WL - HMS Victory (1814)

HMS Victory


Nejstarší válečná loď světa, která se stále nachází v činné službě. Vlajková loď admirála Nelsona v bitvě u Trafalgaru.


Historie:


O stavbě této lodi bylo rozhodnuto v prosinci 1758. Tehdy vládní komise uložila Chathamským loděnicím, aby připravily suchý dok pro stavbu nové řadové lodi I. třídy (typ řadové lodi vyzbrojený 100 a více děly). To bylo velmi neobvyklé, protože stavba i provoz těchto lodí vyžadovaly značné náklady. Admiralita dávala přednost menším lodím s lepšími manévrovacími schopnostmi. Lodi I. třídy se zpravidla používaly jako vlajkové a jen málokdy byly ve službě více než dvě současně. Ostatně za celé 18. století bylo postaveno jen 10 lodí této třídy.


Plány na loď přišly v červnu 1759 a 23. 7. téhož roku byl v suchém doku (dnešní dok č. 2) usazen kýl. V té době však skončila sedmiletá válka a potřeba nové válečné lodi byla přehodnocena. Práce byly zastaveny a zahájeny nakonec byly až na podzim 1763. Loď byla konečně spuštěna na vodu 7. května 1765. Na její stavbu bylo spotřebováno přes 6000 vzrostlých stromů, z 90 % šlo o dub, zbytek tvořily jilm, jedle a borovice. Cena lodi podle záznamů dosáhla 63 176 liber šterlinků a 3 šilinky (v dnešním přepočtu by cena odpovídala asi 50 milionům liber).


Pro velkou loď však stále nebylo využití. Dlouho kotvila na řece Medway a do služby byla zařazena až roku 1778, neboť Francie se začala angažovat po boku amerických vzbouřenců v jejich válce za nezávislost. Svoji vlajku na jejím stěžni vztyčil admirál sir Augustus Keppel. Victory, jakožto Keppelova vlajková loď, vedla anglickou sestavu do své první bitvy u ostrova Ouessant 27. 7. 1778. Tato bitva je též známa jako první bitva u Ushantu, podle anglického pojmenování ostrova ležícího ve vstupu do kanálu La Manche asi 20 km na západ od vrcholu Bretaňského poloostrova. Poblíž tohoto ostrova křižovalo anglické loďstvo v síle 30 řadových lodí a 9 fregat s úkolem blokovat francouzskou flotilu v brestském přístavu a nepustit ji do kanálu La Manche nebo k americkému pobřeží.


Francouzské flotila čítající také 30 řadových lodí a 14 fregat (celkový počet děl však zvýhodňoval Angličany, vzájemný poměr počtu jejich hlavní byl 2300 : 2100) vyplula 8. 7. a po manévrování u vstupu do La Manche se obě loďstva střetla 27. 7. 1778.


Bitva začala v 9. 00 a vyznačovala se řadou složitých manévrů. Při nich obě flotily několikrát ztratily sestavu a musely se znovu řadit. Ani v jednom případě však protivník nedokázal této situace využít. Bojovalo se do 19. hodiny, boj byl však nerozhodný a nebyla při něm ztracena ani jedna loď. Angličané měli 400 mrtvých a raněných, Francouzi o 300 více. Angličané se pak z bitvy odpoutali, Francouzi se však vrátili zpět do Brestu. Keppel i francouzský admirál ď Orvilliers byli po návratu souzeni za nesplnění rozkazu, nedodržení zásad řadové taktiky a vyhýbání se bitvě, oba však byli osvobozeni.


V březnu 1780 byla loď opět krátkodobě stažena ze služby a její trup byl v docích pod čarou ponoru pokryt 3 923 měděnými pláty, které měly dřevěný trup chránit před mořskými červotoči.


