SOV - S-75M Volchov [kód NATO: SA-2 Guideline]

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 85.000,- Kč Chci přispět
US Air Force - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb | US Army - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)

SOV - S-75M Volchov [kód NATO: SA-2 Guideline]

С-75M Волхов

    Avatar
    PLRK S-75М Volchov


    Vznik a vývoj


    Práce na nové verzi komplexu systému S-75 byla zahájena roku 1957, když byla zjištěna možnost účelné modernizace SNR-75 (střeleckého naváděcího radiolokátoru) pro zabezpečení charakteristik, srovnatelných s charakteristikami radiolokačních prostředků rozpracovaného a tehdy perspektivního systému S-175. Práce na systému S-175, který byl jak dražší, tak i náročnější na výrobu, však bylo navrženo zastavit, a hlavní snaha konstrukční kanceláře KB-1 se tehdy soustředila na velkou novou zakázku - systém dalekého dosahu s větším výškovým dosahem - budoucí S-200. Proto tehdy A. A. Raspletin nabídl uskutečnit modernizaci SNR stávajícího komplexu S-75.


    Modernizace komplexu S-75 – označeného PLRK S-75M - byla nařízena ustanovením No.608 293 Rady ministrů SSSR ze 4. června 1958. Hlavním požadavkem na nový PLRK bylo rozšíření prostoru účinné působnosti, zvýšení ochrany proti rušení a přesnosti navedení raket.


    Byl také vznesen požadavek na vytvoření komplexu pracujícího s raketami dvou typů. Konstruktérům bylo uloženo, aby ve 3. čtvrtletí roku 1959 odeslali ke zkouškám PLRK s raketou V-755 (s klasickým dvoustupňovým uspořádáním, kde 1. stupeň byl tvořen startovým motorem na tuhá paliva, zatímco 2. stupeň byl poháněn kapalinovým letovým motorem) a ve 2. čtvrtletí roku 1960 měly být zahájeny testy rakety V-757 (dvoustupňová s oběma stupni poháněnými motory na TPH). Současně bylo třeba dopracovat stanici navedení RSN-75 pro možnost použití nových raket. Nová varianta stanice navedení obdržela označení RSN-75MV.


    Hlavním konstruktérem nového systému byl jmenován A. A. Raspletin, hlavním konstruktérem SNR I. I. Gorškov. Práce na raketách vedlo OKB- 2 s hlavním konstruktérem P. D. Grušinem.


    Pro zvýšení odolnosti proti rušení stanice navedení raket i zvětšení vzdálenosti zjištění cílů bez zvýšení výkonu vysílače bylo v OKB-304 navrženo využít dvě dodatečné parabolické antény „úzkého paprsku“.


    Konstrukce rakety V-755, původně zamýšlená jako modernizace rakety V-750VN systému Děsna, vyústila ve výměnu prakticky všech základních systémů i agregátů. Došlo k přizpůsobení palubní aparatury rádiového řízení a sledování FR-15M, použití vůči rušení odolnějšího radiolokačního zapalovače 5E11 „Ovod“, nového letového motoru a autopilota AP-755, a nového, podstatně výkonnějšího, startového motoru. Poslední změna si vynutila nutnost vyprojektování také nové těžší odpalovací rampy (později nazvané SM-90), schopné vydržet podstatně mohutnější působení toku horkých plynů z trysky tohoto motoru.



    Potrubí pro dodávky okysličovadla z nádrže k turbínovému čerpadlu bylo přeneseno na levobok rakety. Turbočerpadlo systému dodávky složek pohonných hmot bylo i nadále poháněno vlastním jednosložkovým palivem OT-155. Agregát pracoval se základními složkami – novým okysličovadlem AK-20K a palivem TG-02.


    Nový letový motor S2.720 se dvěma pracovními režimy (max. tah 3500 kg, minimální 2075 kg) umožnil zmenšit spotřebu paliva a tak prodloužit dosah rakety. Hmotnost motoru činila 47, 5 kg, délka 945 mm, průměr 476 mm.



    Nový, podstatně výkonnější prachový motor PRD-58 měl stanovenu dobu činnosti 2,5 až 4 sekundy podle okolní teploty (kritický průřez trysky bylo možno měnit dvěma vložkami - letní pro teploty +50 až -20°C,kritický průřez 265 mm, zimní pro teploty +10 až -50, kritický průřez 245 mm). Hmotnost naplněného motoru činila 945 kg. Hmotnost samotné prachové náplně byla 607 kg – uvnitř se nacházelo 14 trubic s nitroglycerinovým prachem RST-4K o rozměrech 157 x 42 x 1740mm.

    Rakety typu 20D a jejich rané modifikace byly vybaveny bojovou částí 5B88 s předtvarovanými „kuličkovými“ střepinami o celkové hmotnosti 190 kg. Počet střepin byl 6500 ks, každá o hmotnosti 3,5 g, počáteční rychlost 80 % střepin dosahovala 900 m/s. později byla používána nová bojová nálož označovaná jako V-88M, s předrýhovaným pláštěm, dávajícím po roznětu 8000 předtvarovaných střepin ve tvaru kosočtverce. Tato bojová nálož byla osazena dvěma rozněcovači – jedním na předním čele a druhým na zadním. To umožňovalo při roznětu zabezpečit rozlet střepin ve třech různých úhlech, podle toho, zda k roznětu došlo odpředu, odzadu, či oběma rozněcovači současně podle toho, kde se nacházel cíl.




    Souběžně také probíhaly práce na raketě V-757. Zde se však brzy vyskytly problémy. V podstatě šlo o vytvoření principiálně úplně nového druhu střely, s jakým dosud nebyly zkušenosti. Vyspělost raketové techniky na THP, stejně jako technické možnosti konce padesátých let, prakticky vyřadily možnost vytvoření střely s předepsanými technickými daty na bázi tradičních konstrukčních schémat. Protože OKB-2 přijalo schéma s použitím tandemového souproudého letového motoru na THP, ukázalo se v průběhu pozdějších prací, že vytvoření spolehlivého souproudého motoru představovalo podstatně složitější úlohu, vyžadující mnoho let zkoušek a testů. V důsledku toho práce na raketě V-757 beznadějně zaostaly oproti vývoji rakety V-755 a nakonec se střela V-757 přeměnila v experimentální raketu, která nebyla nikdy zavedena do výzbroje.


    Nicméně ani práce na provedení komplexu s raketou V-755, zdaleka neprobíhaly hladce. Letové testy rakety 20D byly prováděny na polygonu „S“ v Kapustin Jar a následně byly prodlouženy a přeloženy do Kazachstánu na polygon “A“ v Sary-Šagan. Podle výsledků zkoušek rakety V-755 v sestavě systému S-75M byla zjištěna řada chyb. Projevila se nízká spolehlivost radiolokačního zapalovače 5E11 i bojové části V-88M.


    Dále se ukázalo, že v důsledku použití vadného prachu v trubicích náplně startovacího motoru při jeho uvedení do chodu, části náplně vyrážejí z motoru vcelku a způsobují prohlubně na rozražeči plynů OR. Navíc se nepodařilo zajistit dostatečný tah vlivem menší dodávky - tlaku paliva do letového motoru. Během zkoušek vznikaly také problémy se zamrzáním trubice snímače statického a dynamického tlaku a tím nestabilita práce autopilota.


    Práce se stále protahovaly, 21. října 1960 byl schválen přechod z okysličovadla AK-20F na AK-20K i tudíž bylo nutno přiměřeně dopracovat plnicí zařízení i další související prostředky. Na konci roku 1960 stále trvalo opožďování ve zpracování bojové části V- 88M, autopilota AP-755, bloku radiového řízení FR-15M. Byly také potíže s novým magnetronem „Biser“ kabiny PV (jak byla nyní značena kabina PA respektive P).


