovanost a nevolnost. Bojím se, že se sesypu... Kapitán Keen velmi ohleduplný. Pro dnešek mě uvolnil z letů. Odpoledne si asi vezmu knížku a půjdu do lesa na procházku - i když to dost vypadá na déšť. Být tak 14 dnů doma na venkově!"

    Mannock v té době hodně přemýšlel nad svým strachem, pokoušel se s ním vyrovnat a za každou cenu překonat. Později k tomu řekl: „Samozřejmě, že jsem byl proti své vůli velmi vyděšený - je to nervová reakce. Ale tuto psychickou slabinu jsem již ovládl, ovládl jsem i sebe a teď si podrobím i Huny. Boj ve vzduchu je věda. Studoval jsem ji a už si nebudu dělat přehnané starosti s tím, jak dostat Huny a současně zachovat vlastní bezpečnost. Chci tuto taktiku zvládnout jako první. Současná nedomyšlená taktika by se měla nahradit nějakou velmi dobře propracovanou. Nevidím důvod, proč bychom ty Huny neměli z oblohy vypráskat.“

    Mannock začal usilovně cvičit střelbu na pozemní cíle ze všech možných úhlů a při různých rychlostech. Poblíž přistávací plochy byl vytvořen velký bílý kruh jako terč, avšak jeden z mála pilotů, kdo tento terč využíval, byl právě Mannock. Studoval také taktiku skupinového vzdušného boje a snažil se vytvořit pravidla pro vzdušný boj letky.

    Dne 12. května přelétl nepřátelský letoun nad letištěm perutě. Mannock byl první, kdo odstartoval v marném pokusu
    zachytit nepřítele a jeho zjevný zájem přinesl mírné rozmražení ve vztazích s ostatními piloty. Konečně s ním začínali hovořit a začali ho brát sebou na výlety do okolních barů.

    Stále nicméně neměl na kontě žádné vítězství nad letounem. Aby mu projevil svou důvěru a povzbudil ho, nechával ho major Tilney vodit hlídky. 25. května střílel Mannock na pozorovací letoun. Byl si jistý, že zastřelil posádku, ale letadlo pokračovalo v letu a Mannock raději sestřel nehlásil, protože se bál nedůvěry svých kolegů.

    7. června doprovázely Nieuporty 40. perutě letouny F.E. 2d od 25. perutě RFC. Formaci napadly německé stíhačky: "Doprovázeli jsme naše letouny na splnění bombardovacího úkolu nad Lille a potkali jsme Němce. Ten můj se mi stal snadným cílem. Byl jsem od něho jen deset yardů a o něco výš, takže jsem ho nemohl minout, takový krásně vybarvený brouček - červeně, modře, zeleně a žlutě. Nasypal jsem do něho z té vzdálenosti 16 nábojů, takže z něho nemohlo moc zůstat. Viděl jsem, jak ze 14 000 stop klouže a kroutí dolů. Měl smůlu, ale je válka a jsou to Němčouři."

    Albatros D.III byl Mannockovi přiznán jako "sražen do neřízeného pádu", vítězství dosáhl ve spolupráci s osádkou jednoho F.E. 2d, která mu také sestřel potrdila.

    O pět dní později, při přistání, pocítil intenzivní bolest v pravém oku. Když jej později lékař ošetřoval, Mannock omdlel a v nemocnici mu chirurg z oka odstranil malý kamínek a kovovou střepinku. Mannock se ihned vrátil k létání, ale následujících pěti dnů nedosáhl žádného vítězství. Potom byl odeslán na čtrnáctidenní dovolenou domů. Tady ale zjistil, že se z jeho matky mezitím stala alkoholička, a zbytek dovolené strávil u Eylesových.

