1. pěší divize [1942- ]

1st Infantry Division
     
Název:
Name:
1. pěší divize 1st Infantry Division
Originální název:
Original Name:
1st Infantry Division
Datum vzniku:
Raised/Formed:
01.08.1942
Předchůdce:
Predecessor:
1. divize 1st Division
Datum zániku:
Disbanded:
DD.MM.RRRR
Nástupce:
Successor:
- -
Nadřízené velitelství:
Higher Command:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
15.03.1966-DD.MM.RRRR II. polní uskupení ve Vietnamu
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
15.03.1966-DD.MM.RRRR II Field Force, Vietnam
Dislokace:
Deployed:
DD.MM.RRRR-02.10.1965 Junction City, Fort Riley
02.10.1965-DD.01.1966 Bien Hoa, ? /
DD.02.1966-DD.09.1967 Di An, ? /
DD.02.1967-DD.10.1969 Lai Khe, ? /
DD.11.1969-DD.04.1970 Di An, ? /
15.04.1970-DD.MM.RRRR Junction City, Fort Riley

Velitel:
Commander:
DD.05.1942-DD.08.1943 Allen, Terry de la Mesa (Major General)
DD.08.1943-DD.12.1944 Huebner, Clarence R. (Major General)
DD.12.1944-DD.05.1946 Andrus, Clift (Major General)
DD.06.1946-DD.05.1949 Milburn, Frank W. (Major General)
DD.05.1949-DD.09.1949 Canine, Ralph J. (Brigadier General)
DD.09.1949-DD.07.1951 Dahlquist, John E. (Major General)
DD.07.1951-DD.12.1952 Timberman, Thomas S. (Major General)
DD.01.1953-DD.06.1954 Lanham, Charles T. (Major General)
DD.06.1954-DD.12.1955 Meloy, Guy S. Jr. (Major General)
DD.01.1956-DD.04.1957 Matthews, Willis S. (Major General)
DD.04.1957-DD.10.1958 Buchanan, David H. (Major General)
DD.10.1958-DD.12.1958 Caraway, Forrest (Brigadier General)
DD.12.1958-DD.01.1960 Fischer, Harvey H. (Major General)
DD.01.1960-DD.02.1960 Seitz, John A. (Brigadier General)
DD.02.1960-DD.05.1961 Parker, Theodore W. (Major General)
DD.02.1960-DD.05.1961 Berry, John A. Jr. (Brigadier General)
DD.07.1961-DD.08.1961 Kunzig, William B. (Brigadier General)
DD.08.1961-DD.01.1963 Ruggles, John F. (Major General)
DD.01.1963-DD.01.1964 Oberbeck, Arthur W. (Major General)
DD.02.1964-DD.03.1966 Seaman, Jonathan O. (Major General)
DD.03.1966-DD.12.1966 DePuy, William E. (Major General)
DD.01.1967-DD.02.1968 Hay, John H. Jr. (Major General)
DD.02.1968-13.09.1968 Ware, Keith L. (Major General)
DD.09.1968-DD.08.1969 Talbott, Orwin C. (Major General)
DD.08.1969-DD.02.1970 Milloy, Albert E. (Major General)
DD.03.1970-DD.04.1970 Henion, John Q. (Brigadier General)
DD.04.1970-DD.01.1971 Linvill, Robert R. (Major General)
DD.01.1971-DD.12.1972 Flanagan, Edward M. Jr. (Major General)
DD.01.1973-DD.08.1974 Duquemin, G. J. (Major General)
DD.08.1974-DD.05.1976 Fuller, Marvin D. (Major General)
DD.05.1976-DD.05.1978 Benedict, Calvert P. (Major General)
DD.05.1978-DD.07.1980 Kaplan, Phillip (Major General)
DD.07.1980-DD.12.1982 Partain, Edward A. (Major General)
DD.12.1982-DD.06.1984 Creighton, Neal (Major General)
DD.06.1984-DD.04.1986 Watts, Ronald L. (Major General)
DD.04.1986-DD.07.1988 Wishart, Leonard P. III (Major General)
DD.07.1988-DD.07.1989 Sullivan, Gordon (Major General)
DD.07.1989-DD.08.1991 Rhame, Thomas (Major General)
DD.08.1991-DD.07.1993 Hartzog, William (Major General)
DD.07.1993-DD.06.1994 Robles, Josue Jr. (Major General)
DD.06.1994-DD.02.1996 House, Randolph W. (Major General)
DD.03.1996-DD.07.1997 Meigs, Montgomery (Major General)
DD.07.1997-DD.08.1999 Grange, David L. (Major General)
DD.08.1999-DD.09.2000 Abizaid, John P. (Major General)
DD.09.2000-DD.08.2002 Craddock, John (Major General)
DD.08.2002-DD.06.2005 Batiste, John R.S. (Major General)
DD.06.2005-DD.08.2006 Hunzeker, Kenneth W. (Major General)
DD.08.2006-DD.07.2007 Ham, Carter F. (Major General)
DD.07.2007-DD.07.2008 Durbin, Robert E. (Major General)
DD.07.2008-DD.04.2009 Wiggins, Perry L. (Brigadier General)
DD.04.2009-DD.05.2011 Brooks, Vincent K. (Major General)
DD.05.2011-22.05.2013 Mayville, William C. Jr. (Major General)
22.05.2013-06.08.2015 Funk, Paul E. II (Major General)
06.08.2015-DD.09.2016 Grigsby, Wayne W. Jr. (Major General)
DD.09.2016-DD.10.2016 Frank, Patrick D. 1) (Brigadier General)
DD.10.2016-DD.06.2018 Martin, Joseph M. (Major General)
DD.06.2018-DD.08.2020 Kolasheski, John S. (Major General)
DD.08.2020-DD.08.2020 O'Connor, John W. 1) (Brigadier General)
DD.08.2020-DD.05.2022 Sims, Douglas A. III (Major General)
DD.05.2022-DD.MM.RRRR Meyer, John V. II (Major General)
Náčelník štábu:
Chief of Staff:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR, ( )
Podřízené jednotky:
Subordinated Units:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Čestný název:
Honorary Name:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Big Red One
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Big Red One
Vyznamenání:
Decorations:
Poznámka:
Note:
1) dočastne poverený 1) ad interim
Zdroje:
Sources:
Wilson, John B.: Armies, Corps, Divisions, and Separate Brigades, Center of Military History, United States Army, Washington, 1999
www.history.army.mil
en.wikipedia.org
www.riley.army.mil
Stanton, Shelby L.: Vietnam Order of Battle, Stackpole Books, USA, 2003
usarmygermany.com
URL : https://www.valka.cz/1-pesi-divize-1942-t135#542857 Verze : 53