    Samotná výzbroj radiotechnické baterie samozřejmě také doznala změn, i když její složení bylo obdobné jako u systému Děsna, kabiny se nyní nazývaly PV, UV, AV, rozvodná/měnící kabina byla nyní nazvána RKU. Přibyly dva nové PV-vleky na dopravu antén úzkého paprsku. Palebná baterie byla vyzbrojena novými odpalovacími zařízeními SM-90, jejichž přepravu zajišťovaly tahače Kraz-214 (v ČSLA a AČR tuto práci převzaly Tatry 813/815). Přepravníky byly používány typu PR-11BM, tažené zpočátku Zily-151, později Zily-157 a nakonec Zily-131.




    Ačkoliv tedy měly zkoušky komplexu proběhnout ve 3. čtvrtletí roku 1959, nakonec byly skutečné testy celého systému, včetně střeleb na 4-5 dálkově řízených letounů Mig-17, naplánovány až na duben roku 1961. Zkoušky dopadly úspěšně, a tak bylo ustanovením Rady ministrů SSSR č. NN356 130 a rozkazem ministerstva obrany SSSR č. N0054 PLRK S-75 Volchov s raketou V-755 20. dubna 1961 přijat do výzbroje vojsk protivzdušné obrany státu.


    PLRK S-75М Volchov s raketou V-760



    Ustanovením vládních činitelů SSSR ze 30. prosince 1960 č. NN1234 528 bylo s přihlédnutím k bojovým možnostem systému S-75M rozhodnuto o zadání zpracování protiletadlové řízené střely 15D (V-760) se speciální bojovou částí (jadernou), určené k ničení skupinových leteckých cílů (zejména bombardovacích svazů).


    Projekt PLŘS vedla pobočka OKB-2 (MKB „Fakel“ Машиностроительное конструкторское бюро – Strojírenská konstrukční kancelář) v závodě N41 pod vedením hlavního konstruktéra V. V. Koljaskina. Zpracovatelem speciální bojové části rakety byl určen závod NII- 1011. Údajně se mělo jednat o adaptaci jaderné hlavice z ponorkového torpéda ráže 533 mm, což může vysvětlovat mírně „baňatý“ tvar přídě raket V-760. Ráže jaderné hlavice se udává 10 nebo 15 kt (pro druhý údaj by hovořil fakt, že jednak byl uveřejněn v ATM a navíc tuto ráži mívala i zmíněná sovětská jaderná torpéda. Na ruských fórech tuto ráži zmiňují i sovětští kolegové, kteří u tohoto systému sloužili, avšak vždy jde o info z doslechu, ve skutečnosti nelze oficiální údaj nikde nalézt. Mohutnost BN 10-15 kt se však jeví jako zbytečně předimenzovaná).


    Pro zvýšení spolehlivosti byla raketa 15D vybavena zdvojenou soustavou palubní aparatury – blokem rádiového řízení a sledování FR- 15N, blokem autopilota AS- 1N atd. Aby byla vyloučena možnost nechtěného roznětu bojové části od náhodných či falešných signálů, nebyla instalována aparatura radiolokačního zapalovače, roznět bojové části byl možný jen povelem vyslaným na palubu rakety ze stanice navedení. Změny byly zapracovány i do systému autodestrukce rakety. Vnějším znakem odlišujícím raketu 15D od raket 20D se stala absence destabilizátorů, způsobená jak konstrukční nutností, tak tím, že při velkém poloměru prostoru ničení cíle kolem rakety, se nepředpokládala nutnost provádění prudkých manévrů.



    Pro provoz s raketou 15D byl překonstruován přepravník označený nyní PR- 11D s blokem ohřevu bojové části rakety 15D.


    V postavení oddílu (ovšem odděleně od zbytku zařízení) bylo vybudováno skladiště speciálních raket označené jako No. 7A., zde se udržovaly na třech PR- 11D rakety 15D v izolovaném oddělení, vybaveném systémem udržujícím stálou teplotu i vlhkost vzduchu. Pro kontroly vlhkosti i teploty byla ve skladišti umístěna speciální kontrolní a zapisovací aparatura. Rakety typu 15D se ovšem ve výzbroji ČSLA nenacházely a na území ČSSR nebyly skladovány.


    Pro zajištění spolehlivého navedení rakety na letouny-rušiče i na skupinové cíle byl do sestavy oddílu přidán radiolokační dálkoměr RD- 75 „Amazonka“. Používal se
    na přesné určení šikmé dálky cíle, potřebné ke správnému výpočtu doby roznětu BN. Navedení antén dálkoměru v azimutu i poloze do směru příletu cíle zajišťovalo použití synchronizačního zařízení s anténním postem SNR.


    Pracovní rozsah radiolokačního dálkoměru činil kolem 1000 MHz, což umožňovalo při pokusu nepřítele zahájit aktivní rušení na pracovní frekvenci vykonat skokové přeladění frekvence v širokém rozsahu. Dálkoměr disponoval vlastními dieselovými agregáty.



    Raketa V- 760 měla být dodána na společný test systému v čtvrtém kvartále roku 1962, ale práce se zpozdily, když první zkušební odpaly odhalily nedostatky, způsobené změnou aerodynamiky druhého stupně rakety.


    Po úspěšném ukončení zkoušek byla raketa V- 760 (15D) se speciální bojovou částí pro systém S- 75M (rakety se mohly používat i u pozdějších modifikací komplexu) přijata do výzbroje 15. května roku 1964.




    PLRK S-75М 1 Volchov


    Dne 4. června 1963 bylo ustanovením vládních činitelů SSSR č. NN621 207 rozhodnuto přepracovat stávající PLRK S-75M Volchov tak, aby byly opětovně rozšířené bojové možnosti komplexu. Zadání předpokládalo zvětšení nejvyšší vzdálenosti dosahu raket, snížení spodní hranice prostoru účinné působnosti, zvětšení kurzového parametru a možnosti postřelovat cíle s vyšší rychlostí.


    Během provádění modernizačních prací byla upravena naváděcí stanice RSN-75V1, anténní post dostal označení P1. Systém mohl pracovat jak s raketami 20D tak 15D. Pro práci s raketami byly použity přepravníky PR-11B a PR-11D.



    PLRK S-75М2 Volchov


    Při zadání další modernizace komplexu PLRK S-75M2 bylo uskutečněno zahájení prací na raketě 5Ja23 a dokončeny úpravy aparatury části komplexu pro použití raket 20DP (i pozdějších modifikací: 20DS, 20DU, 20DSU) s možností navedení na pasivním úseku letu, což umožnilo zvětšit maximální dosah raket při střelbě na jednotlivé cíle, letících s rychlostí do 500 m/s, v situaci bez rušení na 56 km. Zdokonalená varianta anténního postu obdržela nyní označení P2V.


    Raketa 5Ja23 (V-759) byla jednou z posledních modifikací raket pro systémy S- 75. Byla zkonstruována OKB MMZ „Avantgard“. Práce na ní byly zahájeny rozkazem ze dne 22. září 1967. Raketa byla určena především k ničení nízkoletících a manévrujících rušících cílů. Za tím účelem měla zesílený drak, nový RZ typu 5E29 a novou bojovou nálož s větším počtem střepin. Nová bojová nálož typu 5Ž98 měla 29 000 ks střepin, přičemž byla osazena tyčovým rozněcovačem procházejícím středem bojové nálože po celé její délce. To umožnilo plynule, ve spolupráci s novým radiolokačním zapalovačem a dvěma přijímacími anténami RZ měnit i úhel rozletu střepin. Uvedené modernizace rakety byly vynucené po rozborech bojového použití a účinnosti střeleb v ozbrojeném konfliktu na Blízkém východě mezi SAR a Izraelem v letech 1967-70. PLRK S-75M2 s raketou V- 759 (5Ja23) byl přijat do výzbroje v roce 1971.



    PLRK S-75МЗ Volchov


    Komplex S-75M3 představoval další rozvedení vývoje komplexu S-75M2 se zavedením nové rakety 5V29 (V-760V) se speciální bojovou částí (jadernou) a odpovídajícím dopracováním řídicích systémů navedení rakety.