    U perutě se hlásil 2. 7. 1917 a ihned se vrátil k operačnímu létání. O deset dní později, 12. července, zaútočil na dvoumístné DFW: "Hned mých prvních pár výstřelů naštěstí zabilo pilota a zranilo pozorovatele (kapitána), kterému jsem kromě toho roztříštil kulomet. To éro dopadlo jižně od Avionu. Jak jsem mohl, pospíšil jsem tam, zjistil jsem, že kapitána už má na starost místní velící důstojník, a sebral jsem pár suvenýrů. (...) Stroj byl dokonale rozmlácený a na místě pozorovatele v něm ležel - což mě zaujalo - mrtvý černohnědý teriér. Cítil jsem se docela jako vrah..."

    Následujícího dne sestřelil další dvousedadlovku a nikdo z jeho kolegů už neučinil žádnou narážku na Mannockovu neochotu bojovat. Přestože Mick neměl přirozený talent k létání a všechna jeho vítězství byla těžce vydřená, začalo jeho skóre růst.

    K 22. červenci byl vyznamenán Vojenským křížem (Military Cross), povýšen na kapitána a pověřen velením jedné z letek perutě. 5. srpna se stal esem, když srazil do neřízeného pádu Albatros D.V a o týden později se střetl se strojem stejného typu, přičemž 19. 8. si o tomto boji učinil zápis do svého deníku: "Minulý týden skvělý souboj s jednomístným stíhačem Albatross [sic] na naší straně fronty. Sundal jsem ho, ukázalo se, že to byl poručík von Bertrab, nositel Železného kříže, který létal už 18 měsíců. Chtěl zaútočit na jeden z našich balónů - poblíž Neuville St. Vaast - a já jsem mu odřízl cestu zpátky. Ani ten balón nedostal. Ke srážce došlo ve výšce 2000 stop a celá fronta ji měla dokonale na očích. Fandili mi. Trvalo mi 5 minut, než jsem ho dostal dolů, musel jsem ho postřelit, než byl nucen nouzově přistát. Moc mě potěšilo, že jsem ho nezabil. Pravou ruku měl přeraženou kulkou, na levé ruce a levé noze hluboké střelné rány. Jeho stroj - krasavec, zbrusu nový (vyroben 1. června 1917), s motorem Mercedes o výkonu 228 koní, celý černý, jen kříže zvýrazněné bílými čarami - se při přistání převrátil a byl poškozen. Dva kulomety a 1000 nábojů proti mému jednomu lewisu a třem stům nábojů. Šel jsem se později na to éro k zákopům podívat a všichni mě tam uvítali ovacemi. Blahopřáli mi i generálové. Nezasáhl mě ani jednou."

    Koncem srpna měl na kontě šest sestřelů, ale jako velitel letky se zatím příliš neosvědčil. Piloti perutě sice začínali uznávat jeho indivudální letecké a střelecké dovednosti, ale o jeho schopnosti velet měli pochybnosti. Jednou vedl hlídku tak špatně, že dokonce jeho nejlepší přítel u 40. perutě MacLanachan, hlídku na protest opustil a oddělil se od formace. 13. srpna zase Mannock vedl trojici Nieuportů k útoku na nepřátelské letiště, a když narazili na 9 německých stíhaček zavelel k útoku (zřejmě, aby jej opět nikdo nemohl nařknout ze zbabělosti). Převaha Němců však byla příliš velká, Britové nejenže nikoho nesestřelili, ale jen taktak vyvázli životem s těžce poškozenými letouny. Tyto zkušenosti u Mannocka vedly k opravdu důkladnému studiu a vyvíjení taktických zásad vzdušného boje.

    V srpnu také přišel pilot, který si na Mannockovy velitelské a pedagogické schopnosti rozhodně nemohl stěžovat. Jeho jméno bylo George McElroy. S Mannockem měl podobný osud - také z něj vyrostlo špičkové eso a také měl velmi nešťastný začátek kariéry. Hned po svém nástupu ke 40. peruti se podařilo rozbít dva Nieuporty v jednom dni. Vzteklý Tilney jej chtěl nechat odeslat zpět k výcvikové peruti na docvičení, ale Mannock se mladíka zastal, slíbil, že si jej osobně vezme na starost a všemu jej naučí. Vzhledem k tomu, že McElroy obsadil v žebříčku britských es 10. příčku, zjevně byl dobrým učitelem...

