PLRK S-75М Volchov
Vznik a vývoj
Práce na nové verzi komplexu systému S-75 byla zahájena roku 1957, když byla zjištěna možnost účelné modernizace SNR-75 (střeleckého naváděcího radiolokátoru) pro zabezpečení charakteristik, srovnatelných s charakteristikami radiolokačních prostředků rozpracovaného a tehdy perspektivního systému S-175. Práce na systému S-175, který byl jak dražší, tak i náročnější na výrobu, však bylo navrženo zastavit, a hlavní snaha konstrukční kanceláře KB-1 se tehdy soustředila na velkou novou zakázku - systém dalekého dosahu s větším výškovým dosahem - budoucí S-200. Proto tehdy A. A. Raspletin nabídl uskutečnit modernizaci SNR stávajícího komplexu S-75.
Modernizace komplexu S-75 – označeného PLRK S-75M - byla nařízena ustanovením No.608 293 Rady ministrů SSSR ze 4. června 1958. Hlavním požadavkem na nový PLRK bylo rozšíření prostoru účinné působnosti, zvýšení ochrany proti rušení a přesnosti navedení raket.
Byl také vznesen požadavek na vytvoření komplexu pracujícího s raketami dvou typů. Konstruktérům bylo uloženo, aby ve 3. čtvrtletí roku 1959 odeslali ke zkouškám PLRK s raketou V-755 (s klasickým dvoustupňovým uspořádáním, kde 1. stupeň byl tvořen startovým motorem na tuhá paliva, zatímco 2. stupeň byl poháněn kapalinovým letovým motorem) a ve 2. čtvrtletí roku 1960 měly být zahájeny testy rakety V-757 (dvoustupňová s oběma stupni poháněnými motory na TPH). Současně bylo třeba dopracovat stanici navedení RSN-75 pro možnost použití nových raket. Nová varianta stanice navedení obdržela označení RSN-75MV.
Hlavním konstruktérem nového systému byl jmenován A. A. Raspletin, hlavním konstruktérem SNR I. I. Gorškov. Práce na raketách vedlo OKB- 2 s hlavním konstruktérem P. D. Grušinem.
Pro zvýšení odolnosti proti rušení stanice navedení raket i zvětšení vzdálenosti zjištění cílů bez zvýšení výkonu vysílače bylo v OKB-304 navrženo využít dvě dodatečné parabolické antény „úzkého paprsku“.
Konstrukce rakety V-755, původně zamýšlená jako modernizace rakety V-750VN systému Děsna, vyústila ve výměnu prakticky všech základních systémů i agregátů. Došlo k přizpůsobení palubní aparatury rádiového řízení a sledování FR-15M, použití vůči rušení odolnějšího radiolokačního zapalovače 5E11 „Ovod“, nového letového motoru a autopilota AP-755, a nového, podstatně výkonnějšího, startového motoru. Poslední změna si vynutila nutnost vyprojektování také nové těžší odpalovací rampy (později nazvané SM-90), schopné vydržet podstatně mohutnější působení toku horkých plynů z trysky tohoto motoru.
Potrubí pro dodávky okysličovadla z nádrže k turbínovému čerpadlu bylo přeneseno na levobok rakety. Turbočerpadlo systému dodávky složek pohonných hmot bylo i nadále poháněno vlastním jednosložkovým palivem OT-155. Agregát pracoval se základními složkami – novým okysličovadlem AK-20K a palivem TG-02.
Nový letový motor S2.720 se dvěma pracovními režimy (max. tah 3500 kg, minimální 2075 kg) umožnil zmenšit spotřebu paliva a tak prodloužit dosah rakety. Hmotnost motoru činila 47, 5 kg, délka 945 mm, průměr 476 mm.
Nový, podstatně výkonnější prachový motor PRD-58 měl stanovenu dobu činnosti 2,5 až 4 sekundy podle okolní teploty (kritický průřez trysky bylo možno měnit dvěma vložkami - letní pro teploty +50 až -20°C,kritický průřez 265 mm, zimní pro teploty +10 až -50, kritický průřez 245 mm). Hmotnost naplněného motoru činila 945 kg. Hmotnost samotné prachové náplně byla 607 kg – uvnitř se nacházelo 14 trubic s nitroglycerinovým prachem RST-4K o rozměrech 157 x 42 x 1740mm.
Rakety typu 20D a jejich rané modifikace byly vybaveny bojovou částí 5B88 s předtvarovanými „kuličkovými“ střepinami o celkové hmotnosti 190 kg. Počet střepin byl 6500 ks, každá o hmotnosti 3,5 g, počáteční rychlost 80 % střepin dosahovala 900 m/s. později byla používána nová bojová nálož označovaná jako V-88M, s předrýhovaným pláštěm, dávajícím po roznětu 8000 předtvarovaných střepin ve tvaru kosočtverce. Tato bojová nálož byla osazena dvěma rozněcovači – jedním na předním čele a druhým na zadním. To umožňovalo při roznětu zabezpečit rozlet střepin ve třech různých úhlech, podle toho, zda k roznětu došlo odpředu, odzadu, či oběma rozněcovači současně podle toho, kde se nacházel cíl.