    Vylepšená varianta anténního postu obdržela označení P3V. Pro potlačení značek aktivního impulzního rušení na indikátorech SNR byla do systému zapracována aparatura GŠV.


    Práce na raketě 5V29 (V-760V) vedl OKB MMZ „Avantgard“. Na raketě 5V29, jenž byla dalším rozvedením rakety 15D, bylo opět použito částečně dublované palubní zařízení, jeho část ovšem byla přepracována. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že raketa 5V29 byla na rozdíl od rakety 15D vybavena blokovacím elektronickým systémem neoprávněného startu.


    V souvislosti s rozšířením sortimentu raket v modifikovaných variantách systému S-75M Volchov byl byla zpracovaná zdokonalená varianta přepravníku PR-11DA, která zabezpečovala možnost provádění prací s raketami 13D, 20D, 5Ja23, 15D i 5V29.


    PLRK S-75M3 s raketou 5V29 (V-760V) byl přijat do výzbroje v roce 1975.




    PLRK S-75М4 Volchov


    Uprostřed sedmdesátých let začalo vybavování systémů aparaturou televizně-optického kanálu - Karat (9Š33A). Zavedení kanálu optického sledování a postřelování cílů umožnilo v podmínkách vizuálního pozorování leteckého cíle zabezpečit jeho sledování i navedení raket bez použití radiolokačních prostředků PLRK v režimu vyzařování.


    Na SNR-75 pozdější výroby byla také použita nová konstrukce antén „úzkého paprsku“.


    Do sestavy komplexu byla zavedena aparatura „Dubler“ imitující SNR (doplňkově ji pak obdržely i další varianty komplexu S-75M, zařazené do výzbroje).



    Spodní hranice prostoru účinné působnosti byla snížena na 100 m. Byl zaveden režim střelby na pozemní cíle.


    Testy nové verze systému skončily v listopadu 1978 a pak byl nový systém zařazen do výzbroje ozbrojených sil SSSR.


    Stejně jako u všech předchozích verzí systému i zde musíme brát rozdělení na jednotlivé varianty pouze orientačně. Všechny starší verze komplexu byly při generálních opravách nebo zvláštními výjezdovými skupinami vybavovány novou aparaturou pocházející z modernějších modifikací, takže často první verze mohly mít obdobné bojové možnosti jako verze poslední.


    Autoři tohoto článku kupříkladu pracovali na systémech Volchov označených jako S-75* a S-75M3, přičemž první verze se od té druhé lišila jen absencí systému GŠV a několika dalšími drobnostmi a samotná verze M3 nesla všechny znaky verze M4.



    Sestavu PLRK dále doplňovaly další prostředky. Už jsme zmínili radiolokační dálkoměr RD-75 Amazonka. Dále byly nezbytností prostředky radiolokačního průzkumu, k čemuž se do sestavy PLRK vřazovaly přehledové řídící radiolokátory, nejprve (u verzí PLRK Dvina a Děsna) P-10, později P-12 a nakonec P-18.
    Dále se do sestavy mohly včlenit pozemní radiolokační dotazovače sloužící k rychlé identifikaci „cizí-vlastní“ Kremnyj - 2M, Parol-1, a od poloviny 80. let také Parol-3 (75E6) a Parol–4 (1L22). Přibyly také kabiny automatizovaného systému velení ASURK-1, ASURK-1M, Vektor, a Seněž.


    K zajištění spojení se do sestavy oddílu mohla přidat aparatura 5Ja61 „Cykloida“(později 5Ja62, 5Ja63).


    Rakety používané u PLRK S-75 Volchov:


    Typ rakety
    Charakteristika
    20D
    Základní verze rakety, zřejmě vybavená ještě původní bojovou náloží 5B88 s „kuličkovými“ střepinami zalitými v litinovém plášti bojové nálože. Někdy se uvádí, že tato BN měla hmotnost jen 190 kg. Pozdější modifikace byly osazeny BN typu V-88M s hmotností 196 kg a střepinami tvořenými zevnitř předrýhovaným pláštěm BN.
    20DA
    Modernizované verze, po uplynutí garančního období se modernizovaly na standard 20DS
    20DP
    Raketa vybavená novým výkonnějším letovým motorem S.2720.A2, což umožnilo postřelovat cíle na pasivním úseku letu. U této rakety došlo k přepracování radiolokačního zapalovače, systému autodestrukce, pojistného mechanismu bojové nálože a palubní elektroinstalace. Po uplynutí garanční doby se modernizovala na standard 20DS.
    20DU
    U této rakety byly provedeny změny zaměřené na zkrácení předstartovní přípravy. Zatímco u raket 20DP trvala příprava 1,5 min. a raketa na přípravě vydržela 20 min., u raket 20DU trvala příprava pouhých 22 sekund, raketa na přípravě vydržela 5 min. Po uplynutí garanční doby byly tyto rakety modernizovány na standard 20DSU.
    20DS
    Raketa osazená selektivním blokem k zabezpečení postřelování cílů na výškách menších než 200m.
    20DSU
    Raketa kombinující vlastnosti raket 20DS a 20DU.
    15D
    Raketa se speciální BN (jadernou)
    5V29
    Modernizovaná verze předchozí rakety, osazená aparaturou blokování neoprávněného startu.
    5Ja23
    Poslední modifikace rakety určená k ničení nízkoletících a manévrujících cílů. Spodní hranice výškového dosahu klesla na 100 m, raketa byla osazena novým radiolokačním zapalovačem a bojovou náloží s plynule měnitelným úhlem rozletu střepin.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/79150#290829Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Organizační struktura S-75M3:


    Úkolem tohoto článku není podat vyčerpávající technický popis S-75, nýbrž jednoduchým způsobem načrtnout způsob fungování systému bez zbytečných složitostí. Domnívám se, že pro běžného čtenáře nebude žádným přínosem, dozví-li se, k čemu sloužila přední kladka nosníku, či co byla náměrová zubatka.


    PLRK Volchov tvoří výzbroj protiletadlového raketového oddílu. Plro tak představuje základní palebnou jednotkou vyzbrojenou tímto systémem. Oddíl se organizačně dělí na radiotechnickou baterii (RTB), palebnou baterii (PB) a velitelskou baterii (VB). Úkolem RTB je zachycení a sledování cílů, a navedení raket na ně. PB zodpovídá za přípravu raket k odpálení, včasný přísun dalších raket a jejich nabíjení na odpalovací zařízení. Úkolem velitelské baterie pak je monitorování celkové vzdušné situace, zjišťování, sledování a přidělování příslušných cílů radiotechnické baterii.


    Vyšší organizační jednotkou protiletadlového raketového vojska (PLRV) pak byla protiletadlová raketová brigáda (PLRB), tvořená čtyřmi až pěti plro, jejíž nedílnou součástí je technický oddíl (TO), jehož úkolem je kompletace protiletadlových řízených střel (PLŘS), jejich plnění palivem a odesílání připravených raket k palebným oddílům. Později vznikaly brigády smíšené, kombinující výzbroj složenou z více typů PLRK.


    Stručná charakteristika a popis činnosti:


    S-75 M3 Volchov (v kódu NATO SA-2e Guideline) je PLRK středního dosahu, schopný ničit různé druhy vzdušných cílů zejména na vyšších a středních výškách.


    Jedná se o komplex stacionární, což je technické řešení poplatné době jeho vzniku. Komplex tedy působí buď ze stálého postavení, kde jsou pro bojovou techniku ženijně vybudovány ochranné stavby (okopy a náspy), či z postavení polního, přičemž k přesunu z jednoho postavení na druhé jsou zapotřebí řádově hodiny. Všechny prostředky plro jsou převáděny z bojové do pochodové polohy (a samozřejmě i naopak) vlastními silami, s výjimkou naváděcího (střeleckého) radiolokátoru (NRL) SNR-75V (v kódu NATO „Fan Song E“). U toho je třeba rozebrat anténní systém za pomoci autojeřábu, přičemž jeho jednotlivé části se pak převážejí ve speciálních přívěsech.