    Do konce září zvýšil Mannock počet svých vítězství na 15. Na podzim se vyčerpaným pilotům konečně naskytla možnost odpočinku, jak v té době psal domů Tilney: "Počasí se bohudíky zkazilo. Naděje na trochu odpočinku. Moji chlapci jsou k smrti unavení. Šest týdnů usilovného létání."

    Dne 17. října peruť dostala nový letoun - S.E. 5a. Piloti si museli zvykat na stroj poháněný vzduchem chlazeným řadovým osmiválcem. Jeho chování bylo zcela odlišné od Nieuportů poháněných rotačními motory. S.E. 5a byly piloty přivítány s optimismem. Byly rychlejší Niuporty a, co bylo důležitější, byly vyzbrojeny dvěma kulomety místo jednoho. Jenže se ukázalo, že motory Hispano-Suiza v té době nebyly příliš spolehlivé - u 40. perutě zaznamenali více než 20 nouzových přistání během dvou týdnů kvůli závadám na motorech.

    Mannock už do konce roku další vítězství nezískal. Během uplynulých devíti měsíců na frontě hodně přemýšlel o taktice a stal se z něj dobrý velitel. Na rozdíl od jiných es, žárlivě si střežících své těžce nabyté zkušenosti a soutěžících v počtu sestřelů, Mannock se snažil všechny své poznatky předat, ať už šlo o taktiku, leteckou střelbu, či pilotáž.

    Jeho péče o podřízené byla bezpříkladná. O muže jež vedl, projevoval obrovský zájem. O jeho povaze a velitelském přístupu vypovídá i fakt, že mezi starostmi s tím, kterak nováčky naučit, jak co nejlépe bojovat a jak se bránit, si udělal čas i na následky, jež za sebou v nezkušených pilotech zanechával pohled na hořící letadla řítící se k zemi. V té době, kdy letadlo tak snadno vzplanulo a kdy piloti neměli padáky, byl oheň jejich nejstrašnějším děsem.

    Jeho přítel MacLanachan například při souboji spatřil, jak vzplál Nieuport řízený jeho devatenáctiletým kamarádem. Byl přesvědčen, že se tak stalo proto, že německá stíhačka po něm střílela zápalnými střelami. Toto střelivo bylo zakázáno Ženevskou konvencí, s výjimkou útoků na pozorovací balóny. V takovém případě u sebe musel pilot mít písemný rozkaz k provedení takového útoku. Pokud by jej neměl, byl sestřelen, padl do zajetí a v jeho letounu se našlo zápalné střelivo, hrozil mu okamžitý trest smrti.

    MacLanachan byl tak pobouřen a rozzuřen, že po přistání nařídil svému mechanikovi, aby mu také nabil kulomet zápalnými střelami. Mechanik odmítl, protože by se tím sám vystavil hrozbě válečného soudu. MacLanachan si tedy začal nabíjet kulomet sám, ale Mannock za ním šel, pohovořil si s ním a jeho počínání mu rozmluvil.

    Mannock byl však velmi citlivý a jako takový byl sám velmi náchylný k podobným traumatům. MacLanachan vzpomínal, že 22. srpna 1917 se Mannock ve vzdušném boji snažil přispěchat na pomoc Nieuportu, bojujícímu s sedmi nepřátelskými stíhačkami, za jehož řízením seděl jeho přítel Lt. H. A. Kennedy. Mannockova snaha však přišla pozdě a Mannock mohl pouze bezmocně sledovat pád hořícího Nieuportu do hlubiny. Té noci slyšel MacLanachan z Mannockova pokoje pláč a nářek. Když k němu vstoupil, uviděl Mannocka sedět na okraji postele a kývat se dopředu a dozadu. Mannock praktikoval "keening" prastarý irský žalozpěv za mrtvé...