Souběžně také probíhaly práce na raketě V-757. Zde se však brzy vyskytly problémy. V podstatě šlo o vytvoření principiálně úplně nového druhu střely, s jakým dosud nebyly zkušenosti. Vyspělost raketové techniky na THP, stejně jako technické možnosti konce padesátých let, prakticky vyřadily možnost vytvoření střely s předepsanými technickými daty na bázi tradičních konstrukčních schémat. Protože OKB-2 přijalo schéma s použitím tandemového souproudého letového motoru na THP, ukázalo se v průběhu pozdějších prací, že vytvoření spolehlivého souproudého motoru představovalo podstatně složitější úlohu, vyžadující mnoho let zkoušek a testů. V důsledku toho práce na raketě V-757 beznadějně zaostaly oproti vývoji rakety V-755 a nakonec se střela V-757 přeměnila v experimentální raketu, která nebyla nikdy zavedena do výzbroje.
Nicméně ani práce na provedení komplexu s raketou V-755, zdaleka neprobíhaly hladce. Letové testy rakety 20D byly prováděny na polygonu „S“ v Kapustin Jar a následně byly prodlouženy a přeloženy do Kazachstánu na polygon “A“ v Sary-Šagan. Podle výsledků zkoušek rakety V-755 v sestavě systému S-75M byla zjištěna řada chyb. Projevila se nízká spolehlivost radiolokačního zapalovače 5E11 i bojové části V-88M.
Dále se ukázalo, že v důsledku použití vadného prachu v trubicích náplně startovacího motoru při jeho uvedení do chodu, části náplně vyrážejí z motoru vcelku a způsobují prohlubně na rozražeči plynů OR. Navíc se nepodařilo zajistit dostatečný tah vlivem menší dodávky - tlaku paliva do letového motoru. Během zkoušek vznikaly také problémy se zamrzáním trubice snímače statického a dynamického tlaku a tím nestabilita práce autopilota.
Práce se stále protahovaly, 21. října 1960 byl schválen přechod z okysličovadla AK-20F na AK-20K i tudíž bylo nutno přiměřeně dopracovat plnicí zařízení i další související prostředky. Na konci roku 1960 stále trvalo opožďování ve zpracování bojové části V- 88M, autopilota AP-755, bloku radiového řízení FR-15M. Byly také potíže s novým magnetronem „Biser“ kabiny PV (jak byla nyní značena kabina PA respektive P).
Samotná výzbroj radiotechnické baterie samozřejmě také doznala změn, i když její složení bylo obdobné jako u systému Děsna, kabiny se nyní nazývaly PV, UV, AV, rozvodná/měnící kabina byla nyní nazvána RKU. Přibyly dva nové PV-vleky na dopravu antén úzkého paprsku. Palebná baterie byla vyzbrojena novými odpalovacími zařízeními SM-90, jejichž přepravu zajišťovaly tahače Kraz-214 (v ČSLA a AČR tuto práci převzaly Tatry 813/815). Přepravníky byly používány typu PR-11BM, tažené zpočátku Zily-151, později Zily-157 a nakonec Zily-131.
Ačkoliv tedy měly zkoušky komplexu proběhnout ve 3. čtvrtletí roku 1959, nakonec byly skutečné testy celého systému, včetně střeleb na 4-5 dálkově řízených letounů Mig-17, naplánovány až na duben roku 1961. Zkoušky dopadly úspěšně, a tak bylo ustanovením Rady ministrů SSSR č. NN356 130 a rozkazem ministerstva obrany SSSR č. N0054 PLRK S-75 Volchov s raketou V-755 20. dubna 1961 přijat do výzbroje vojsk protivzdušné obrany státu.
PLRK S-75М Volchov s raketou V-760
Ustanovením vládních činitelů SSSR ze 30. prosince 1960 č. NN1234 528 bylo s přihlédnutím k bojovým možnostem systému S-75M rozhodnuto o zadání zpracování protiletadlové řízené střely 15D (V-760) se speciální bojovou částí (jadernou), určené k ničení skupinových leteckých cílů (zejména bombardovacích svazů).
Projekt PLŘS vedla pobočka OKB-2 (MKB „Fakel“ Машиностроительное конструкторское бюро – Strojírenská konstrukční kancelář) v závodě N41 pod vedením hlavního konstruktéra V. V. Koljaskina. Zpracovatelem speciální bojové části rakety byl určen závod NII- 1011. Údajně se mělo jednat o adaptaci jaderné hlavice z ponorkového torpéda ráže 533 mm, což může vysvětlovat mírně „baňatý“ tvar přídě raket V-760. Ráže jaderné hlavice se udává 10 nebo 15 kt (pro druhý údaj by hovořil fakt, že jednak byl uveřejněn v ATM a navíc tuto ráži mívala i zmíněná sovětská jaderná torpéda. Na ruských fórech tuto ráži zmiňují i sovětští kolegové, kteří u tohoto systému sloužili, avšak vždy jde o info z doslechu, ve skutečnosti nelze oficiální údaj nikde nalézt. Mohutnost BN 10-15 kt se však jeví jako zbytečně předimenzovaná).