Victory znovu vyplula na moře v prosinci 1781 tentokrát pod velením admirála Richarda Kempenfelta, jehož úkolem bylo zachytit francouzský konvoj vezoucí zboží, posily a zásoby pro francouzské državy v Orientu a Západní Indii. 12. 12. se obě loďstva střetla ve druhé bitvě u Ouessantu. Anglická flotila v síle 11 řadových lodí (podle jiných údajů 13) a 5 fregat byla výrazně slabší, zatímco Francouzi disponovali 19 (21) řadovými loďmi. Když tuto skutečnost zjistil Kempenfelt, vyhnul se bitvě a jen se snažil napadat jednotlivé obchodní lodi. Tato taktika se ukázala úspěšnou a Francouzům se nepodařilo zabránit zajetí 15 nákladních korábů. Angličané se pak odpoutali a zbytek francouzského konvoje rozehnala vichřice. Větší část francouzských sil se vrátila do Brestu a do přístavů v Západní Indii nakonec doplulo jen 5 francouzských lodí.


Třetí velká bitva, které se Victory zúčastnila, bylo střetnutí u mysu St. Vincent, k níž došlo 14. 2. 1797. Anglická flotila, které z paluby Victory velel admirál John Jervis, navzdory velké početní převaze (15 anglických řadových lodí proti 24 španělským) porazila španělskou flotilu a zabránila jejímu spojení s francouzským loďstvem v La Manche. Angličané bez vlastních ztrát zajali 4 španělské lodi. Sama Victory zahnala prudkou palbou španělskou stodvanáctidělovou Principe de Asturias, vlajkovou loď admirála Morena, velitele závětrného španělského svazu, jenž se se svojí skupinou pokoušel prorazit anglickou linii. Tím se Victory podílela na zadržení španělské skupiny a zabránila rozbití anglické sestavy. Victory měla v tomto střetnutí 1 mrtvého a 5 raněných.


Dlouhá služba se negativně podepsala na technickém stavu lodi, takže byla uznána za nevhodnou pro válečnou účely. V únoru 1798 odplula Victory do doků v Chathamu, aby zde byla přeměněna na nemocniční loď. Měli zde být internováni zranění španělští a francouzští váleční zajatci.


Situace se však změnila v říjnu 1799, kdy v bouři ztroskotala jiná anglická řadová loď I. třídy HMS Impregnable. Ztráta této jednotky způsobila, že bylo rozhodnuto provést na Victory nezbytné opravy a po jejich skončení ji opět zařadit do válečné služby. Práce byly zahájeny roku 1800 a jejich cena byla původně odhadnuta na 23 500 liber. V průběhu oprav se však nacházelo stále více defektů a tak se zvolna práce přeměnily na rozsáhlou a nákladnou rekonstrukci, jejíž závěrečná cena byla vyšší než původní pořizovací cena lodi 70 933 liber!


Během prací byla zesílena výzbroj, počet děl vzrostl ze 100 na 104, byly vyměněny stěžně, prachárna byla kompletně obložena mědí a původně rudý trup lodi dostal nyní žlutý nátěr. Práce byly definitivně skončeny 11. 4. 1803 a v květnu byla loď opět zařazena do služby, když na jejím stěžni svoji vlajku vztyčil legendární admirál Nelson.


Pod jeho velením se loď zúčastnila v první polovina roku 1805 neúspěšného pronásledování francouzské válečné flotily do Západních Indií a zpět a nakonec vyplula i do své poslední a nejslavnější bitvy – k Trafalgaru.


K bitvě došlo 21. 10. 1805, když se Nelson ze svojí slabší flotilou (proti 33 nepřátelským řadovým lodím stálo 27 anglických, Angličané byli v nevýhodě i v počtu děl a množství vojáků), snažil zabránit spojenému španělsko-francouzskému loďstvu prorazit do kanálu La Manche a hrozit tak vyloděním na anglickém pobřeží.


Nelson vytvořil dvě úderné formace, jimiž chtěl přetnout linii nepřátelských lodí. Jednu z těchto formací vedla právě Victory.


Kolem poledne se čela obou anglických kolon s větrem v zádech přiblížily k nepřátelské linii na dostřel. Tato fáze byla nejnebezpečnější, protože příďová výzbroj anglických lodí byla samozřejmě velmi slabá oproti bočním bateriím francouzských a španělských lodí. Ty však pluly s bočním větrem a tak jim kymácení stěžovalo zamíření. Přesto měly právě čelní lodi Victory a Royal Sovereign a hned za nimi plující lodi, největší ztráty na mrtvých a raněných. Během 40 minut, které trval sbližovací manévr, dostala Nelsonova formace přes 200 zásahů a jen na Victory bylo vyřazeno 50 mužů.