    Střelecký naváděcí radiolokátor SNR-75V na polygonu pro ostré školní střelby Ašuluk.
    Fotografie poskytnuta laskavým svolením p. Petra Kunce, administrátora webu www.fortifikace.net, zdroj obrázku: forum.fortifikace.net



    Manévru oddílu pochopitelně předchází důkladný průzkum budoucího palebného postavení. Je samozřejmé, že NRL musí mít dobrý „výhled“ a také kolem odpalovacích zařízení nesmí být žádné překážky (např. vegetace či terénní nerovnosti), které by bránily odpálení raket.


    V okamžiku, kdy pochodový proud oddílu dorazí do postavení, začíná horečná činnost obsluh. Je třeba pomocí autojeřábu znovu sestavit NRL, rozmístit veškerou techniku a převést ji do bojové polohy. Následuje uvodorovnění NRL a odpalovacích zařízení, potom jsou rozvinuty kilometry kabeláže, jejichž pomocí je veškerá technika propojena. Mohutné dieselové agregáty (tytéž se nacházejí také v tancích T-55) elektrocentrál EC-96A po nahození dávají výkon 2x100 kW a kabina RKU vyrobené napětí mění na napětí 3 x 200V 400 Hz a předává jej ostatním částem oddílu. Šest odpalovacích ramp (OR) SM-90 je rozmístěno v kruhu kolem postavení RTB nebo ve tvaru podkovy, je-li znám náletový směr. Zbývá sesynchronizovat OR s NRL, stanovit jejich nabíjecí úhly, zakázané sektory odpálení (raketu nelze odpálit v případě, že by mířila do blízkosti NRL) a nabít na ně rakety.





    Typické stálé postavení PLRK S-75. Legenda: 1,2 – OR 1.čety (1. kanálu), 3,4 – OR 2. čety (2. kanálu), 5,6 – OR 3. čety (3. kanálu), 7 – postavení RTB, 8. záložní PLŘS 1. čety ,9. záložní PLŘS 2. čety ,10 – záložní PLŘS 3. čety, 11. postavení technického oddílu, 12. pracoviště plnění raket palivem, 13, 14 – úkryty živé síly palebné baterie, 15 – postavení přehledového lokátoru P-18.
    Zdroj obrázku: archiv autora



    Zjistí-li přehledový lokátor P-18 cíl, předává informace o něm na VIKO (výnosný indikátor kruhového obzoru) – kruhovou obrazovku do kabiny UV, která je řídícím centrem oddílu.


    Zde se nachází bojová směna ve složení: pátrač (podle údajů z velitelského stanoviště koordinujícího činnost podřízených palebných oddílů zakresluje značky cílů tužkou na průhledný planžet. Háček je v tom, že aby velitel směny sedící proti němu mohl tyto údaje přečíst, musí pátrač psát zrcadlově převráceným písmem), dále velitel směny (vyhodnocuje okamžitou vzdušnou situaci podle údajů na planžetu a z obrazovky přehledového lokátoru a určuje pořadí ničených cílů, dále určí podle typu cíle metodu navedení a počet PLŘS k jeho ničení), důstojník navedení (DN - na obrazovkách NRL vyhledá cíl přidělený velitelem směny), operátoři ručního sledování (přesně sledují cíl vybraný důstojníkem navedení v režimech sledování, které určuje DN a tak v podstatě navádí PLŘS na cíl) a důstojník palebné baterie (zapíná rakety na přípravu a vydává rozkazy k opětovnému nabití OR).


    DN tedy nasměruje anténní systém naváděcího RL do směru na cíl a jeho úkolem je cíl v prostoru zachytit do sledování. Podle parametrů cíle se vyhledávání provádí v režimu široký paprsek (ŠP) s prostorem snímání 7°x 20°, nebo úzký paprsek (ÚP) s prostorem snímání 1,7° x 7,5° v obou rovinách s přechodem do sledování v režimu ozáření. PLŘS na OR jsou zapnuty na přípravu, což zajistí předehřátí jejich palubní aparatury. Obsluhy (tři operátoři ručního sledování, jejichž úkolem je udržovat značku cíle uprostřed záměrného kříže na své obrazovce, přičemž každý z nich ovládá jednu rovinu navedení PLŘS, tzn. jeden v horizontální rovině, jeden ve vertikální a jeden v dálce) zatím sledují cíl, po dokončení přípravy raket a zapojení synchronizace se tři OR otočí stejným směrem, kterým míří NRL a také kyvné části OR nesoucí rakety se zvednou do stejného polohového úhlu (ve vertikále) jako NRL.





    Postavení RTB. V přední řadě po stranách elektrocentrály EC-96A, uprostřed kabina RKU, v zadní řadě zleva kabina AV, kabina navedení UV, uprostřed kabina PRM (s náhradními díly), dvě kabiny zcela vpravo jsou ZEF (předchůdce Parolu, také sloužila k rychlé identifikaci cizí-vlastní. Patřila k ní ona rámová anténa viditelná vpravo nad okopem. Anténa se otáčela v azimutu synchronně s PV, podobně jako OR, v poloze by úhel pevně dán. Pokud vlastní letoun odpověděl na dotaz, na indikátorech důstojníka navedení v kabině UV se u značky cíle objevila čárka) a ASV, v pozadí kabina PV (SNR-75).
    Fotografie poskytnuta laskavým svolením p. Petra Kunce, administrátora webu www.fortifikace.net, zdroj obrázku: forum.fortifikace.net



    Systém má jeden kanál pro sledování cílů a tři kanály pro navádění raket. Je tedy schopen navádět současně tři rakety, avšak pouze na jeden cíl. Vždy dvě OR pracují ve stejném kanále. Pokud by některá OR mířila přes NRL (do zakázaného sektoru odpálení) není možno z této OR odpálit PLŘS, aby nedošlo k poškození antén NRL. V takovém případě bude PLŘS odpálena z druhé OR téhož kanálu. Časová sekvence mezi odpaly raket je 6 sekund.


    Po svém odpálení jsou PLŘS vstřeleny do paprsku radiopovelového kanálu NRL, kde jsou lokátorem zachyceny a naváděny. Zpočátku ovšem rakety letí neřízeným letem, po vyhoření tuhé náplně startovacího motoru (což trvá max. 4,5 sekundy) je tento 1. stupeň odhozen, jsou odblokována kormidla a PLŘS dále letí naváděna povely NRL a poháněna letovým kapalinovým motorem.


    Střely se nyní po tzv. kinematické dráze závislé na zvolené metodě navedení (zpravidla nepravidelné sinusoidě) sbližují s cílem. Operátoři ručního sledování se snaží na svých obrazovkách udržet značku cíle uprostřed záměrného kříže. Veškeré jejich pohyby ovládacími prvky se přenášejí v podobě povelů na kormidla PLŘS, která tak stále koriguje svůj kurz vůči cíli.


    Přibližně 300 m od cíle začíná pracovat radiolokační zapalovač v přídi střely. Ten vysílá elektromagnetické impulsy směrem k cíli, podle četnosti jejich ozvěn si spočítá vzdálenost od cíle a v ideální vzdálenosti od cíle (60-100 m) dojde k roznětu bojové nálože, která na cíl působí souvislým tokem střepin. Ničivý účinek může být dále umocněn výbuchem zbytku paliva v nádržích rakety i troskami jejího pláště.


    Nezasáhne-li PLŘS cíl, autopilot vydá raketě povel „VĚRCH“ (Nahoru) a raketa začne prudce stoupat, přičemž po 55 sekundách letu dojde k autodestrukci střely (povel VĚRCH se nevydával v případě, že raketa letěla dostatečně strmě už před minutím cíle, pak jen došlo k zablokování kormidel a raketa pokračovala v letu nezměněným směrem).