    Na nový rok 1918 dosáhl 16 sestřelu, avšak jeho přátelům, zejména MacLanachanovi, bylo jasné, že je vyčerpaný a potřebuje odpočinek. S tím se ztotožnil i Tilney a Mannock byl odeslán do Anglie na dovolenou.

    Mannock opustil 40. peruť jako její nejúspěšnější stíhač, se 16 sestřely na kontě. Do konce války jej předstihl pouze jediný další pilot této jednotky, výše zmíněný George Edward Henry McElroy...

    Když odešel, Tilney zapsal do deníku perutě: "Jeho vůdčí schopnost a obecné dovednosti nikdy nezapomenou ti, kteří měli to štěstí sloužit pod ním."

    U 74. perutě



    Než skončila jeho dovolená, Mannock netrpělivě očekáva odvelení zpět do Francie, ale nakonec přišel rozkaz k převelení do Experimentálního zařízení pro bezdrátovou telegrafii v Biggin Hill, kde se na strojích F.E. 2 testovalo používání radiostanic. To byla pro Mannocka nudná práce, naštěstí však byl brzy přeložen jako velitel letky "A" k nově formované 74. peruti na letišti Colney v Londýně.

    Mannock se zde hlásil 2. února 1918. Jádro nové perutě vzniklo již loňského července, avšak nedostatek instruktorů, letadel (peruť byla také vzbrojena stroji S.E. 5a) a špatné počasí způsobilo, že stále ještě nebyla peruť operační. Morálka personálu byla velmi nízká.

    Příchod Mannocka to změnil. Náhle tu byl pilot s ohromujícím zápalem a bojovností. Muž, který měl opravdový zájem předat jim své zkušenosti. Na jeho časté přednášky o letecké taktice vzpomínal mladý pilot, který se měl pod Mannockovým vedením v budoucnu sám stát špičkovým esem, Thomas Ira Jones: "Velitel určil Mannocka, aby nám přednášel o vzdušném boji. Bývaly to dokonalé hody bojového ducha. Mannock byl přesvědčivý a výmluvný řečník, obdařený uměním zjednat si pozornost. Když ho pár minut poslouchal, byl i ten nejhorší a nejméně bojovný pilot přesvědčen, že dokáže zamávat třeba s Richthofenem nebo kterýmkoli jiným Němčourem..."

    Peruť se přesunula do Ayr ve Skotsku, kde absolvovala kurz leteckého boje. Po návratu do Colney se jim představil nový velící důstojník, legenda RFC major Keith Logan Caldwell, muž jenž sloužil prakticky nepřetržitě od července 1916 do září 1917 a dosáhl dosud devíti vítězství.

    Nový velící byl muž podle Mannockova gusta. Oba se brzy stali skvělými přáteli. V následujících dnech peruť převzala 19 strojů S.E.5a a 25. března přeletěla na letiště Goldhanger v Essexu. Dne 30. března peruť přistála na letišti St. Omer ve Francii. Jako její působiště jí bylo po několika dnech přiděleno letiště Clairmarais kam se peruť přesunula 11. dubna
    1918. Mannock byl zpět ve válce...

    Dne 12. dubna vyslal 74. peruť letku "C" na první hlídku v 6:00. Letka se utkal s formací nepřátelských stíhačů, ale nezískal žádné vítězství. Mannock vedl letku "A" na další hlídku toho, startovali v 8:25. Dvacet pět minut se letka utkala se skupinou Albatrosů nad Merville ve výši 13 000 stop. Mannock jednoho sestřelil a otevřel tak skóre perutě, dalšího sestřelil poručík Dolan.

    Mannock vedl další ofenzivní hlídku později v průběhu dne a sestřelil další Albatros, přičemž ostatní piloty letky ohromil tím, že v hlášení Mannock trval na tom, že by sestřel měla sdílet celá letka.