Nakonec obě Nelsonovy kolony obratně přeťaly nepřátelskou linii. Nelsonova formace mířila původně do mezery mezi desátou a jedenáctou nepřátelskou loď, což byly Santíssima Trinidad (vlajková loď vrchního španělského velitele admirála Churrucy y Florese) a Bucentaure (vlajková loď vrchního francouzského velitele admirála Villeneuva). Palba Santíssimy však byla příliš silná, Nelson uhnul vpravo a zamířil do mezery mezi Bucentaure a Redoutable, dvanáctou loď předního voje, který tím odřízl od hlavních Villeneuvových sil.


Po rozbití nepřátelské sestavy anglické lodi zahájily boj na nejkratší vzdálenost a vyrážely na abordáž. Bojovalo se z bezprostřední blízkosti. Zášlehy z děl olizovaly trupy nepřátelských lodí, posádky na sebe střílely salvy z mušket.


Kolem jedné hodiny po poledni Victory křížila kýlovou brázdu Villeneuvova Bucentauru těsně za jeho zádí. William Willmet, loďmistr Victory, v tu chvíli stál na levé straně příďové nástavby hned vedle jednoho ze dvou „drtičů“, osmašedesátiliberních karonád, jimiž byla Victory vyzbrojena. Tato karonáda byla nabita nejen dělovou koulí, ale též pouzdrem obsahujícím 500 kulí do mušket. Ve vhodném okamžiku zavelel Willmet k palbě. Výstřel z karonády roztříštil prosklenou galerii na zádi Bucentauru a kartáčová střela „vymetla“ jeho dělové paluby od zádi k přídi. Redoutable vyrazila Bucentauru na pomoc, ale Victory jí zkřížila kurz a přinutila vybočit z řadu, přičemž se k sobě Victory s Redoutable dostaly tak blízko, že se zaklínily ráhny a zapletly takeláží.


Rozpoutal se strašný boj, obě lodi do sebe pálily ze všech děl z bezprostřední blízkosti. Mužstvo na horních palubách se masakrovalo salvami mušket a kartáči z děl.


Sám Nelson byl kolem půl druhé odpoledne zasažen do zad střelou z muškety francouzského ostrostřelce na stěžni Redoutable. Po třech hodinách krutých bolestí nakonec slavný admirál v podpalubí Victory skonal, krátce před samotným koncem bitvy a zajetím poslední francouzské lodi. Přesto šlo o vítězství takového rozsahu, že Anglie se nemusela zúčastnit námořní bitvy podobného rozsahu po celých příštích sto let. Victory byla v bitvě těžce poškozena a z z 820 mužů její posádky (30 bylo vedených na útěku) padlo 57 námořníků a 102 jich bylo zraněno.


Victory zůstala po Trafalgaru ve službě až do 7. 11 1812, kdy byla zakotvena v přístavu Portsmouth, jako plovoucí sklad. V této roli setrvala příštích sto let, přičemž postupně chátrala. Roku 1921 začala kampaň za její záchranu. 12. 1. 1922 byla odtažena do nejstaršího suchého doku světa, doku No. 2 v Portsmouthu, kde setrvává dodnes. Dnes, po rozsáhlé rekonstrukci, která měla za úkol její vzhled co nejvíce přiblížit tomu, jak vyhlížela v době bitvy u Trafalgaru, je z ní plovoucí muzeum, které ročně navštíví 350 000 turistů.


Současně však zůstává v činné službě jako vlajková loď Druhého lorda Admirality, plnícího současně funkci Commander-in-Chief Naval Home Command, čili se jedná o velícího důstojníka v hodnosti admirála, jenž nese odpovědnost za personální, dislokační a organizační otázky v Královském námořnictvu. Tím se Victory stává nejstarší lodí, stále ještě se nacházející v činné službě.


Technický popis:


Victory je řadová loď klasické konstrukce s trupem o průřezu hrušky, třemi stěžni a třemi dělovými palubami. Oplachtění je brámové, což znamená, že každý stěžeň nese tři ráhna (jinými slovy - plachty jsou tedy ve třech patrech nad sebou).