Vznik a účast v první světové válce


Zřízení 1. expediční divize a přesun první části do Francie
24. května 1917 byla rozkazem Ministerstva války zřízena v rámci Pravidelné armády 1. expediční divize. Většina jednotek, jež měly být divizi podřízeny, se nacházela podél mexické hranice v Brownsville, Douglasu, El Pasu, San Benitu, Blissově pevnosti, Ringgoldově pevnosti a Pevnosti Sama Houstona. Další se nacházely v Oglethorpově pevnosti a ve Washingtonských kasárnách. V naloďovaích přístavech se připojily nově zřízené jednotky. 3. června do newjerseyského Hoboken dorazily 16. pěší pluk, 18. pěší pluk, 26. pěší pluk, 28. pěší pluk, polní nemocnice 6 (krátce poté přečíslována na polní nemocnici 13), sanitní rota 6 (taktéž přečíslována na 13) z 1. sanitní kolony a rota C z 2. polního spojovacího praporu. Jednotky tohoto prvního kontingentu byly doplněny na tabulkové stavy prostřednictvím převelení příslušníků z jiných jednotek a zařazením dobrovolníků. 7. června byla v New Yorku zřízena 2. pěší brigáda, pod kterou byly zařazeny 26. a 28. pěší pluk. 8. června převzal velení divize brigádní generál William Luther Sibert. 9. června byla v New Yorku zformována 1. pěší brigáda, která velela 16. a 18. pěšímu pluku. 14. června se z New Yorku do Hoboken přesunuly štáby divize a obou pěších brigád. První kontigent se nalodil a vyrazil do Saint-Nazaire, u něhož přistál 26. června.

Přejmenování na 1. divizi a dokončení přesunu do Francie
6. července byla 1. expediční divize přejmenována na 1. divizi. 22. června se vyrazil z Texasu a Arizony do Hoboken druhý kontingent. Ten sestával z 5. polního dělostřeleckého pluku, 6. polního dělostřeleckého pluku, 7. polního dělostřeleckého pluku, rot A a B z 2. polního spojovacího praporu. 31. července se kontingent nalodil a 13. srpna dorazil do Saint-Nazaire. 6. srpna vyrazil z Washingtonských kasáren do Hoboken 1. ženijní pluk spolu s 1. ženijní kolonou. Následujícího dne se ženisté nalodili a 20. sprna dorazili do Saint-Nazaire. Ve stejný den z Hoboken vyplul i motorizovaný prapor z 1. muniční kolony a 1. zákopová minometná baterie. Do Saint-Nazaire dorazily 21. srpna. 13. srpna vyplul z Hoboken další kontingent, jenž sestával z jezdeckého praporu z 1. muniční kolony, polní nemocnice 2, polní nemocnice 12, sanitní roty 2 a sanitní roty 12 z 1. sanitní kolony, 1. roty vojenské policie a 2. roty vojenské policie. 1. a 3. srpna přistály v Liverpoolu a po krátkém zotavení se přesunuly do francouzského Le Havre. 1. prosince vyrazila z Blissovy pevnosti polní nemocnice 3 a z Oglethorpovy pevnosti sanitní rota 3. 5. prosince vypluly z Hoboken a do Saint-Nazaire dorazily 22. prosince. Tím byl dokončen přesun divize za moře.