Pro zvýšení spolehlivosti byla raketa 15D vybavena zdvojenou soustavou palubní aparatury – blokem rádiového řízení a sledování FR- 15N, blokem autopilota AS- 1N atd. Aby byla vyloučena možnost nechtěného roznětu bojové části od náhodných či falešných signálů, nebyla instalována aparatura radiolokačního zapalovače, roznět bojové části byl možný jen povelem vyslaným na palubu rakety ze stanice navedení. Změny byly zapracovány i do systému autodestrukce rakety. Vnějším znakem odlišujícím raketu 15D od raket 20D se stala absence destabilizátorů, způsobená jak konstrukční nutností, tak tím, že při velkém poloměru prostoru ničení cíle kolem rakety, se nepředpokládala nutnost provádění prudkých manévrů.
Pro provoz s raketou 15D byl překonstruován přepravník označený nyní PR- 11D s blokem ohřevu bojové části rakety 15D.
V postavení oddílu (ovšem odděleně od zbytku zařízení) bylo vybudováno skladiště speciálních raket označené jako No. 7A., zde se udržovaly na třech PR- 11D rakety 15D v izolovaném oddělení, vybaveném systémem udržujícím stálou teplotu i vlhkost vzduchu. Pro kontroly vlhkosti i teploty byla ve skladišti umístěna speciální kontrolní a zapisovací aparatura. Rakety typu 15D se ovšem ve výzbroji ČSLA nenacházely a na území ČSSR nebyly skladovány.
Pro zajištění spolehlivého navedení rakety na letouny-rušiče i na skupinové cíle byl do sestavy oddílu přidán radiolokační dálkoměr RD- 75 „Amazonka“. Používal se
na přesné určení šikmé dálky cíle, potřebné ke správnému výpočtu doby roznětu BN. Navedení antén dálkoměru v azimutu i poloze do směru příletu cíle zajišťovalo použití synchronizačního zařízení s anténním postem SNR.
Pracovní rozsah radiolokačního dálkoměru činil kolem 1000 MHz, což umožňovalo při pokusu nepřítele zahájit aktivní rušení na pracovní frekvenci vykonat skokové přeladění frekvence v širokém rozsahu. Dálkoměr disponoval vlastními dieselovými agregáty.
Raketa V- 760 měla být dodána na společný test systému v čtvrtém kvartále roku 1962, ale práce se zpozdily, když první zkušební odpaly odhalily nedostatky, způsobené změnou aerodynamiky druhého stupně rakety.
Po úspěšném ukončení zkoušek byla raketa V- 760 (15D) se speciální bojovou částí pro systém S- 75M (rakety se mohly používat i u pozdějších modifikací komplexu) přijata do výzbroje 15. května roku 1964.
PLRK S-75М 1 Volchov
Dne 4. června 1963 bylo ustanovením vládních činitelů SSSR č. NN621 207 rozhodnuto přepracovat stávající PLRK S-75M Volchov tak, aby byly opětovně rozšířené bojové možnosti komplexu. Zadání předpokládalo zvětšení nejvyšší vzdálenosti dosahu raket, snížení spodní hranice prostoru účinné působnosti, zvětšení kurzového parametru a možnosti postřelovat cíle s vyšší rychlostí.
Během provádění modernizačních prací byla upravena naváděcí stanice RSN-75V1, anténní post dostal označení P1. Systém mohl pracovat jak s raketami 20D tak 15D. Pro práci s raketami byly použity přepravníky PR-11B a PR-11D.
PLRK S-75М2 Volchov
Při zadání další modernizace komplexu PLRK S-75M2 bylo uskutečněno zahájení prací na raketě 5Ja23 a dokončeny úpravy aparatury části komplexu pro použití raket 20DP (i pozdějších modifikací: 20DS, 20DU, 20DSU) s možností navedení na pasivním úseku letu, což umožnilo zvětšit maximální dosah raket při střelbě na jednotlivé cíle, letících s rychlostí do 500 m/s, v situaci bez rušení na 56 km. Zdokonalená varianta anténního postu obdržela nyní označení P2V.
Raketa 5Ja23 (V-759) byla jednou z posledních modifikací raket pro systémy S- 75. Byla zkonstruována OKB MMZ „Avantgard“. Práce na ní byly zahájeny rozkazem ze dne 22. září 1967. Raketa byla určena především k ničení nízkoletících a manévrujících rušících cílů. Za tím účelem měla zesílený drak, nový RZ typu 5E29 a novou bojovou nálož s větším počtem střepin. Nová bojová nálož typu 5Ž98 měla 29 000 ks střepin, přičemž byla osazena tyčovým rozněcovačem procházejícím středem bojové nálože po celé její délce. To umožnilo plynule, ve spolupráci s novým radiolokačním zapalovačem a dvěma přijímacími anténami RZ měnit i úhel rozletu střepin. Uvedené modernizace rakety byly vynucené po rozborech bojového použití a účinnosti střeleb v ozbrojeném konfliktu na Blízkém východě mezi SAR a Izraelem v letech 1967-70. PLRK S-75M2 s raketou V- 759 (5Ja23) byl přijat do výzbroje v roce 1971.