    Pravděpodobnost zásahu je ovšem vysoká – při střelbě řadou třemi raketami na nemanévrující cíl je pravděpodobnost zničení cíle 0,98. Šance na zásah se samozřejmě snižuje v případě postřelování manévrujícího cíle nebo v podmínkách radiolokačního rušení.


    Komplex je ovšem vybaven několika stupni ochran proti rušení: např. systém GŠV je ochranou proti aktivnímu impulsnímu rušení. Při střelbě na nízkoletící cíle, kdy je NRL rušen odrazy od pozemních cílů, se využívá systém SPC (selekce pohyblivých cílů), jenž umožňuje zobrazovat pouze cíle, které se pohybují. Další obranou zejména proti aktivnímu šumovému rušení je skokové přeladění pracovního kmitočtu NRL na jinou frekvenci. Dalším systémem je IPR, což je ochrana v případě napadení komplexu samonaváděcí protiradiolokační střelou zúžením charakteristiky vyzařovacího diagramu NRL. V podmínkách silného radiolokačního rušení je také možné při navádění PLŘS využít místo radiolokačního televizní kanál. Mezi anténami je osazena výkonná tv. kamera s dosahem až 150 km. Operátoři pak místo obrazovek NRL využívají malých černobílých tv. obrazovek, opět opatřených záměrnými kříži. V případě využití navedení „po kameře“ však není známa dálka cíle, což možnosti palby omezuje.


    Je-li třeba po odpálení raket znovu nabít další rakety na OR, vydává k tomu rozkaz důstojník PB v kabině UV. K odpalovací rampě ihned vyráží palebné družstvo a přepravník PR-11 s PLŘS, který je umístěn ve vzd. asi 300 m. Celá operace netrvá ani tři minuty.


    Takovýmto způsobem je tedy v kostce vedena bojová činnost plro vyzbrojeného PLRK S-75 M3 Volchov.



    Základní TTD PLRK S-75 M3 Volchov:


    Max. dálkový dosah (m)
    43 000 (56 000 na pasivním úseku)
    Min. dálkový dosah (m)
    7000
    Max. výškový dosah (m)
    30 000 (na balóny 35 000)
    Min. výškový dosah (m)
    100
    Max. rychlost cíle odlet/přílet (m/s)
    420/1100
    Mezní kurzový parametr (km)
    36
    Počet současně postřelovaných cílů
    1
    Max. počet raket v řadě na 1 cíl
    3
    Palebný průměr
    12 plřs (6 na OR a 6 na PR-11)
    Hustota palby (cílů/min.)
    0,7
    Přechod do pochod. polohy a sestavení poch. proudu ve stálém postavení (min)
    180
    Přechod do pochod. polohy a sestavení poch. proudu v polním postavení (min)
    130
    Přechod z pochodové do bojové polohy ve stálém postavení (min)
    190
    Přechod z pochodové do bojové polohy v polním postavení (min)
    180
    Naváděcí soustava
    rádiová povelová
    Základní palebný prvek
    plro
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/79150#290880Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Výzbroj palebné baterie


    Jak jsme si řekli výše, jednou ze tří hlavních organizačních částí plro S-75 Volchov byla palebná baterie. Není žádným tajemstvím, že jsem sloužil právě u této jednotky, proto se o její výzbroji nyní dozvíte trochu více, než u ostatních částí oddílu.


    Není tomu však proto, že bych chtěl tuto jednotku protežovat, ale důvod je mnohem prostší - jednoduše o tom vím nejvíc.


    Navíc výzbroj palebné baterie byla opticky nejatraktivnější (koho by ostatně zajímaly ertébácké maringotky, že Very Happy ), proto byla často prezentována na nejrůznějších leteckých dnech a ostatních parádách.


    Palebná baterie (SM-RB-75V-I) je součástí plro S-75M Volchov; je vyzbrojena mobilní soustavou technických prostředků, umožňujících ve spolupráci s naváděcím radiolokátorem SNR-75V odpálit rakety 20 DP, 20 DSU a jiné.


    Výzbroj PB umožňuje:
    -přepravu raket
    -rychlé plnění raket (okysličovadlem, na přepravnících)
    -nabíjení odpalovacích ramp raketami a vybíjení OR
    -přípravu a kontrolu raket před odpálením, zamíření a odpálení raket
    -odsun vadných raket i raket, u nichž uplynula povozní doba k technickému oddílu
    -uložení raket na odpalovacích rampách a přepravnících


    Do výzbroje PB patří:
    -6 odpalovacích ramp SM-90
    -7 přepravníků PR-11 BM
    -6 tažných vozidel (ZIL-131)
    -souprava ovládacích kabelů
    -3 ohřívací bloky BO s kabely


    Možnosti PB:
    -svinutí veškeré techniky do max. 3 hodin
    -nabití OR za dobu max. 160 sekund (včetně náběhu obsluh a příjezdu přepravníku do okopu ze vzdálenosti do 300 metrů)
    -plnění nádrže rakety okysličovadlem plnícím zařízením PR –11 za dobu max. 90 sekund včetně doby potřebné k sejmutí pistole plnícího zařízení a uzavření nádrže
    -přípravu raket 20 DP k odpálení a uvedení OR do synchronní polohy s anténami naváděcího radiolokátoru v době max. 2,1 minut; u raket 20 DSU max. 25 sekund
    -minimální interval mezi odpáleními raket v různých kanálech při střelbě řadou 6 sekund
    -přesun po bezprašných i prašných vozovkách s normálním profilem max. rychlostí:
    · po bezprašné vozovce 40 km/h
    · po prašné vozovce 25 km/h
    · terénem 10 km/h


    - přesun po železnici
    - provoz v každé roční i denní době při kolísání teploty okolního vzduchu od –40°C do +50°C, při rychlosti větru u země až 20 m/s, při relativní vlhkosti vzduchu až 98% při teplotě +25°C
    - ohřev palubních baterií raket uložených na přepravnících
    - umístění palebného průměru 12 raket takto:
    · 6 raket na OR
    · 6 raket na přepravnících


    - poloměr nebezpečného prostoru při odpálení v postavení s náspy 50 m, bez náspů 80 m


    Přepravník PR-11 BM


    Přepravník se skládá z tažného vozidla typu ZIL-131 V a jednoosého návěsu. Je určen k přepravě zkompletovaných raket, k nabíjení a vybíjení OR raketami a plnění raket okysličovadlem.
    Tažné vozidlo ZIL-131V je třínápravový automobil, jehož rám je opatřen navijákem a sedlem (točícím) pro spojení s návěsem. Na tažném vozidle je upevněno ženijní nářadí, hasicí přístroj, záložní kolo pro návěs a nádrž pro neutralizační kapalinu.


    Základní TTD přepravníku:


    Hmotnost přepravníku s raketou:12 016 kg
    Délka: 14 200 mm
    Nejmenší poloměr zatáčky: 11 200 mm
    Hmotnost návěsu: 3 535 kg
    Délka návěsu: 10 400 mm
    Šířka návěsu: 2 210 mm
    Výška návěsu: 3 200 mm
    Nádrž okysličovadla:
    max. pracovní náplň – 478 l
    skutečný objem – 528 l
    Nádrž na stlačený vzduch:
    max. objem 40 l
    max. povolený tlak 150 kPa
    Max. pochodová rychlost:
    na asfaltové vozovce – 40 km/h
    na polních cestách – 20 km/h



    Hlavní části PR-11:


    1. Rám – svařovaný, je základem návěsu. Slouží k upevnění nosníku a dalších zařízení.
    2. Nosník – je určen k upevnění PLŘS v dopravní poloze a k nabíjení a vybíjení OR. S rámem je spojen otočným čepem.
    3. Plnicí zařízení – je určeno k plnění PLŘS okysličovadlem a k jeho zpětnému přečerpávání z nádrží rakety do nádrže přepravníku. Okysličovadlo se přetlačuje stlačeným vzduchem.
    4. Podvozek – jednoosý, je zavěšen k rámu na dvou podélných půl-eliptických listových pérech. Podvozek je vybaven ruční brzdou k zabrždění návěsu po odpojení od tažného vozidla.
    5. Sklopný podvozek – je určen k podepření přední části návěsu odpojeného od tahače a k ruční přepravě nebo manévrování na krátké vzdálenosti.
    6. Brzdová soustava - vzduchová, připojená k soustavě tažného vozidla
    7. Ruční brzda – ovládá se pákou na pravé straně návěsu. Její poloha páky je zajištěna západkou, která zapadá do ozubů segmentu
    8. Elektrická výstroj – jednovodičová, napájená z el. soustavy tažného vozidla. Napětí 12 V.
    9. Maskovací plachta – slouží k zakrytí návěsu.
    10. Oblouky s výztuhami – vztyčí se nad rámem a upevní se vypnutím ocelových lanek. Tvoří konstrukci pro nasazení plachty.