Výcvikv Gondrecourtu a v Le Valdahon
5. července se první kontingent přesunul do výcvikové oblasti u Gondrecourtu. Zde se měla divize, s výjimkou dělostřelectva, shromáždit. Od 14. července divize cvičila společně s francouzskou 47. divizí (mysliveckou). 6. sprna se dělostřelecké jednotky přesunuly do shromaždiště v Le Valdahon. 16. srpna zde byla zformována 1. polní dělostřelecká brigáda, která na papíře existovala již od 24. května. Brigáda disponovala 5., 6. a 7. polním dělostřeleckým plukem, které sem dorazily mezi 21. a 24. srpnem. 30. srpna byla brigáda kompletní a začal systematický výcvik. Mezitím od 21. srpna přijížděly do Gondrecourtu další a další součásti divize. 10. září nahradila francouzská 18. divize v Gondrecourtu francouzskou 47. divizi. V Gondrecourtu byly potom také v zimě zformovány tři kulometné prapory. 1. kulometný prapor byl divizní jednotkou. 2. kulometný prapor připadl 1. pěší brigádě a 3. kulometný prapor pak 2. pěší brigádě. 2. února byla zformována 1. zásobovací kolona.

Lotrinsko - ostrý výcvik během lokálních šarvátek
První nasazení na frontě nastalo 19. října. Toho dne se dělostřelecké jednotky přesunuly z Le Valdahon do operační oblasti francouzského IX. sboru severně od Lunéville. Následujícího dne sem dorazily i pěší prapory z Gondrecourtu. Mezi 21. říjnem a 20. listopadem se americká 1. divize držela sommervillerský sektor. 21. října nastoupily jednotky divize do sektoru francouzské 18. divize podél linie, která se táhla z prostoru kilometr jihozápadně od Parroy podél jižního břehu místního rybníku směrem na Bures, Arracourt, usedlost Ranzey a končila dva kilometry jižně od Bezange-la-Grande. Jednotky byly po praporech promíchány s francouzskými jednotkami. Tímto způsobem prodělaly ostrý výcvik. 20. listopadu se jednotky divize odpoutaly od fronty a vrátily se do Gondrecourtu, kde pokračovaly ve výcviku. 15. ledna 1918 se většina divize přesunula do operační oblasti francouzského XXXII sboru severozápadně od Toulu. V Gondrecourtu zůstaly 2. pěší brigáda a dva prapory dělostřelectva. Od 18. ledna do 5. února se 1. pěší brigáda a pět praporů dělostřelectva podílely na držení linie v ansauvillském sektoru. V noci z 18. na 19. ledna jednotky 1. pěší brigády vystřídaly jednotky francouzské 1. marocké divize na frontě zhruba mezi Seicheprey a Rambucourtem. 5. února převzala divize velení nad svou oblastí od francouzské 69. divize. Ta se nyní nacházela na americkém pravém křídle. Na levém křídle držela pozice francouzská 10. koloniální divize. 28. února vystřídala 1. pěší brigádu na frontě 2. pěší brigáda. 1. brigáda se vrátila do Goundrecourtu. V noci z 29. na 30. března divize převzala odpovědnost za subsketor u Broussey. 3. dubna byla divize vyvedena z fronty, na níž ji vystřídala 26. divize, a shromáždila se v oblasti u Gondrecourtu. 5. dubna se divize přesunula do operační oblasti francouzské 5. armády severozápadně od Paříže, kde pokračovala ve výcviku. 17. dubna se začala divize přesouvat do oblasti francouzského VI. sboru směrem na Froissy. V noci z 24. na 25. dubna divize zasadila 1. pěší brigády mezi francouzskou 162. a 45. divizi v cantigniském sektoru západně od Montdidier. Divize se pohybovaly směrem na severozápad a východ.