Horní paluba je členěna předním i zadním kastelem, přičemž zadní kastel je dvoupatrový. Horní patro této nástavby se nazývá „záď“ (angl. Poop, spíše záďová paluba), jde o krátkou palubu tvořící prakticky střechu kapitánovy kajuty. Na této palubě nejsou žádná děla, jde spíše o signalizační stanoviště. Na zadní obrubnici jsou zde tři lucerny, sloužící k udržování formace při plavbě v noci. Byly plněny velrybím tukem. K samotné signalizaci sloužily vlajky, uložené v signalizačních skříňkách upevněných na obrubnici. Uprostřed záďové paluby se nachází prosklený světlík kapitánské kajuty, který je možno kvůli soukromí uzavřít posuvnými dřevěnými panely. Ze zadní paluby bylo řízeno oplachtění zadního stěžně.


Spodní patro zadního kastelu tvoří tzv. quarterdeck, toto slovo zdá se nemá jednoslovný český ekvivalent, jedná se o „zadní část paluby vyhrazenou důstojnictvu“, nejblíže asi bude termín „zadní paluba“. Šlo o nervové centrum lodi. Nacházeli se zde důstojníci a veleli odtud lodi. To na druhou stranu činilo v boji z tohoto úseku lodi její nejostřelovanější část. Zde také byl zasažen nepřátelskou střelou admirál Nelson a místo kde padl, je na palubě označeno pamětní deskou. Na konci zadní paluby se nachází jednak přepychová kapitánova kajuta (stejně jako všechny ostatní kajuty lodi, i tato měla rozebíratelné přepážky a během bitvy se tak z ní stávalo bojové stanoviště), jednak kormidelna.


K obsluze dvojitého kormidelního kola bylo zapotřebí 4 mužů za klidného počasí a dvojnásobku v bouři. Od kormidelního kola vedl provaz až ke spodní dělové palubě, kde bylo lano připojeno k řídící páce kormidla. U kormidelního kola se také nacházela kompasnice se dvěma kompasy a lucernou pro odečítání hodnot v noci. Podél obrubnice zadní paluby byla zavěšená řada požárních kbelíků, naplněných vodou či pískem k okamžitému hašení požárů, neboť ty byly na dřevěných lodích s lodní výstrojí impregnovanou dehtem velkým nebezpečím. Výzbroj zadní paluby tvoří 12 dvanáctiliberních děl. Každé z nich vážilo 1,4 tuny a jeho obsluha čítala 10 mužů.


Z přední paluby, tedy vyvýšené nástavby na přídi lodi, byly řízeny plachty předního a hlavního stěžně. Kromě dvou 12 liberních děl s dlouhou hlavní o váze 1, 6 tuny a obsluhou 10 mužů se zde také nacházely dva „drtiče“, 68 liberní karonády, každá o hmotnosti 1 ,75 tuny a s obsluhou 8 mužů.


Dělové paluby byly tři. Na horní dělové palubě se nacházelo 30 dvanáctiliberních děl o hmotnosti 1, 7 tuny s obsluhou čítající 10 mužů. Na konci této paluby byla velká kajuta (nejprostornější a nejpohodlnější část lodi). Střední část horní paluby mezi předním a zadním kastelem byla odkrytá. Tato část paluby tak byla dobře osvětlena a větrána. Na tomto místě lodi se prováděly nutné opravy, například látání plachet a splétání lan. V kryté části horní paluby byla také umístěna ošetřovna. Zde, daleko od ubytovacích prostor, se podstatně snižovalo riziko nákazy posádky přenosnými chorobami. Během bitvy se ovšem nemocní stěhovali do podpalubí, zástěny byly odstraněny a prostor ošetřovny se tak stal součástí bojového prostoru horní dělové paluby.