    Přepravník PR-11BM, kdesi ve výcvikovém prostoru Doupov, léto 2000, všimněte si můstků vymezujících postavení přepravníku vůči odpalovací rampě, části zamaskovaného anténního postu kabiny PV a části postavení RTB v pozadí. Zcela vpravo je vidět rozražeč plynů OR SM-90. Autor tohoto článku stojí zcela vpravo. Vlastní foto.


    Odpalovací rampa SM-90:


    Je určena k zamíření raket a jejich odpálení. OR může být svinuta v pochodové poloze, či rozvinuta v bojové poloze. V pochodové poloze se OR převáží tahačem (např. T-813) nebo po železnici. Bojová poloha je základní polohou OR. OR v této poloze svým lafetovým křížem spočívá na předem připravené odpalovací plošině palebného postavení. Podvozky jsou odpojeny od lafetového kříže a odsunuty do postavení vozidel.


    TTD SM-90:


    Hmotnost v pochodové poloze: 14 200 kg
    Hmotnostv bojové poloze 11 100 kg
    Délka: 10 200 mm (v pochodové poloze)
    Výška: 3 800 mm (v pochodové poloze)
    Šířka: 2 675 mm (v pochodové poloze)
    Brzdy: čelisťové, vzduchové
    Odpružení: torzní
    Max. pochodové rychlosti:
    na asfaltových cestách – 40 km/h
    na polních cestách – 25 km/h
    v terénu – 10 km/h


    Mezní úhly svislého zamíření s el. pohonem: 0°10´ - 75°25´
    Mezní úhly vodorovného zamíření:
    bez omezení
    Možné úhly odpálení ve svislé rovině: 10°-75°



    Zakázané sektory odpálení:


    - v poloze (ve svislé rovině) do 10° celokruhově, aby letící raketa nenarazila, a aby se proudem horkých plynů z prachového raketového motoru (PRM) nepoškodily předměty nacházející se v blízkosti OR (např. vedlejší OR) a aby raketa nezavadila o okraj okopu
    - v poloze do 45° ve směru na střed SNR-75 a v azimutu (ve vodorovné rovině) na každou stranu od této osy, aby letící raketa nezavadila o anténní systém SNR-75, který bývá nejvyšším bodem celého palebného postavení





    Hlavní části SM-90:


    1. Kyvná část – je určena ke svislému zamíření OR
    2. Vrchní lafeta s plášti – je opěrou kyvné části s rozražeče plynů. Jsou na ní umístěna ústrojí svislého a vodorovného zamíření, vyvažovací ústrojí a el. vybavení
    3. spodní lafeta – je upevněna na lafetovém kříži a otočně spojena s vrchní lafetou pomocí kuličkového ložiska. Umožňuje uvodorovnění OR na terénu.
    4. Lafetový kříž – je opěra spodní lafety OR, v bojové poloze zabezpečuje usazení OR na terén a její ukotvení k zemi pomocí hřebů. V pochodové poloze slouží k připojení podvozků.
    5. Ústrojí el. spoje OŠ – 10 – je určeno ke spojení palubní aparatury rakety s pozemní aparaturou.
    6. Ústrojí svislého zamíření – je určeno k otáčení kyvné části ve svislé rovině
    7. Ústrojí vodorovného zamíření – je určeno k otáčení vrchní lafety ve vodorovné rovině
    8. Vyvažovací ústrojí – je určeno k vyvážení kyvné části vzhledem k poloze jejich čepů při všech polohách polohového úhlu
    9. Rozražeč plynů – je určen k ochraně půdy před jejím porušením proudem plynů PRM při startu rakety
    10. Podvozky – slouží k přepravě OR
    11. El. vybavení a přístroje – jsou umístěny na OR, patří ke dvěma hlavním systémům:
    a) systém el. sledovacích pohonů (ESP-90), který umožňuje dálkové a místní ovládání pohonů pro svislé a vodorovné zařízení
    b) systém ovládání odpálení raket (SOO), který umožňuje přípravu a odpálení raket a kontrolu nezávadnosti obvodu v systému bez rakety





    Méně obvyklý pohled na OR SM-90 v pochodové poloze. Rozražeč plynů je zaplachtován. Vlastní foto



    Raketa 5Ja23 (V-759):


    Určení: - raketa je určena k ničení stíhacích letounů, letounů různého určení, strategických bombardérů, automatických řízených balónů a pozemních a hladinových cílů


    Složení: - raketa je dvoustupňová, první stupeň je tvořen prachovým raketovým motorem startovým se stabilizátory a úsekem č. 7. Druhý stupeň s kapalinovým motorem (letovým ) je vybaven bojovou náloží, která má směrový účinek. Drak druhého stupně se skládá z těla, na němž jsou umístěny nádrže PHM, kormidla, křídla, destabilizační plošky + jednotlivé bloky a uzly nutné pro zabezpečení napájení a navedení rakety na cíl a k jejímu zničení cíle nebo autodestrukci při minutí cíle.


    TTD:


    Celková délka rakety: 10 798 mm
    Délka 2. stupně:8 215 mm
    Celková hmotnost rakety (laborované a naplněné):2 406 kg
    Hmotnost 2. stupně:1 399 kg
    Hmotnost paliva:169, 5 kg
    Hmotnost okysličovadla:545 kg
    Hmotnost vzduchu: 8, 8 kg
    Hmotnost bojové nálože:196 kg




    Uspořádání: - raketa má celkem 7 úseků, přičemž 6 z nich je umístěno ve 2. stupni rakety. Úsek č. 5 se dělí na podúseky 5a a 5b. V jednotlivých úsecích jsou umístěny následující bloky a zařízení takto:


    Úsek č. 1: - je pláštěm radiolokačního zapalovače. V přední radiopropustné části je umístěna vysílací anténa RZ, v zadní části je vysílač a přijímač RZ. V předním aerodynamickém krytu je pak umístěna Pitotova trubice a mechanismus výsuvného krytu.


    Úsek č. 2: - jsou tu – bojová nálož, radiolokační zapalovač a přijímací antény RZ.


    Úsek č. 3: - je určen pro umístění složek kapalných raketových hmot. Úsek je rozdělen na dvě části, v přední nádrži se nachází okysličovadlo, v zadní je palivo.


    Úsek č. 4: - obsahuje agregáty řízení rakety, zejména autopilota, blok rádiového řízení a sledování a palubní baterie.


    Úsek č. 5: - se dělí na: - úsek 5a - zde se nachází výdejní palivová nádrž (sem se za letu přečerpává palivo z hlavní nádrže kvůli vyvážení rakety)
    - úsek 5b – obsahuje především mechanismus ovládání kormidel a kapalinový raketový motor


    Úsek č. 6: - je tvořen zadním aerodynamickým krytem 2. stupně rakety zakrývající část kapalinového raketového motoru. Na zadním čele úseku jsou antény rádiového řízení a sledování.


    Úsek č. 7: - jde o opěrný kužel spojující 2. stupeň rakety s prachovým raketovým motorem.