    Toto byl první z mnoha příkladů, kdy Mannock chtěl nezištně sdílet svá vítězství s letkou, nebo ho přenechat novému pilotovi jako jeho první vítězství k posílení morálky. Řada pilotů, s nimiž Mannock létal u 74. a později 85. perutě nezávisle na sobě tento zvyk potvrdilo. Toto darování vítězství ostatním za účelem posílení sebedůvěry potvrdil i major Caldwell: "Často se říkalo, že Mannock dal sestřel některému z jeho nováčků za sestřelení Huna, kterého ve skutečnosti zasáhl on sám. Věřím, že je to pravda, a skutečně vím o dalších, kteří dělali totéž. Týmový duch byl v lepších perutích velmi silný..."

    Mannock si nejen tímto svým zvykem, ale také smyslem pro zodpovědnost za podřízené, u své nové jednotky okamžitě získal oblibu. Jeden z příslušníků jeho letky "A" o něm napsal: „... staral se o mě jako starší bratr. Být v jeho letce bylo nádherné... Myslel na každého jejího člena a staral se o něj.“

    James Ira Jones vzpomínal, že i ve vzduchu dával Mannock na svoje hochy neobvyklý pozor. Po skončení boje "dal Mannock signál k opětovnému zformování a bojiště neopustil, dokud neměl jistotu, že všechny stroje jeho znamení zpozorovaly."

    Mannock byl však i skvělým taktikem, neboť si uvědomil, že šance na vítězství leží jen v dokonalé týmové souhře. Sestavil také, podobně jako Boelcke, pravidla pro skupinový vzdušný boj. Svým pilotům však stále opakoval především svou základní poučku: „Buď vždycky nad nepřítelem, málokdy ve stejné výšce a nikdy pod ním.“

    Jakožto přemýšlivý intelektuál s analytickým uvažováním se připravoval na každý let s pedantickou pečlivostí a všechny svoje piloty stejně pečlivě instruoval. I jeho osobnost prodělala velký posun. Stal se duší důstojnické jídelny, když bavil své druhy a vedl je ke zpěvu, přičemž tloukl do rytmu paličkami na tympány, sestávající z konvic, hrnců, plecháčků a pánvic, přivázaných k opěradlu židle.

    Jeho skóre začalo růst ohromujícím tempem, do konce dubna měl na kontě 21 sestřelů. V té době vrcholila německá Jarní ofenzíva. Boje ve vzduchu měly ohromnou sílu. Za všechny Mannockovy úspěchy snad postačí uvést souboj, v němž večer 21. května sestřelil 3 Pfalzy D.III. Na Mannockův útok ve výšce 12 000 stop zanechal vzpomínku Ira Jones: "...bylo tam šest stíhaček Pfalz letících východně od Kemmel Hill. Prvního rozstřílel na kusy dlouhou dávkou přímo zezadu a shora; druhý se zřítil. Šel vývrtkou do země, zasažený z těžkého úhlu s předstihem. Pak měl Mick pěkný souboj s dalším stříbrným ptákem, zatímco jeho hlídka přihlížela. Byl to báječný pohled. Nejprve se točili v kruzích, Mick se držel těsně za ocasem toho hocha. Pak Pfalz provedl zvrat, po němž sklesal o několik set stop. Mick to zopakoval, stříleje pokaždé, když soupeře zachytil do mířidel. Němčour udělal přemet. Mick také, držel se za ním a o něco výše a pálil krátké dávky. Pfalz zkusil vývrtku. Mick šel vývrtky za ním a během rotace střílel. Tato střelba se mi zdála jako plýtvání střelivem. Němčour na konci přitáhl. Mick, který byl nyní v 4 000 stopách, udělal to samé. Pfalz se začal kroutit a převracet, což byla neklamná známka "vynervování" a Mick mu zasadil ránu z milosti dávkou přímo zezadu ze vzdálenosti asi 25 yardů. Němčour šel dolů, zjevně neovladatelný, a narazil do země. (...) Cítil jsem k tomu Němčourovi lítost. Předvedl nejlepší ukázku obranného boje, jakou jsem vůbec kdy viděl... Poté, co jsme přistáli, jsem se Micka zeptal, proč střílel během vývrtky. Odpověděl: 'Abych ho ještě víc vycukal.'"