Výzbroj střední dělové paluby tvořilo 28 čtyřiadvacetiliberních děl. Každé z nich vážilo 2, 5 tuny a obsluhovalo jej 12 mužů. Na konci této paluby byly kajuty důstojníků, čtyři po každé straně trupu, uprostřed mezi nimi byl společný jídelní stůl. Tato část Victory je dodnes využívána Královským loďstvem a není tudíž přístupná veřejnosti. Na opačném konci, u přídě, se na této palubě nachází lodní kuchyně. Ve dvou pecích bylo možno péct až 40 kg chleba, dále zde bylo možno vařit až 250 galonů masa. Také se zde nacházel měděný destilátor, produkující necelých 10 litrů sladké vody denně. Komín a odvětrání bylo vyvedeno na přední palubu. Na této palubě také bylo ubytováno všech 146 příslušníků námořní pěchoty. Čtyři důstojníci byli ubytováni v kajutách na zádi, 142 pěšáků a poddůstojníků spalo v závěsných lůžkách mezi děly. Na této palubě také byla umístěna dvě mohutná vratidla pro zvedání či spouštění kotev (Victory měla celkem 7 kotev, nejtěžší vážila 4,5 tuny, nejlehčí jen necelých 300 kg).


Na spodní dělové palubě se kromě 30 dvaatřicetiliberních děl (každé o váze 2,75 tuny a s obsluhou 14 mužů) nacházely zejména ubikace drtivé většiny lodní posádky. Bylo zde mezi děly ubytováno 460 mužů, přičemž v malých kajutách na zádi byli ubytováni kadeti a lodní kaplan. Na této palubě se také nacházely lodní pumpy, důležitá součást lodního vybavení. Podle výpočtů mohly pumpy vypumpovat přibližně 30 tun vody za hodinu. Prakticky to bylo vyzkoušeno v bitvě u Trafalgaru, kde loď nabrala asi 30 cm vody kvůli škodám utrpěným v boji.


Ze spodní dělové paluby bylo možno sejít do podpalubí. Ve skutečnosti šlo o ještě jednu palubu, nazývanou "orlop", tedy něco jako spodní paluba. Také zde byly ubikace a zejména závěsné sklady (mohly být spuštěny dolů, kde se do nich naložily náboje) dopravující připravené prachové náplně z podpalubí. U přídě se nacházel sklad pro 24liberní děla a na zádi pro 12liberní.


Pro posádku ovšem bylo nejdůležitější, že na právě zde, na spodní palubě, během bitvy působil lodní chirurg. díky umístění pod čarou ponoru, zde totiž během boje bylo jedno z nejbezpečnějších míst lodi. Na operačním sále byly prováděny všechny nutné zákroky, přičemž jeden z nejběžnějších byla amputace. Právě sem byl přinesen postřelený admirál Nelson. Podle deníku tehdejšího lodního chirurga doktora Williama Beattyho, zraněný Nelson lékaře pozdravil: „Ah, pan Beatty! Nemůžete pro mě nic udělat… Mám prostřelená záda…“ Nelson skutečně zemřel o tři hodiny později a místo jeho skonu připomíná pamětní plaketa.


Pod spodní palubou už bylo skutečné podpalubí. Šlo o největší skladovací prostor lodi, kde mohly být uloženy zásoby, umožňující Victory operovat až 6 měsíců na moři. Nejvíce místa zabíraly sudy na pitnou vodu. Každý z nich měl objem 150 galonů (682,5 l) vody a Victory jich mohla vézt až 567, což představovalo zátěž 387 tun. Proto se musela do některých sudů po vyčerpání sladké vody napustit voda slaná, aby nedošlo k porušení vyvážení plavidla. Další zásoby tvořilo 97 tun nasoleného masa (hovězího a vepřového), více než 15 tun hrachu, 2 tuny másla a 11 200 galonů (50 960 litrů) piva (o celkové hmotnosti 51 tun, což bylo mimochodem množství, které posádka dokázala vypít do dvou týdnů.


Kolem spodní části hlavního stožáru byla v podpalubí soustředěna 4 řetězová čerpadla, ovládaná ze spodní dělové paluby, určená k vypumpování vody, kterou pomalu díky dribným netěsnostem dřevěné obšívky trupu nabíraly všechny lodě té doby. Samozřejmě se také užívaly při poškození trupu, ať už v boji nebo v důsledku bouře či kolize. Všechny pumpy společně mohly vypumpovat 122 tun vody za hodinu. Dále tu byly 2 "jilmové" pumpy dodávající čerstvou mořskou vodu pro mytí palub a boj s ohněm. Říkalo se jim tak proto, že byly vyrobeny z kmenů jilmových stromů a byly ovládány podobným způsobem jako jednoduché vesnické pumpy. Jedna čerpala vodu na spodní dělovou palubu, zatímco druhá na horní dělovou palubu. Pumpy mohly přečerpat 25 galonů (113 l) vody za minutu.