    Schéma rakety v tomto případě však jde o raketu 20D, raketa 5Ja23 měla trochu větší radiopropustnou část a jen dvě antény RZ. Archiv autora





    Cvičná raketa 20D typ B (váhový ekvivalent) určená k výcviku obsluh, zde na leteckém dni v Brně, 24. 5. 1998. Raketa je v nabíjecím úhlu. Vlastní foto
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/79150#290942Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Protože jsem nedávno s překvapením zjistil, že mnoho lidí z řad laické veřejnosti netuší, jak se vlastně přemístí raketa z přepravníku na OR, připravil jsem tento příspěvek.


    K nabití rakety na rampu není třeba jeřábu, jak si mnoho lidí myslí, celou operaci zvládá čtyřčlenné družstvo v časovém limitu.


    Před prvním nabitím je třeba na OR nastavit nabíjecí úhly, respektive pouze úhel v azimutu, který může být v podstatě libovolný, protože úhel v poloze je pevně dán hodnotou 0°30´.


    Po zvolení nabíjecího úhlu azimutu se pásmem vyměří umístění nájezdních můstků pro vymezení polohy přepravníku a jejich přibití k zemi mohutnými hřeby.





    Přepravník s raketou je umístěn zpravidla do 300 m od rampy, spolu se čtyřčlenným družstvem. Velitel palebné baterie vydá z kabiny UV telefonem do úkrytu raket povel: "Palebné družstvo, bojová poloha! Kontroly!"


    Velitel družstva a řidič (obsluha č. 3) jedou v tahači přepravníku, obsluhy č. 1 a 2, běží k OR. Jakmile všichni dorazí na místo, velitel navede řidiče na můstky, kde přepravník s běžícím motorem zůstane stát.





    Obsluhy provedou kontrolu nabíjecích úhlů a po další sekvenci povelů a dílčích úkonů k otočení nosníku přijde povel "Doleva!"


    Všechny tři obsluhy otočí nosník s raketou a usadí ji kladkami prachového motoru na vodicí kolejničky kyvné části OR. Na další povel se z čela nosníku vysune mohutný ocelový trn, jenž se zasune do otvoru v čele kyvné části, čímž se nosník přepravníku i kyvná část OR pevně spojí.





    Na povel "Nabít!" raketa přejede na OR.





    Po nabití rakety se opět vysune trn z OR, prázdný nosník se otočí zpět do původní polohy a přepravník odjede. Velitel družstva s obsluhami provede poslední kontroly rakety a OR, spojí je elektrickým spojem OŠ-10 a telefonem pod jedním z krytů rampy podá hlášení veliteli baterie: "Palebné družstvo hotovo, bojová poloha!", načež se celé družstvo přemístí do úkrytu.






    Celá operace byla samozřejmě podstatně složitější, povelů bylo celkem 9 a jednotlivých úkonů všech obsluh mnoho. Byla také fyzicky celkem náročná, protože všechno, včetně otočení nosníku s dvouapůltunovou raketou i její nabití na OR se provádí lidskou silou, není tady žádný elektromotor, jak si také mnoho lidí myslí, a to vše po třistametrovém sprintu v maskáčích a kanadách.


    Časová norma pro celou akci včetně příjezdu přepravníku a 300 m náběhu obsluh byla následující:


    výtečně 2 min 40 sek
    dobře 3 min
    vyhovující 3 min 20 sek



    S pýchou musím konstatovat, že v 99% případů byla moje družstva při pravidelných školních zápočtových střelbách výtečná, to jedno procento jsou případy, kdy byla hodnocena dobře, vyhovující nebo dokonce nevyhovující nebyla nikdy.


    Tímto je myslím načase celý článek o S-75 Volchov zakončit.



    Prameny:
    Avijatika i kosmonavtika 12/07, 1/08, 2/08
    Těchnika i vooruženije 1/03, 3/03, 4/03
    http://www.rzeszow.mm.pl/~jowitek/S-75.html
    Služební předpisy AČR, paměť autorů




    Na tomto místě musím poděkovat svým bývalým kolegům, kteří mi s přípravou tohoto článku velmi pomohli a vždy byli připraveni odpovídat na moje otravné dotazy. Oni vědí o koho se jedná, nemusím je jmenovat. Díky!
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/79150#290965Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Několik drobných upřesnění:
    - elektrocentrály 2x 100 kW u S-75M1 a novějších měly označení 5E96 (5E96A byly např. u S-200 a ASV Vektor a Seněž)


    - vazební kabina mohla být jedna ze tří typů:
    -- 5Ch56 pro ASV Asurk (všechny modifikace)
    -- 5F24 pro ASV Vektor (všechny modifikace)
    -- 5F20 pro ASV Seněž (všechny modifikace)


    Která z nich to je, je těžko říci.
    Určitě to nění 5Ch56 od Asurku (ta vypadala z vnějšku jinak), takže připadají v úvahu 5F20 a 5F24.
    Vzhledem k tomu, že je to fotka z Ašuluku (originál uveřejněn na www.vko.ru), tak je to s největší pravděpodobností 5F20 od Vektoru, ten tam byl (v postavení VS Dunaj-2, Loc.: 47°25′19.27"N 48°02′7.08"E), Seněž ne.


    - kabina AV je přístrojová (А - апаратная) a opravdu je blíže ke kabině PV - vysílací (П - передатчик); bylo to kvůli propojení koaxiálním kabelem mezi těmito kabinami z vysílače povelů, který byl právě v kabině AV


    - kabina UV je řídicí kabina (У - управляющая) - zde seděla bojová směna a odtud se vedla bojová činnost


    - s tím dotazem JVL (=jsem vlastní letec) a systémem rozpoznání vlastní - cizí NRZ (kabina ZEF) to je taky trochu nepřesné:
    -- NRZ byla sice dříve než Parol, ale jako předchůdce bych ten systém asi neoznačil, protože oba systémy žily dlouho vedle sebe - někde se používal Parol (větší dosah), někde NRZ. Stejný systém (ale už zamontovaný do kabiny) se stejnou anténou byl použit např. u P-12
    -- s dotazem JVL se to má takto:
    --- dotazy byly dva: dotaz a kontrolní dotaz
    --- na dotaz odpověděl vlastní letoun tak, že se bezprostředně nad značkou cíle objevila odpověď jako silnější "houska"
    --- na kontrolní dotaz odpověděl vlastní letoun tak, že "houska" odpovědi se objevila vzhledem ke značce cíle posunuta v dálce (na větší dálce)
    --- bylo to kvůli tomu, že mnohé nepřátelské letouny měly automatický odpovídač, který odpovídal jako vlastní letoun, ale jeho značka odpovědi byla po dotazu i kontrolním dotazu vždy svázána se značkou cíle
    -- vlastní páčka dotazu / kontrolního dotazu byla v krabičce přišroubované na levé straně horizontálního pultu důstojníka navedení (blok I-62) - vlevo dotaz / vpravo kontrolní dotaz


    Pro zakreslení ovládací páčky vyslání dotazu / kontrolního dotazu (ve žlutém šestiúhelníku) použita fotografie od Dusána, na Fortifikaci vystupuje pod nickem Neva_07.

    Horizontální pult důstojníka navedení, blok I-62V
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/79150#328457Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Protilietadlový raketový komplex (PLRK) S-75M je určený k ničeniu lietadiel, okrídlených rakiet, automatických balónov a ďalších vzdušných cieľov. V prípade potreby je možné PLRK S-75M použiť k ničeniu pozemných ( hladinových) cieľov.


    PLRK S-75M tvorí :


    - navádzací rádiolokátor SNR-75V,
    - protilietadlové riadené rakety V-755,
    - odpaľovacie zariadenie a systém pre ovládanie odpálení,
    - napájacie zdroje.


    SNR-75V navádzací rádiolokátor je určený k zisťovaniu cieľov vlietajúcich do priestoru jeho pôsobnosti, k sledovaniu cieľa zvoleného k zničeniu a k navedeniu protilietadlovej riadenej rakety na tento cieľ. Navádzací rádiolokátor zabezpečuje sledovanie jedného cieľa a súčasne navedenie 3 rakiet na tento cieľ so stanovenými intervalmi medzi odpálením.