PLRK S-75МЗ Volchov
Komplex S-75M3 představoval další rozvedení vývoje komplexu S-75M2 se zavedením nové rakety 5V29 (V-760V) se speciální bojovou částí (jadernou) a odpovídajícím dopracováním řídicích systémů navedení rakety.
Vylepšená varianta anténního postu obdržela označení P3V. Pro potlačení značek aktivního impulzního rušení na indikátorech SNR byla do systému zapracována aparatura GŠV.
Práce na raketě 5V29 (V-760V) vedl OKB MMZ „Avantgard“. Na raketě 5V29, jenž byla dalším rozvedením rakety 15D, bylo opět použito částečně dublované palubní zařízení, jeho část ovšem byla přepracována. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že raketa 5V29 byla na rozdíl od rakety 15D vybavena blokovacím elektronickým systémem neoprávněného startu.
V souvislosti s rozšířením sortimentu raket v modifikovaných variantách systému S-75M Volchov byl byla zpracovaná zdokonalená varianta přepravníku PR-11DA, která zabezpečovala možnost provádění prací s raketami 13D, 20D, 5Ja23, 15D i 5V29.
PLRK S-75M3 s raketou 5V29 (V-760V) byl přijat do výzbroje v roce 1975.
PLRK S-75М4 Volchov
Uprostřed sedmdesátých let začalo vybavování systémů aparaturou televizně-optického kanálu - Karat (9Š33A). Zavedení kanálu optického sledování a postřelování cílů umožnilo v podmínkách vizuálního pozorování leteckého cíle zabezpečit jeho sledování i navedení raket bez použití radiolokačních prostředků PLRK v režimu vyzařování.
Na SNR-75 pozdější výroby byla také použita nová konstrukce antén „úzkého paprsku“.
Do sestavy komplexu byla zavedena aparatura „Dubler“ imitující SNR (doplňkově ji pak obdržely i další varianty komplexu S-75M, zařazené do výzbroje).
Spodní hranice prostoru účinné působnosti byla snížena na 100 m. Byl zaveden režim střelby na pozemní cíle.
Testy nové verze systému skončily v listopadu 1978 a pak byl nový systém zařazen do výzbroje ozbrojených sil SSSR.
Stejně jako u všech předchozích verzí systému i zde musíme brát rozdělení na jednotlivé varianty pouze orientačně. Všechny starší verze komplexu byly při generálních opravách nebo zvláštními výjezdovými skupinami vybavovány novou aparaturou pocházející z modernějších modifikací, takže často první verze mohly mít obdobné bojové možnosti jako verze poslední.
Autoři tohoto článku kupříkladu pracovali na systémech Volchov označených jako S-75* a S-75M3, přičemž první verze se od té druhé lišila jen absencí systému GŠV a několika dalšími drobnostmi a samotná verze M3 nesla všechny znaky verze M4.
Sestavu PLRK dále doplňovaly další prostředky. Už jsme zmínili radiolokační dálkoměr RD-75 Amazonka. Dále byly nezbytností prostředky radiolokačního průzkumu, k čemuž se do sestavy PLRK vřazovaly přehledové řídící radiolokátory, nejprve (u verzí PLRK Dvina a Děsna) P-10, později P-12 a nakonec P-18.
Dále se do sestavy mohly včlenit pozemní radiolokační dotazovače sloužící k rychlé identifikaci „cizí-vlastní“ Kremnyj - 2M, Parol-1, a od poloviny 80. let také Parol-3 (75E6) a Parol–4 (1L22). Přibyly také kabiny automatizovaného systému velení ASURK-1, ASURK-1M, Vektor, a Seněž.
K zajištění spojení se do sestavy oddílu mohla přidat aparatura 5Ja61 „Cykloida“(později 5Ja62, 5Ja63).
Rakety používané u PLRK S-75 Volchov:
Vznik a vývoj
Práce na nové verzi komplexu systému S-75 byla zahájena roku 1957, když byla zjištěna možnost účelné modernizace SNR-75 (střeleckého naváděcího radiolokátoru) pro zabezpečení charakteristik, srovnatelných s charakteristikami radiolokačních prostředků rozpracovaného a tehdy perspektivního systému S-175. Práce na systému S-175, který byl jak dražší, tak i náročnější na výrobu, však bylo navrženo zastavit, a hlavní snaha konstrukční kanceláře KB-1 se tehdy soustředila na velkou novou zakázku - systém dalekého dosahu s větším výškovým dosahem - budoucí S-200. Proto tehdy A. A. Raspletin nabídl uskutečnit modernizaci SNR stávajícího komplexu S-75.
Modernizace komplexu S-75 – označeného PLRK S-75M - byla nařízena ustanovením No.608 293 Rady ministrů SSSR ze 4. června 1958. Hlavním požadavkem na nový PLRK bylo rozšíření prostoru účinné působnosti, zvýšení ochrany proti rušení a přesnosti navedení raket.