Pikardie - bitva o Cantigny a třetí bitva na Aisně
27. dubna 1918 americká 1. divize převzala velení na sektorem u Cantigny a nacházela se roztažená v prostoru západně od linie zhruba mezi Fontaine-sous-Montdidier a Grivesnes. Na křídlech měla zmíněné francouzské divize. 7. května na jejím pravém křídle nahradila francouzskou 162. divizi francouzská 6. divize. 16. května velení divize na frontu nasadilo 2. pěší brigádu, zatímco 1. pěší brigáda byla stažena za frontu. Mezi 22. a 24. květnem prošel 28. pěší pluk specializovaným výcvikem a poté byl umístěn na pozice západně od Cantigny. 28. května tento 28. pěší pluk zaútočil na Cantigny a dobyl. Američané toho dne získali první vítězství ve světové válce. Na začátku června divize zasadila na frontu obě brigády vedle sebe. 1. brigáda byla vlevo, 2. brigáda vpravo. Oblast 1. brigády se přitom rozšířila více na sever až nad Grivesnes. 9. června zaútočili Němci do oblasti mezi Montdidierem a Noyonem. Americká 1. divize byla čtyři dni ve zvýšené pohotovosti, ale německá ofenzíva se brzy zastavila. Divizi na počátku července postupně začaly na frontě střídat jednotky francouzské 152. a 166. divize. Americké jednotky se přesouvaly do oblastí severně od Beauvais, kde byly zařazeny pod Záložní skupinu armád. 12. července se divize přesunula do oblasti u Dammartin-en-Goële severně od Paříže. V noci z 15. na 16. července se odsud divize přesunula do lesa u Compiègne, kde se připravovala na zasazení na frontu jihozápadně od Soissons, kde měla nahradit francouzskou 1. marockou divizi. K výměně došlo v noci ze 17. na 18. července. Americká divize zauajala pozice východně od linie z Saint-Pierre-Aigle do Cutry. V následujících dnech se Američané podíleli na třetí bitvě na Aisně. 18. července 1. divize zaútočila na východ, dobyla Missy-aux-Bois a zastavila se na linii východně od Chaudunu, Missy-aux-Bois a usedlosti Montplaisir. Následujícího dne divize opět postoupial vpřed a obsadila Ploisy. V dalších dnech Američané pronikají do oblasti mezi Buzancy a Berzy-le-Sec. Poté americké jednotky vystřídaly jednotky skotské 15. a francouzské 69. divize. 1. divize se pak vrátila do oblasti u Dammartin-en-Goële. Již 28. července se divize přesouvá do oblasti u Toulu, aby se připravila k nástupu na frontu, neboť francouzská 2. marocká divize potřebovala vystřídat. Samotná výměna začala v noci ze 4. na 5. srpna.

Zpět v Lotrinsku - likvidace výběžku u Saint-Mihiel a bitva o Argonský les
Američané se tedy nyní opět nacházeli v Lotrinsku, konkrétně severozápadně od města Pont-à-Mousson. Zde zůstali po většinu srpna, jenž se zde nesl ve znamení pouze menších akcí. 24. srpna byla většina divize stažena do oblasti u Vaucouleurs, kde prošla specializovaným výcvikem. Dělostřelectvo zůstalo poblíž Pont-à-Mousson v oblasti u Villers-en-Haye, odkud podporovalo 90. divizi. Divizní dělostřelectvo se na konci měsíce začalo přesouvat do lesa západně od Ansauville. Na začátku září se do oblasti jižně od linie z Beaumontu do Rambucourtu přesunul zbytek divize. Ta se měla podílet na útoku proti výběžku u St. Mihiel. 12. září divize zaútočila svými dvěma pěšími brigádami v oblasti mezi Seicheprey a Marvoisin, překročila řeku Rupt-de-Mad, prošla Richecourtem, Lahayville a provedla výpad na sever až k Lamarche-en-Woëvre. To obsadila a v lesích severně od něj se zakopala. 13. září divize pokračovala v postupu a přiblížila se k Vigneulles-lès-Hattonchâtel a Hattonville. Tyto body navíc od východu odřízla. Ještě důležitější bylo, že navázela spojení s 26. divizí, která postupovala ze severu. Výběžek tak byl zlikvidován. 14. září byla divize stažena z fronty a poté přesunuta do zálohy a umístěna v Benoitevaux. Další nasazení se ale blížilo. 27. září se divize přesunula přes Nixéville do operační oblasti I. sboru u Neuvilly-en-Argonne. Krátce před tím zde začala bitva o Argonský les a 1. divize se měla zapojit. V noci na 1. říjen začala divize střídat 35. divizi na frontě mezi údolím severně od Baulny a u usedlostí Sérieux. 4. října divize zaútočila na sever oběma brigádami a dobyla Exermont. Následujícího dne dosáhla usedlosti Ariétal. Divize postupovala stále na sever a 9. října stála na linii mezi Fléville, Sommerance a lesy západně od Romagne-sous-Montfaucon. 12. října vystřídala 1. divizi čerstvá 42. divize. 1. divize byla stažena do Cheppy. Jen dělostřelectvo zůstalo a to i poté, co byl zbytek divize následujícího dne odeslán do více na jih do oblasti u Vavincourtu. Zde se divize zotavovala do 25. října, kdy byla přesunuta zpět na sever do oblasti severně od Récicourtu. 31. října vyrazila divize, která stále nedisponovala vlastním dělostřelectvem, na sever do oblasti u Gesnes-en-Argonne a Cierges-sous-Montfaucon a odsud do lesa západně od Romagne-sous-Montfaucon. 3. října se divize nacházela východně od Buzancy a 4. následovala postup V. sboru, přičemž podporovala 2. divizi. 5. listopadu vyrazila z oblasti u Nouartu na sever k silnici ze Stonne do Beaumont-en-Argonne. Zde se k divizi připojilo její dělostřelectva a začala příprava na vystřídání 80. divize. 6. listopadu 1. divize prošla postaveními 80. divize na linii Beaumont-en-Argonne, usedlost Harnoterie, Yoncq a zaútočila směrem na Mouzon a dosáhne Autrecourt-et-Pourron. V noci následuje pochod k Sedanu. 7. listopadu se divize nacházela jižně a jihozápadně od města. Ještě téhož dne byla ale odeslána zpátky na jih. Nejprve do Autrecourtu a pak dále do oblasti u Vaux-en-Dieulet. 11. listopadu 1918 válka skončila.