Dále byly v podpalubí uskladněny dělové koule. Jejich celkový náklad činil 122 tun. Koule byly zvedány na dělové paluby pomocí jednoduchých kladkostrojů se sítí nebo košem, do něhož se koule nakládaly. V bitvě u Trafalgaru Victory vypálila 2669 koulí o celkové hmotnosti 27,5 tuny.


V blízkosti předního stěžně se také nacházelo opravdové srdce lodi – prachárna. To bylo místo, jehož zapálení mohlo loď doslova rozmetat na kousky. Prachárna měla kapacitu 35 tun střelného prachu. Pro ilustraci, v bitvě u Trafalgaru bylo z tohoto množství spotřebováno sedm a půl tuny. Prachárna se dělila na tři části. V jedné byl prach skladován ve stolibrových dřevěných soudcích (45 kg). Plná místnost mohla obsahovat až 784 soudků. Mezi každými dvěma z nich byl vložen pás kůže, aby se zabránilo tření a vzniku jisker, čímž se eliminovalo nebezpečí výbuchu.


V další části byla plnicí místnost. Zde se prach plnil do plátěných válcových pouzder pomocí přesných měděných naběraček, čímž vznikaly předem připravené náboje pro děla. Prachová nálož přibližně činila třetinu hmotnosti projektilu, pro 12liberní dělo, které střílelo koulemi o hmotnosti 5, 45 kg se tedy používala dávka prachu o váze 1, 81 kg. V plnicí místnosti zůstávaly jen náboje pro 32liberní děla. Náboje pro 12- a 24liberní zbraně se přenášely do dvou oddělených závěsných malých skladů na spodní palubě. Každý se skladů měl takové vnitřní rozměry, že do něj bylo možno ukládat jen jeden druh munice. Tím se zabezpečovalo, aby ve vypětí bitvy omylem nebyly odesílány prachové náplně ke špatným dělům.


Vedle plnicí místnosti byla tzv. „světelná místnost“. Z pochopitelných důvodů se nemohl v prachárně používat otevřený oheň, na plnění nábojů pro děla ovšem bylo třeba vidět. Ve světelné místnosti byly proto dvě velké lucerny. Světlo do plnicí místnosti padalo přes dvě velká okna s těžkými, tlustými, dvojitými skly. Sklo bylo proti rozbití chráněno měděným pletivem a mříží.


Celá prachárna pak byla zevnitř vyložena měděnými pláty. Ty měly za prvé držet prach v suchu, za druhé měla měď, jakožto měkký kov, redukovat nebezpečí vzniku jisker a zejména měla bránit krysám, aby se dostaly do prachárny a šířily pak střelný prach všude po lodi.


Ve své době představovala Victory jednu z nejmodernějších a nejsilnějších válečných námořních jednotek onoho období.


Technické údaje:


Výtlak: 3500 tun
Nosnost plně naložené lodi: 2 162 tun
Největší délka: 69,3 m
Délka trupu v úrovni spodní dělové paluby: 56,7 m
Výška lodi od čáry ponoru po vrchol hlavního stěžně: 62,5 m
Ponor na přídi: 7,24 m
Ponor na zádi: 7, 44 m
Maximální rychlost: 8-9 uzlů
Posádka: 850 mužů
Pancíř: žádný, avšak tloušťka dubové obšívky trupu na čáře ponoru činila 60 cm
Výzbroj: 104 děl



Zdroje:
Edmund Kosiarz: Námorné bitky, Nakladateľstvo Pravda, 1984
http://www.hms-victory.com/
http://en.wikipedia.org/wiki/HMS_Victory
en.wikipedia.org

WL - HMS Victory (1814) - Zdroj obrázku: autor

Zdroj obrázku: autor
URL : https://www.valka.cz/WL-HMS-Victory-1814-t11661#220432 Verze : 1
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více