Byl také vznesen požadavek na vytvoření komplexu pracujícího s raketami dvou typů. Konstruktérům bylo uloženo, aby ve 3. čtvrtletí roku 1959 odeslali ke zkouškám PLRK s raketou V-755 (s klasickým dvoustupňovým uspořádáním, kde 1. stupeň byl tvořen startovým motorem na tuhá paliva, zatímco 2. stupeň byl poháněn kapalinovým letovým motorem) a ve 2. čtvrtletí roku 1960 měly být zahájeny testy rakety V-757 (dvoustupňová s oběma stupni poháněnými motory na TPH). Současně bylo třeba dopracovat stanici navedení RSN-75 pro možnost použití nových raket. Nová varianta stanice navedení obdržela označení RSN-75MV.
Hlavním konstruktérem nového systému byl jmenován A. A. Raspletin, hlavním konstruktérem SNR I. I. Gorškov. Práce na raketách vedlo OKB- 2 s hlavním konstruktérem P. D. Grušinem.
Pro zvýšení odolnosti proti rušení stanice navedení raket i zvětšení vzdálenosti zjištění cílů bez zvýšení výkonu vysílače bylo v OKB-304 navrženo využít dvě dodatečné parabolické antény „úzkého paprsku“.
Konstrukce rakety V-755, původně zamýšlená jako modernizace rakety V-750VN systému Děsna, vyústila ve výměnu prakticky všech základních systémů i agregátů. Došlo k přizpůsobení palubní aparatury rádiového řízení a sledování FR-15M, použití vůči rušení odolnějšího radiolokačního zapalovače 5E11 „Ovod“, nového letového motoru a autopilota AP-755, a nového, podstatně výkonnějšího, startového motoru. Poslední změna si vynutila nutnost vyprojektování také nové těžší odpalovací rampy (později nazvané SM-90), schopné vydržet podstatně mohutnější působení toku horkých plynů z trysky tohoto motoru.
Potrubí pro dodávky okysličovadla z nádrže k turbínovému čerpadlu bylo přeneseno na levobok rakety. Turbočerpadlo systému dodávky složek pohonných hmot bylo i nadále poháněno vlastním jednosložkovým palivem OT-155. Agregát pracoval se základními složkami – novým okysličovadlem AK-20K a palivem TG-02.
Nový letový motor S2.720 se dvěma pracovními režimy (max. tah 3500 kg, minimální 2075 kg) umožnil zmenšit spotřebu paliva a tak prodloužit dosah rakety. Hmotnost motoru činila 47, 5 kg, délka 945 mm, průměr 476 mm.
Nový, podstatně výkonnější prachový motor PRD-58 měl stanovenu dobu činnosti 2,5 až 4 sekundy podle okolní teploty (kritický průřez trysky bylo možno měnit dvěma vložkami - letní pro teploty +50 až -20°C,kritický průřez 265 mm, zimní pro teploty +10 až -50, kritický průřez 245 mm). Hmotnost naplněného motoru činila 945 kg. Hmotnost samotné prachové náplně byla 607 kg – uvnitř se nacházelo 14 trubic s nitroglycerinovým prachem RST-4K o rozměrech 157 x 42 x 1740mm.
Rakety typu 20D a jejich rané modifikace byly vybaveny bojovou částí 5B88 s předtvarovanými „kuličkovými“ střepinami o celkové hmotnosti 190 kg. Počet střepin byl 6500 ks, každá o hmotnosti 3,5 g, počáteční rychlost 80 % střepin dosahovala 900 m/s. později byla používána nová bojová nálož označovaná jako V-88M, s předrýhovaným pláštěm, dávajícím po roznětu 8000 předtvarovaných střepin ve tvaru kosočtverce. Tato bojová nálož byla osazena dvěma rozněcovači – jedním na předním čele a druhým na zadním. To umožňovalo při roznětu zabezpečit rozlet střepin ve třech různých úhlech, podle toho, zda k roznětu došlo odpředu, odzadu, či oběma rozněcovači současně podle toho, kde se nacházel cíl.
Souběžně také probíhaly práce na raketě V-757. Zde se však brzy vyskytly problémy. V podstatě šlo o vytvoření principiálně úplně nového druhu střely, s jakým dosud nebyly zkušenosti. Vyspělost raketové techniky na THP, stejně jako technické možnosti konce padesátých let, prakticky vyřadily možnost vytvoření střely s předepsanými technickými daty na bázi tradičních konstrukčních schémat. Protože OKB-2 přijalo schéma s použitím tandemového souproudého letového motoru na THP, ukázalo se v průběhu pozdějších prací, že vytvoření spolehlivého souproudého motoru představovalo podstatně složitější úlohu, vyžadující mnoho let zkoušek a testů. V důsledku toho práce na raketě V-757 beznadějně zaostaly oproti vývoji rakety V-755 a nakonec se střela V-757 přeměnila v experimentální raketu, která nebyla nikdy zavedena do výzbroje.