Meziválečné období


Okupační povinnosti a návrat do USA
12. listopadu divize vyrazila k Romagne-sous-Montfaucon a následujícího dne projela přes Malancourt a Verdun do oblasti u Domremy-la-Canne. Zde se připravovala na vstup do Německa jako součást okupační armády. 17. listopadu se divize přesunula přes Audun-le-Tiche, Hesperange, Canach, Konz, Schweich, Hetzerath, Wittlich, Alf a Treis do Koblence, jehož dosáhla 12. prosince 1918. Následujícího dne překročila divize Rýn a 14. prosince se její velitelství usídlilo v Montabauru. Následující měsíce byly vyplněny především výcvikem. V polovině června 1919 se divize připravovala na další postup do Německa. To ale 28. června podepsalo Versailleskou smlouvu a vojáci se vrátili do kasáren. 19. července divize převzala zodpovědnost i za tu část předmostí, kterou dosud okupovala 2. divize. 15. srpna divize vyrazila do Brestu. Zde se postupně mezi 21. a 25. nalodila na plavidla a odplula do USA. První část do Hoboken dorazila ještě v srpnu. Poslední kontingent dorazil 6. září. Během září se divize zúčastnila vojenských přehlídek v New Yorku a Washingtonu. Od poloviny září proběhla v marylandském Camp Meade demobilizace vojáků povolaných při vstupu do války.

Zásahy proti vzbouřeným horníkům
Zbytek divize se pak na konci října přesunul do kentuckého Camp Zachary Taylor. Část jednotek divize byla v listopadu 1919 vyslána k potlačení hornických bouří do Západní Virginie. Stejný úkol plnila i v únoru 1920 v kentuckém Lexingtonu. V říjnu 1920 byla divize přesunuta do newjerseyského Camp Dix. 1. divize byla v roce 1921 alokována do 2. sborové oblasti a přiřazena II. sboru. V srpnu 1921 zasahoval divize opět v Západní Virginii a opět proti vzbouřeným horníkům.

Výcvik a manévry
Na jaře a v létě 1922 byly jednotky divize rozmístěny v severovýchodní části USA. Velitelství divize bylo dislokováno v newyorském Fort Hamilton. Jednotky 1. pěší brigády a divizní speciální jednotky se nacházely v oblasti města New York, jednotky 2. pěší brigády v severní části státu New York a jednotky 1. polní dělostřelecké brigády v oblasti od vermotského Fort Ethan Allen po marylandský Fort Hoyle. Divizní manévry se odehrávaly zpravidla na konci léta a začátku podzimu poté, co předtím pomáhali s výcvikem jednotek Organizovaných záloh (OR), Občanských vojenských výcvikových táborů (CMTC) a Výcvikového sboru záložních důstojníků (ROTC). 1. pěší brigáda, která měla sídlo ve Fort Wadsworth na Staten Islandu prováděla výcvik v newjerseyském Camp Dix. 2. pěší brigáda obvykle cvičila na své základně v Madison Barracks a v Pine Camp. Celá divize se na společném cvičení sešla v roce 1927. V Camp Dix toho roku cvičila od sprna do listopadu. Manévrům předcházelo jarní štábní cvičení, které se osvědčilo a konalo se poté i v dalších letech. Dalších rozsáhlejších manévrů se divize zúčastnila v srpnu 1932. Tehdy byly v Pine Camp shromážděny jednotky z 1. a 2. sborové oblasti, aby procvičily činnost menších jednotek. Poté v srpnu 1937 následovalo štábní cvičení 1. armády ve Fort Devens a v září stejného roku ještě manévry většiny divize v pennsylvánském Indiantown Gap. Zbytek divize se ve stejnou dobu shromáždil k manévrům v Pine Camp. V lednu a únoru 1938 byla divize vyslána do Portorika a na ostrov Culebra, kde její jednotky uskutečnily první obojživelné manévry. V srpnu 1939 se divize zúčastnila obojživelného výcviku během manévrů 1. armády v newyorském Plattsburgu.