    Aparatúra SNR-75V je umiestnená v štyroch kabínach : PU, UV, AV a ZEF.


    Okrem kabín s elektronickou aparatúrou patrí k SNR-75V kabína, v ktorej je mobilná opravárenská dielňa (PRM) a náhradné diely.


    Raketa V-755 je určená k ničeniu cieľov črepinami bojovej nálože. Je dvojstupňová s normálnym aerodynamickým usporiadaním, je vybavená aparatúrou zabezpečujúcou jej let, stabilizáciu a riadenie za letu a tiež bojovou náložou s rádiozapaľovačom.


    Odpaľovacie zariadenie so systémom pre ovládanie odpálenia sú určené k udržiavaniu rakiet v palebnom postavení v rôznych polohách, ku kontrolám pred odpálením, príprave a šikmému odpáleniu rakiet. K odpaľovaciemu zariadeniu patrí 6 odpaľovacích rámp ( OR) SM-90 a 6 prepravníkov PR-11B. Každý pár rakiet nabitých na OR je spojený s jedným kanálom rádiového riadenia SNR-75V.


    Napájacie zdroje sú určené k k napájaniu aparatúry a vybavenia komplexu a patrí k nim dve elektrocentrály ESD-200 (jedna ESD záložná) a rozvodná kabína s meničom kmitopočtu . Každá elektrocentrála vyrába napätie 220 V, 50 Hz a má výkon 200 kW.


    Komplex je možné napájať z priemyslovej siete pomocou pojazdnej transformovne.


    V pochodovej polohe sú všetky časti komplexu prepravované ťahačmi typu ATS alebo ťažnými vozidlami. Minimálna vzdialenosť medzi vozidlami v pochodovom prúde na rovnej ceste je 20 m.


    Rýchlosti prepravy :


    - komunikácie – 35 km / hod.
    - ostatné – 20 km / hod.



    Zdroj : PVO-51-99/1 Protilietadlový raketový komplex S-75M Popis a bojová služba - predpis ČSĽA, Praha, 1980

    Postavenie S-75M.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/79150#337897Verze : 0
    Avatar
    Do tabulky TTD opravit (nebo spíše doplnit):


    vnitřní hranice PÚP: 7000 / 12000 / 12000 m (20DSU a 5Ja23 / 20DP / 20DSU a 5Ja23 odlet)
    dolní hranice PÚP: 100 / 300 m (20DSU a 5Ja23 / 20DP)
    horní hranice PÚP: 30000 / 24000 / 35000 m (přílet/odlet/na balóny)
    maximální rychlost cíle: 1100 / 640 / 420 m/s (1/2N a K / T/T / odlet)


    Bylo by asi vhodnější používat "rakeťáckou" terminologii, tzn. ne minimální, maximální dálkový, výškový dosah, ale vnitřní, vnější, dolní, horní hranice PÚP (prostoru účinné působnosti).
    Ty vlastní dosahy jsou totiž ve skutečnosti mnohem větší. Raketa je přirozeně schopna doletět o dost dál i výš.


    PÚP ale jednoznačně definuje to, o co se jedná:
    "Prostor účinné působnosti je takový prostor, ve kterém dojde ke střetnutí rakety s cílem s pravděpodobností danou nebo vyšší."


    P.s.: u vnitřní hranice PÚP na odlet si nejsem hodnotou 12000 m pro 5Ja23 jist, nějak se mně po hlavě honí i hodnota 7000 m, pro 20DSU ale platí 12000 m určitě.
    Raketama 20DP se na odlet nestřílelo, neměla tu schopnost - měla pouze tři kombinace sesouhlasení úhlu vyzařování antén radiozapalovače a rozletu střepin oproti 20DSU, která měla všechny čtyři možnosti.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/79150#291050Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Problém je že túto "rakeťacku" terminológiu nepoužíva takmer nikdo iný - alebo poznáme rozmery PÚP pre Patriot a ďalšie prostriedky?


    Osobne keby som sa mal baviť o PÚP tak by som to vyjadril graficky, ako bonus, vrátane hodnôt rakurzu / parametra, prípadne so znázornením aj priestoru odpálenia pre rôzne rýchlosti cieľa... (napr. pre min. a max. rýchlosť cieľa)
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/79150#291056Verze : 0
    MOD
    Avatar
    všimněte si, že tabulka se jmenuje "základní ttd" osobně jsem vůbec váhal, zda tam mám vložit parametr (vůbec si nejsem jist, zda laická veřejnost, pro kterou je článek psán především, tuší o co se jedná)


    proto vůbec nemá smysl zohledňovat různé metody navedení (k/t,t/1/2N), o kterých normální člověk nemá ani páru a u PÚP je problém i v tom, že vnější hranice se různí podle výšky apod (tady by se asi když tak opravdu víc hodilo grafické znázornění).


    terminologie "max. dálkového dosahu" apod. je zcela běžně užívána v periodikách jako např. ATM a je taky rozdíl mezi dosahem a doletem, takže argument "že raketa doletí dál" je už úplně mimo


    ale klidně se můžete realizovat a udělat si vlastní tabulku
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/79150#291088Verze : 0
    MOD
    Avatar

    Citace :

    Postavení RTB. V přední řadě po stranách elektrocentrály EC-96A, uprostřed kabina RKU, v zadní řadě zleva kabina navedení AV, kabina UV, uprostřed kabina PRM (s náhradními díly), dvě kabiny zcela vpravo jsou ZEF (předchůdce Parolu, také sloužila k rychlé identifikaci cizí-vlastní. Patřila k ní ona rámová anténa viditelná vpravo nad okopem. Anténa se otáčela v azimutu synchronně s PV, podobně jako OR, v poloze by úhel pevně dán. Pokud vlastní letoun odpověděl na dotaz, na indikátorech důstojníka navedení v kabině UV se u značky cíle objevila čárka) a ASV, v pozadí kabina PV (SNR-75). Fotografie poskytnuta laskavým svolením p. Petra Kunce, administrátora webu www.fortifikace.net, zdroj obrázku: forum.fortifikace.net
    Read more: forum.valka.cz



    Upozornenie na nepresnosť: systém ZEF mal len jednu kabínu, tá kabína celkom vpravo je väzobná kabína ASV. U S-75, ale aj u S-125 sa používala 5F20.Záležalo od typu ASV. U ASV "SENEŽ" to bola 5F24.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/79150#328444Verze : 0
    Avatar
    Myslím, že v tom se nerozcházíme, možná jsem jen použil příliš dlouhou poznámku v závorce, viz zvýraznění:


    Postavení RTB. V přední řadě po stranách elektrocentrály EC-96A, uprostřed kabina RKU, v zadní řadě zleva kabina navedení AV, kabina UV, uprostřed kabina PRM (s náhradními díly), dvě kabiny zcela vpravo jsou ZEF (předchůdce Parolu, také sloužila k rychlé identifikaci cizí-vlastní. Patřila k ní ona rámová anténa viditelná vpravo nad okopem. Anténa se otáčela v azimutu synchronně s PV, podobně jako OR, v poloze by úhel pevně dán. Pokud vlastní letoun odpověděl na dotaz, na indikátorech důstojníka navedení v kabině UV se u značky cíle objevila čárka) a ASV, v pozadí kabina PV (SNR-75). Fotografie poskytnuta laskavým svolením p. Petra Kunce, administrátora webu www.fortifikace.net, zdroj obrázku: forum.fortifikace.net
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/79150#328455Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Musíte mě trochu šetřit, byl jsem palebňák Very Happy


    Kabiny AV a UV jsem prohodil jasně nedopatřením, to je má chyba, opravím.


    centrály jsem osobně vezl na zrušení a proto mám ještě v počítači předávací protokol, a označení těch centrál bylo skutečně EC 96A, mohu dodat i v.č. a opravdu pochází od Volchova.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/79150#328459Verze : 0
    MOD