    Přicházely však i porážky. Počátkem května padl poručík Dolan, člen Mannockovy letky. Mannocka se jeho smrt hluboce dotkla. Prvního června byl sestřelen a zahynul kapitán Cairns velitel letky "C". Mannockovy opět začaly vypovídat službu nervy. Podle svědků byl po Cairnově smrti skutečně zdrcený.

    Možná i to bylo důvodem, proč u něj opět propukla jeho nenávist k Němcům naplno. Velitel perutě Caldwelll zanechal vzpomínku na jednu dousedadlovku, kterou Mannock zasáhl a přinutil nouzově přistát. Vzápětí však na letoun na zemi provedl půltucet útoků, při nichž postřílel osádku. Caldwell, letící vedle něj, se mu pokoušel bránit: "Křičel jsem vysokým hlasem (což bylo zbytečné) a chtěl jsem jej zastavit."

    Po přistání se Caldwell Mannocka zeptal, co to mělo znamenat. Mannock odvětil: "Ta prasata jsou lepší mrtvá - já zajatce neberu."

    Mannock v té době začal projevovat všechny znaky těžce narušené osobnosti. Pronásledovaly jej noční můry o hořících letadlech. Ira Jones vzpomínal, že jej jednou viděl sedět úplně vyřízeného s obličejem v dlaních. Na jeho otázku, co se děje, Mannock zamumlal: "To ten zatracený Němčour v plamenech."

    Jindy naopak u něj propukalo při stejné příležitosti nezřízené veselí a neustálá blízkost smrti vedla i u jeho spolubojovníků k morbidnímu humoru.

    "Vždycky, když někoho sestřelí v plamenech, vtančí do kantýny s pokřikem a halekáním: 'To jsou kluci ohniví, škvařící se, páliví!' a pak se hodně rozvláčně snaží popisovat, jak se asi chudák Němčour cítil, a zachází přitom do nejmenších podrobností. A když s ďábelskou vítězoslávou skončí, obrátí se na někoho z nás a se smíchem řekne: 'A to se na příští hlídce stane tobě, hochu.' A všichni řveme smíchy," poznamenal k tomu Ira Jones.

    Navzdory všemu, na jeho bojových výkonech se nezměnilo nic. 22. května byl vyznamenán DSO a hned 8. června k němu obdržel Bar. Za pouhé tři měsíce svého bojového nasazení dosáhl u 74. perutě 36 potvrzených vítězství a jeho skóre k 17.6. činilo 52 potvrzených sestřelů. V té době byl vybrán jako perspektivní velitel své vlastní perutě. Caldwell vzpomínal, že Mannocka se rozkaz k převelení velmi dotkl. Při loučení s perutí dne 18. června 1918 plakal.

    U 85. perutě





    Za tři měsíce u 74. squadrony sestřelil 39 nepřátelských letadel a byl vyznamenán DSO. V polovině června 1918 byl povýšen na majora, získal sponu k DSO a byl odeslán na dovolenou před přidělením k jiné squadroně. Při svém loučení se 74. squadronou plakal.



    Počátkem července byl Mannock jmenován velitelem 85. squadrony namísto Bishopa krátce předtím odvolaného do Anglie. Mannock po převzetí funkce zjistil, že morálka jednotky je nízká. Bishop, jakkoliv byl skvělý stíhač, nebyl dobrý velitel, neboť byl výrazným samotářem a létal většinou sám. Mannock tedy musel rychle vymyslet bojový plán, který by pozvedl bojového ducha squadrony. V té době už byl Mannock uznáván jako slavné eso s 62 sestřely, mistr týmového boje, střelby, léček a pastí, a nejlepší velitel leteckých hlídek, jaký se kdy v britském letectvu vyskytl.