Nicméně ani práce na provedení komplexu s raketou V-755, zdaleka neprobíhaly hladce. Letové testy rakety 20D byly prováděny na polygonu „S“ v Kapustin Jar a následně byly prodlouženy a přeloženy do Kazachstánu na polygon “A“ v Sary-Šagan. Podle výsledků zkoušek rakety V-755 v sestavě systému S-75M byla zjištěna řada chyb. Projevila se nízká spolehlivost radiolokačního zapalovače 5E11 i bojové části V-88M.
Dále se ukázalo, že v důsledku použití vadného prachu v trubicích náplně startovacího motoru při jeho uvedení do chodu, části náplně vyrážejí z motoru vcelku a způsobují prohlubně na rozražeči plynů OR. Navíc se nepodařilo zajistit dostatečný tah vlivem menší dodávky - tlaku paliva do letového motoru. Během zkoušek vznikaly také problémy se zamrzáním trubice snímače statického a dynamického tlaku a tím nestabilita práce autopilota.
Práce se stále protahovaly, 21. října 1960 byl schválen přechod z okysličovadla AK-20F na AK-20K i tudíž bylo nutno přiměřeně dopracovat plnicí zařízení i další související prostředky. Na konci roku 1960 stále trvalo opožďování ve zpracování bojové části V- 88M, autopilota AP-755, bloku radiového řízení FR-15M. Byly také potíže s novým magnetronem „Biser“ kabiny PV (jak byla nyní značena kabina PA respektive P).
Samotná výzbroj radiotechnické baterie samozřejmě také doznala změn, i když její složení bylo obdobné jako u systému Děsna, kabiny se nyní nazývaly PV, UV, AV, rozvodná/měnící kabina byla nyní nazvána RKU. Přibyly dva nové PV-vleky na dopravu antén úzkého paprsku. Palebná baterie byla vyzbrojena novými odpalovacími zařízeními SM-90, jejichž přepravu zajišťovaly tahače Kraz-214 (v ČSLA a AČR tuto práci převzaly Tatry 813/815). Přepravníky byly používány typu PR-11BM, tažené zpočátku Zily-151, později Zily-157 a nakonec Zily-131.
Ačkoliv tedy měly zkoušky komplexu proběhnout ve 3. čtvrtletí roku 1959, nakonec byly skutečné testy celého systému, včetně střeleb na 4-5 dálkově řízených letounů Mig-17, naplánovány až na duben roku 1961. Zkoušky dopadly úspěšně, a tak bylo ustanovením Rady ministrů SSSR č. NN356 130 a rozkazem ministerstva obrany SSSR č. N0054 PLRK S-75 Volchov s raketou V-755 20. dubna 1961 přijat do výzbroje vojsk protivzdušné obrany státu.
PLRK S-75М Volchov s raketou V-760
Ustanovením vládních činitelů SSSR ze 30. prosince 1960 č. NN1234 528 bylo s přihlédnutím k bojovým možnostem systému S-75M rozhodnuto o zadání zpracování protiletadlové řízené střely 15D (V-760) se speciální bojovou částí (jadernou), určené k ničení skupinových leteckých cílů (zejména bombardovacích svazů).
Projekt PLŘS vedla pobočka OKB-2 (MKB „Fakel“ Машиностроительное конструкторское бюро – Strojírenská konstrukční kancelář) v závodě N41 pod vedením hlavního konstruktéra V. V. Koljaskina. Zpracovatelem speciální bojové části rakety byl určen závod NII- 1011. Údajně se mělo jednat o adaptaci jaderné hlavice z ponorkového torpéda ráže 533 mm, což může vysvětlovat mírně „baňatý“ tvar přídě raket V-760. Ráže jaderné hlavice se udává 10 nebo 15 kt (pro druhý údaj by hovořil fakt, že jednak byl uveřejněn v ATM a navíc tuto ráži mívala i zmíněná sovětská jaderná torpéda. Na ruských fórech tuto ráži zmiňují i sovětští kolegové, kteří u tohoto systému sloužili, avšak vždy jde o info z doslechu, ve skutečnosti nelze oficiální údaj nikde nalézt. Mohutnost BN 10-15 kt se však jeví jako zbytečně předimenzovaná).
Pro zvýšení spolehlivosti byla raketa 15D vybavena zdvojenou soustavou palubní aparatury – blokem rádiového řízení a sledování FR- 15N, blokem autopilota AS- 1N atd. Aby byla vyloučena možnost nechtěného roznětu bojové části od náhodných či falešných signálů, nebyla instalována aparatura radiolokačního zapalovače, roznět bojové části byl možný jen povelem vyslaným na palubu rakety ze stanice navedení. Změny byly zapracovány i do systému autodestrukce rakety. Vnějším znakem odlišujícím raketu 15D od raket 20D se stala absence destabilizátorů, způsobená jak konstrukční nutností, tak tím, že při velkém poloměru prostoru ničení cíle kolem rakety, se nepředpokládala nutnost provádění prudkých manévrů.