Přechod na triangulární strukturu a další cvičení a manévry
V říjnu 1939 prošla divize reorganizací vnitřní struktury. Ta byla dosud čtvercová, neboť divizi podléhaly dvě pěší brigády a každé brigádě pak dva pěší pluky, celkem tedy čtyři pěší pluky. Nyní byla brigádní úroveň zrušena a divize současně přišla o 28. pěší pluk. Zbylé tři pěší pluky nadále podléhaly přímo divizi. Zrušena byla i polní dělostřelecká brigáda. Její pluky byly současně reorganizovány na prapory. V listopadu 1939 se divize dočasně přeusnula do Fort Benning v Georgii, kde byla přiřazena IV. sboru. Jejím úkolem bylo otestovat novou strukturu v praxi. Cvičení v květnu 1940 následovaly manévry v Louisianě. 1. divize se poté vrátila do New Yorku, kde se v srpnu a září zúčastnila manévrů 1. armády u Cantonu. Nyní již opět jako součást II. sboru. V únoru 1941 byla divize přesunuta na další cvičení do massachusettského Fort Devens. Součastě byla divize přiřazena VI. sboru. V srpnu 1941 zamířila do oblasti New River v Severní Karolíně, kde prošla dalším obojživelným výcvikem. V listopadu se divize zúčastnila manévrů poblíž města Charlotte ve stejném státě. Poté se vrátila do Fort Devens. Tam se divizní velitelství nacházelo i 7. prosince 1941.

Druhá světová válka


Další výcvik a přesun do Velké Británie
21. února 1942 byla divize přesunuta do floridského Camp Blanding. Zde byla vybavena novou výstrojí a výzbrojí a 15. května 1942 přejmenována na 1. pěší divizi. 22. května se přemístila do Fort Benning a 21. června do Indiantown Gap, kde prošla posledními přípravami před cestou za moře. 1. srpna 1942 se nalodila v naloďovací přístavu v New York a vyrazila do Velké Británie. 7. srpna dorazila do Beaminsteru v jihozápadní Anglii.

Nasazení na středozemním válčišti
Divize vylodila 8. listopadu 1942 16. pěší pluk a 18. pěší pluk východně od Oranu a 26. pěší pluk u Les Andalouses západně od města. Po dvou dnech divize Oran obsadila. 18. pěší pluk se podílel spolu s britskými jednotkami na bojích u Džebel el Ahmery. 26. pěší pluk prorazil 25. ledna 1943 údolím Ouseltia a 18. února 1943 dorazil na pozice u Kasserinského průsmyku. 16. března 1943 zaútočila divize východně od El Guettaru poprvé jako celek. 18. a 26. pěší pluk odrazily 23. března dva silné německé protiútoky. 25. března byl 18. pěší pluk vytlačen z Džebel Berda, ale 28. března byl útok na Gabes zastaven. Divize 3. dubna ve snaze o prolomení patové situace obsadila Sakket, avšak další postup podél gabeské silnice byl po dvou dnech zastaven. 16. dubna americká 1. divize vystřídala britskou 4. divizi u Bejy a 22. dubna zaútočila podél silnice z Medžez el Bab na Tunis. Poté, co 18. pěší pluk obsadil kótu 407 a 26. pěší pluk kótu 575, obsadil 26. pluk 28. dubna Džebel el Anz. Následujícího dne 16. pěší pluk začal s útokem na kótu 523. Divize se podílela na bojích v Tunisku až do 9. května 1943. Po severní Africe přišla na řadu Itálie. 1. pěší divize se 10. července 1943 vylodila u sicilského města Gela. Následujícího dne odrazila útok německých obrněných jednotek. Poté postupovala do vnitrozemí. 14. července obsadila Mazzarino a Niscemi. Dva dni poté Barrafrancu. U města Caltanissetta zajistila přechody přes řeku Salso a 25. července odrazila další německý protiútok u Gangi. 1. srpna se divize po těžkých bojích dostala k městu Troina na severním pobřeží ostrova, ale útok na město, který byl proveden 4. srpna, Němci odrazili. 6. srpna se Němci stáhli a Američané město obsadili. 23. října 1943 divize Sicílii opustila a odplula do Anglie, kde prošla předinvazním výcvikem.