    Když Mannock vedl squadronu do prvního společného boje, určil tři letce, kteří měli letět s ním jako návnada. Letku pěti pilotů určil jako výškové zajištění a dalších pět mělo letět ještě výše. Past byla připravena, jen sklapnout. Mannock brzy zpozoroval, že je pronásleduje deset Fokkerů D.VII. Mannock se svými wingmany tedy začal rychle klesat, jako by chtěl uniknout a zároveň dal signál první letce, aby Němcům vpadla do zad (tehdejší stíhačky samozřejmě neměly radiostanice. Stíhací piloti byli odkázaní na optické signály předávané rukama, kýváním křídel nebo světlicemi). Na toto znamení se tedy pět SE 5a vrhlo na pronásledovatele. Vypukl zuřivý vzdušný boj. Jakmile Němci překonali počáteční překvapení, začali Brity díky své početní převaze tísnit. Všechny čtyři SE 5a vedené Mannockem se mezitím otočily a spěchaly k místu boje. Nyní dal Mick signál druhé letce, aby Němce dorazila. Překvapení teď už bylo úplné, protože dvojnásobnou past Němci rozhodně nečekali. Bitva začala ve výšce 4800 metrů a skončila 600 metrů nad zemí naprostou porážkou Němců. Piloti 85. squadrony bez vlastní ztráty zničili pět Fokkerů, z nichž dva sestřelil Mannock sám.

    Krátce nato se doslechl o McCuddenově smrti a začal trpět depresemi, plnými neblahých předtuch o vlastním osudu. Začaly ho pronásledovat zlé sny o hořících letadlech. Když sestřelil 72. letadlo a vyrovnal tak Bishopův rekord, přítel, kterého pozval na oběd, mu řekl: „Po válce pro tebe uspořádají recepci s červeným kobercem.“
    „Pro mě už nebude žádné ,po válce’,“ odpověděl mu Mannock. Přítel mu na náladě nepřidal, protože mu začal vyprávět o letadle, které poslal v plamenech k zemi: „Slyšel jsi to prasečí kvičení? Až to přijde, nezapomeň si prohnat kulku hlavou.“ Řada pilotů tehdy nosila z tohoto důvodu u sebe revolver, protože takovému řešení dávali přednost před uhořením zaživa. Mannock sám tvrdil, že by byl raději, kdyby mu někdo vystřelil mozek z hlavy, než by se zaživa uškvařil v hořícím letadle.

    26. července vzal sebou na hlídku nového pilota, aby mu ukázal, jak to chodí nad frontou. Sestřelil německé dvoumístné letadlo, což bylo jeho 73. vítězství, a pak zaútočil na německé pozemní jednotky. Ty se bránily palbou a jedna z kulek zasáhla palivovou nádrž jeho SE 5a. Letadlo bylo okamžitě celé v plamenech. Jeho noční můry tedy Micka nakonec skutečně dostihly. Snad stačil dosáhnout na svůj revolver...

    Jeden z jeho pilotů napsal: „Když umřel, všichni chlapi ve squadroně plakali.“ Jeho hrob nebyl nikdy nalezen. Pokud jej němečtí vojáci pohřbili, nedokázali zřejmě identifikovat těžce ohořelé ostatky. Více než po roce byl major E. C. Mannock, DSO and Bar, MC, třiasedmdesátinásobný vítěz a nejúspěšnější britský stíhač, posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem.

    A byl to právě jeho problematický otec, který převzal toto vyznamenání od krále Jiřího V. Jak je vidět, pro Micka Mannocka nebylo snadného nic - ani život, ani smrt.


    Zdroje:
    www.dublin-fusiliers.com
    www.theaerodrome.com
    www.vconline.org.uk
    www.telegraph.co.uk
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9121#25893Verze : 26
    MOD
    Avatar
    Fotografie nejúspěšnějšího britského esa - "Micka" Mannocka.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9121#62968Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Royal Aircraft Factory S.E.5a (A / D´276) z výzbroje 74. perutě. S letounem létal muž z čela britského stíhacího žebříčku 1. světové války - Edward C. Mannock. Bílý obdélník na trupu je symbolem 74. perutě.






    Linked from : https://forum.valka.cz/topic/postview/529646
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/9121#529659Verze : 0
    MOD