Pro provoz s raketou 15D byl překonstruován přepravník označený nyní PR- 11D s blokem ohřevu bojové části rakety 15D.
V postavení oddílu (ovšem odděleně od zbytku zařízení) bylo vybudováno skladiště speciálních raket označené jako No. 7A., zde se udržovaly na třech PR- 11D rakety 15D v izolovaném oddělení, vybaveném systémem udržujícím stálou teplotu i vlhkost vzduchu. Pro kontroly vlhkosti i teploty byla ve skladišti umístěna speciální kontrolní a zapisovací aparatura. Rakety typu 15D se ovšem ve výzbroji ČSLA nenacházely a na území ČSSR nebyly skladovány.
Pro zajištění spolehlivého navedení rakety na letouny-rušiče i na skupinové cíle byl do sestavy oddílu přidán radiolokační dálkoměr RD- 75 „Amazonka“. Používal se
na přesné určení šikmé dálky cíle, potřebné ke správnému výpočtu doby roznětu BN. Navedení antén dálkoměru v azimutu i poloze do směru příletu cíle zajišťovalo použití synchronizačního zařízení s anténním postem SNR.
Pracovní rozsah radiolokačního dálkoměru činil kolem 1000 MHz, což umožňovalo při pokusu nepřítele zahájit aktivní rušení na pracovní frekvenci vykonat skokové přeladění frekvence v širokém rozsahu. Dálkoměr disponoval vlastními dieselovými agregáty.
Raketa V- 760 měla být dodána na společný test systému v čtvrtém kvartále roku 1962, ale práce se zpozdily, když první zkušební odpaly odhalily nedostatky, způsobené změnou aerodynamiky druhého stupně rakety.
Po úspěšném ukončení zkoušek byla raketa V- 760 (15D) se speciální bojovou částí pro systém S- 75M (rakety se mohly používat i u pozdějších modifikací komplexu) přijata do výzbroje 15. května roku 1964.
PLRK S-75М 1 Volchov
Dne 4. června 1963 bylo ustanovením vládních činitelů SSSR č. NN621 207 rozhodnuto přepracovat stávající PLRK S-75M Volchov tak, aby byly opětovně rozšířené bojové možnosti komplexu. Zadání předpokládalo zvětšení nejvyšší vzdálenosti dosahu raket, snížení spodní hranice prostoru účinné působnosti, zvětšení kurzového parametru a možnosti postřelovat cíle s vyšší rychlostí.
Během provádění modernizačních prací byla upravena naváděcí stanice RSN-75V1, anténní post dostal označení P1. Systém mohl pracovat jak s raketami 20D tak 15D. Pro práci s raketami byly použity přepravníky PR-11B a PR-11D.
PLRK S-75М2 Volchov
Při zadání další modernizace komplexu PLRK S-75M2 bylo uskutečněno zahájení prací na raketě 5Ja23 a dokončeny úpravy aparatury části komplexu pro použití raket 20DP (i pozdějších modifikací: 20DS, 20DU, 20DSU) s možností navedení na pasivním úseku letu, což umožnilo zvětšit maximální dosah raket při střelbě na jednotlivé cíle, letících s rychlostí do 500 m/s, v situaci bez rušení na 56 km. Zdokonalená varianta anténního postu obdržela nyní označení P2V.
Raketa 5Ja23 (V-759) byla jednou z posledních modifikací raket pro systémy S- 75. Byla zkonstruována OKB MMZ „Avantgard“. Práce na ní byly zahájeny rozkazem ze dne 22. září 1967. Raketa byla určena především k ničení nízkoletících a manévrujících rušících cílů. Za tím účelem měla zesílený drak, nový RZ typu 5E29 a novou bojovou nálož s větším počtem střepin. Nová bojová nálož typu 5Ž98 měla 29 000 ks střepin, přičemž byla osazena tyčovým rozněcovačem procházejícím středem bojové nálože po celé její délce. To umožnilo plynule, ve spolupráci s novým radiolokačním zapalovačem a dvěma přijímacími anténami RZ měnit i úhel rozletu střepin. Uvedené modernizace rakety byly vynucené po rozborech bojového použití a účinnosti střeleb v ozbrojeném konfliktu na Blízkém východě mezi SAR a Izraelem v letech 1967-70. PLRK S-75M2 s raketou V- 759 (5Ja23) byl přijat do výzbroje v roce 1971.
PLRK S-75МЗ Volchov
Komplex S-75M3 představoval další rozvedení vývoje komplexu S-75M2 se zavedením nové rakety 5V29 (V-760V) se speciální bojovou částí (jadernou) a odpovídajícím dopracováním řídicích systémů navedení rakety.
Vylepšená varianta anténního postu obdržela označení P3V. Pro potlačení značek aktivního impulzního rušení na indikátorech SNR byla do systému zapracována aparatura GŠV.
Práce na raketě 5V29 (V-760V) vedl OKB MMZ „Avantgard“. Na raketě 5V29, jenž byla dalším rozvedením rakety 15D, bylo opět použito částečně dublované palubní zařízení, jeho část ovšem byla přepracována. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že raketa 5V29 byla na rozdíl od rakety 15D vybavena blokovacím elektronickým systémem neoprávněného startu.