Nasazení na západoevropském válčišti
Divize byla zesílena 116. pěším plukem a 6. června 1944 se v rámci operace NEPTUN vylodila na pláži Omaha. Pěší pluky zde narazili na odhodlaný německý odpor, ale nakonec prorazily. 16. pěší pluk postupoval na čele a 10. června dostáhl silnice mezi Bayeux a Saint-Lô. 18. a 26. pěší pluk obsadily 13. června Caumont-l'Éventé. 13. července byla divize stažena z fronty a přesunuta do Colombières. Do bojů se zapojila až 26. července v rámci operace COBRA. Dobyla Marigny a pokračovala na jih. 31. července zajistila přechody přes řeku Sée a postupovala na Mortain. Zde byla nahrazena 30. pěší divizí. 1. pěší divize pak spolu s 3. obrněnou divizí postupovala na Mayenne. 25. srpna 1944 se divize nacházela jižně od Paříže. Z Francie se divize přesunula do Belgie. Její 16. pěší pluk zlikvidoval 3. září kapsu u belgického Monsu a divize 9. září překročila u Lutychu řeku Mázu a dorazila k německé hranici a pokusila se obklíčit Cáchy. To se jí povedlo ale jen z poloviny a v polovině měsíce útočné operace východně od města zastavila. Na počátku měsíce října zaútočila na širší oblast okolo města ze severu 30. pěší divize. 8. října obnovila z jižního směru útočnou činnost i 1. pěší divize. 16. října se jednotky obou divizí spojily u Würselenu. Poté následovalo zintenzivnění postupu směrem do středu města. 21. října 1944 americké jednotky město dobyly. Po celou dobu bojů musela divize čelit houževnatému německému odporu, včetně četných protiútoků. 1. pěší divizi v Cáchách postupně vystřídala 104. pěší divize. 1. divize pak 16. listopadu vyrazila do útoku směrem k řece Rour. Během dvou týdnů ale nedosáhla větších úspěchů a na počátku prosince byla převedena do zálohy na zotavení. Když 16. prosince začala německá ofenzíva v Ardenách, byla divize urychleně přesunuta na jih do Belgie k Malmédám. Vyčistila oblast jižně od Eupenu, odrazila několik německých útoků v oblasti u obcí Bütgenbach a Faymonville a několik dní se účastnila bojů na elsenbornském hřebeni. Po několika dnech přešli Američané do protútoku a 1. pěší divize 15. ledna 1945 dobyla Steinbach, čímž otevřela 7. obrněné divizi cestu na St. Vith. U Schoppenu narazila na tuhý německý odpor, ale po čase ho překonala a pokračovala k Západnímu valu. Na konci ledna vedla útočnou činnost v lese u Buchholzu. Byla ale vystřídána 99. pěší divizí a přesunuta na shromaždiště u Aywaille.

Nasazení na středoevropském válčišti
V únoru byla divize přesunuta zpět Rouru a 25. února 1945 zahájila u Kreuzau výpad na východ. Překročila celkem snadno řeku a rychle postupovala dál. 7. března dorazila k Bonnu, který po dvou dnech obsadila. V polovině měsíce překročila divize u Remagenu Rýn a postupovala na Siegen, k němuž dorazila na konci měsíce. 1. dubna byli příslušníci divize naloženi na nákladní automobily a spěšně přesunuti do oblasti jihozápadně od Paderbornu, aby zde pomohli uzavřít Rúrskou kapsu. 8. dubna dostala divize rozkaz zajistit přechod přes řeku Vezeru, k níž dorazila 3. obrněná divize, která ale zjistila, že Němci stačili vyhodit do vzduchu všechny mosty. Divize tedy řeku překročila vlastními prostředky. 16. a 18. pěší pluk pak rozšiřovaly předmostí, zatímco 26. pěší pluk vyrazil směrem na Einbeck. Divize se pak podílela na obklíčení německých jednotek v Harzu. 30. dubna 1945 byla divize přesunuta k československé hranici. 2. května podnikla omezený útok, jehož účelem bylo vylepšení pozic. 6. května následoval větší útok směrem na Karlovy Vary. 7. května se divize zastavila v oblasti Kynšperka nad Ohří.