V souvislosti s rozšířením sortimentu raket v modifikovaných variantách systému S-75M Volchov byl byla zpracovaná zdokonalená varianta přepravníku PR-11DA, která zabezpečovala možnost provádění prací s raketami 13D, 20D, 5Ja23, 15D i 5V29.
PLRK S-75M3 s raketou 5V29 (V-760V) byl přijat do výzbroje v roce 1975.
PLRK S-75М4 Volchov
Uprostřed sedmdesátých let začalo vybavování systémů aparaturou televizně-optického kanálu - Karat (9Š33A). Zavedení kanálu optického sledování a postřelování cílů umožnilo v podmínkách vizuálního pozorování leteckého cíle zabezpečit jeho sledování i navedení raket bez použití radiolokačních prostředků PLRK v režimu vyzařování.
Na SNR-75 pozdější výroby byla také použita nová konstrukce antén „úzkého paprsku“.
Do sestavy komplexu byla zavedena aparatura „Dubler“ imitující SNR (doplňkově ji pak obdržely i další varianty komplexu S-75M, zařazené do výzbroje).
Spodní hranice prostoru účinné působnosti byla snížena na 100 m. Byl zaveden režim střelby na pozemní cíle.
Testy nové verze systému skončily v listopadu 1978 a pak byl nový systém zařazen do výzbroje ozbrojených sil SSSR.
Stejně jako u všech předchozích verzí systému i zde musíme brát rozdělení na jednotlivé varianty pouze orientačně. Všechny starší verze komplexu byly při generálních opravách nebo zvláštními výjezdovými skupinami vybavovány novou aparaturou pocházející z modernějších modifikací, takže často první verze mohly mít obdobné bojové možnosti jako verze poslední.
Autoři tohoto článku kupříkladu pracovali na systémech Volchov označených jako S-75* a S-75M3, přičemž první verze se od té druhé lišila jen absencí systému GŠV a několika dalšími drobnostmi a samotná verze M3 nesla všechny znaky verze M4.
Sestavu PLRK dále doplňovaly další prostředky. Už jsme zmínili radiolokační dálkoměr RD-75 Amazonka. Dále byly nezbytností prostředky radiolokačního průzkumu, k čemuž se do sestavy PLRK vřazovaly přehledové řídící radiolokátory, nejprve (u verzí PLRK Dvina a Děsna) P-10, později P-12 a nakonec P-18.
Dále se do sestavy mohly včlenit pozemní radiolokační dotazovače sloužící k rychlé identifikaci „cizí-vlastní“ Kremnyj - 2M, Parol-1, a od poloviny 80. let také Parol-3 (75E6) a Parol–4 (1L22). Přibyly také kabiny automatizovaného systému velení ASURK-1, ASURK-1M, Vektor, a Seněž.
K zajištění spojení se do sestavy oddílu mohla přidat aparatura 5Ja61 „Cykloida“(později 5Ja62, 5Ja63).
Rakety používané u PLRK S-75 Volchov:
Typ rakety | Charakteristika | |
20D | Základní verze rakety, zřejmě vybavená ještě původní bojovou náloží 5B88 s „kuličkovými“ střepinami zalitými v litinovém plášti bojové nálože. Někdy se uvádí, že tato BN měla hmotnost jen 190 kg. Pozdější modifikace byly osazeny BN typu V-88M s hmotností 196 kg a střepinami tvořenými zevnitř předrýhovaným pláštěm BN. | |
20DA | Modernizované verze, po uplynutí garančního období se modernizovaly na standard 20DS | |
20DP | Raketa vybavená novým výkonnějším letovým motorem S.2720.A2, což umožnilo postřelovat cíle na pasivním úseku letu. U této rakety došlo k přepracování radiolokačního zapalovače, systému autodestrukce, pojistného mechanismu bojové nálože a palubní elektroinstalace. Po uplynutí garanční doby se modernizovala na standard 20DS. | |
20DU | U této rakety byly provedeny změny zaměřené na zkrácení předstartovní přípravy. Zatímco u raket 20DP trvala příprava 1,5 min. a raketa na přípravě vydržela 20 min., u raket 20DU trvala příprava pouhých 22 sekund, raketa na přípravě vydržela 5 min. Po uplynutí garanční doby byly tyto rakety modernizovány na standard 20DSU. | |
20DS | Raketa osazená selektivním blokem k zabezpečení postřelování cílů na výškách menších než 200m. | |
20DSU | Raketa kombinující vlastnosti raket 20DS a 20DU. | |
15D | Raketa se speciální BN (jadernou) | |
5V29 | Modernizovaná verze předchozí rakety, osazená aparaturou blokování neoprávněného startu. | |
5Ja23 | Poslední modifikace rakety určená k ničení nízkoletících a manévrujících cílů. Spodní hranice výškového dosahu klesla na 100 m, raketa byla osazena novým radiolokačním zapalovačem a bojovou náloží s plynule měnitelným úhlem rozletu střepin. |