Studená válka


Na stráži demokracie - 10 let okupace západního Německa
Mezi lety 1945 a 1955 tvořila 1. pěší divize součást okupačních sil v Německu. Velitelství divize se nacházelo v Bad Tölz a její jednotky byly rozprostřeny po území západních okupačních zón Německa a Rakouska. Prapory 16. pěšího pluku byly umístěny do Vídně, Salcburku a Berlína, prapory 18. pěšího pluku do Brém a Frankfurtu a prapory 26. pěšího pluku do Ludwigsburku, Mnichova a Norimberka. Zde 3. prapor 26. pluku zajišťoval hladký průběh soudních tribunálů. Prapory plnily celou řadu nebojových úkolů a zároveň sloužily jako překážka sovětské expanzi do Západní Evropy. Velitelům se víceméně dařilo udržovat morálku příslušníků divize, nicméně povinnosti statického charakteru a velká roztříštěnost dislokací poznamenaly taktické schopnosti jednotek. Na konci roku byla bojová schopnost divize odhadována na pouhých dvacet procent. Od roku 1947 sloužila divize jako taktická záloha a síla rychlé reakce na podporu konstabulárních sil. Divizní jednotky byly soustředěny v Grafenwöhru, kde prošly důkladným bojovým výcvikem. V roce 1948 byal divize posílena o pět tisíc mužů a reorganizována podle nových systemizačních tabulek. Když komunisté zahájili válku v Koreji, přesouvali Američané celou řadu jednotek do této asijské země. 1. pěší divize ale zůstala v Německu, kde sloužila jako základní prvek sil, které měly odradit komustický blok od pokusu o vpád do Západní Evropy. Jedna pěší divize a konstabulární síly by ale pro sovětské mechanizované formace nepředstavovaly zásadní překážku. Americké velení proto aktivovalo jedno armádní velitelství, dvě sborová velitelství a v roce 1951 vyslalo do Evropy další divize. Přísun těchto divizí, vznik NATO, smrt Stalina a znovuvyzbrojení Německa přispěly ke stabilizaci situace. Za tohoto stavu bylo rozhodnuto o stažení divize do USA.

Od CARS přes berlínskou a karibskou krizi po ROAD
Po třinácti letech nasazení v zámoří se 1. pěší divize vrátila v roce 1955 domů. V rámci operace Gyroscope ji v Německu vystřídala 10. pěší divize. Příslušníky divize čekalo triumfální přijetí v New Yorku a poté přesun do kansaského Fort Riley. Zde jí čekala reorganizace podle pentomického konceptu. Tři pěší pluky byly zrušeny a nahrazeny taktickými jednotkami označovanými jako bojové skupiny, jež byly menší než pluky a větší než prapory. Jejich bojová síla a mobilita měla více odpovídat nárokům nukleárního bojiště. Aby zůstala zachována tradice a pokračovaly rodokmeny pluků, byl vyvinut systém pojmenovaný CARS (Combat Arms Regimental System). Každá bojová skupina nesla tradici původního pluku. Po reorganizaci disponovala divize v roce 1959 1. bojovou skupinou 5. pěšího pluku, 2. bojovou skupinou 8. pěšího pluku, 2. bojovou skupinou 12. pěšího pluku, 1. bojovou skupinou 13. pěšího pluku a 1. bojovou skupinou 28. pěšího pluku. Z nich měl jen 28. pěší pluk tradici působení ve struktuře 1. pěší divize. Ve Fort Riley zajišťovala divize základní i následný bojový výcvik nových branců, kteří pak často putovali k nasazení u jiných jednotek po celém světě. Výcvik byl zastaven v srpnu 1961 kvůli eskalaci berlínské krizi. Chruščov se snažil vypudit Západ z Berlína. Američané zareagovali posílením jednotek v Berlíně a vyhlášením pohotovosti. Byly zrušeny dovolené, povolání záložníci a vycvičení branci ponecháni ve Fort Riley. Místo výcviku nových branců se divize soustředila na secvičenost divizních jednotek. Za tímto účelem divize cvičila v coloradských lesích a vyrazila na několikatýdenní manévry do Skalistých hor. V roce 1962 divize vyslala provizorní brigády, který v rámci operace Bristlecome plnila funkci agresora vůči 32. pěší divizi při cvičení na kalifornské základně Fort Irwin. Na jaře divize přezbrojila na pušky M-14 a kulomety M-60. Divize byla pro svou vysokou připravenost zařazena jako druhý sled do strategických sil, což bylo jiné označení pro XVIII. výsadkvý sbor. Dvě bojové skupiny, konkrétně 1/13 a 1/28, se v létě zúčastnily obojživelného výcviku společně s jednotkami námořnictva a námořní pěchoty. V říjnu 1962 byla divize v souvislosti s kubánskou krizí uvedena do nejvyššího stavu bojové pohotovosti. 121. spojovací prapor byl dokonce vyslán na předsunuté stanoviště na Floridě, aby vytvořil spojení pro případ útoku na Kubu. Mezitím, co se divize připravovala na invazi na Kubu, jedna její bojová skupina, v tomto případě šlo o 2/12, se v rámci operace Long Thrust nacházela v Berlíně, kde posilovala Berlínskou brigádu. Postupně jí tam nahradili další bojové skupiny 1. pěší divize. V roce 1963 byla divize reorganizována podle konceptu ROAD (Reorganization Objective Army Divisions). Divize měla tři flexibilní brigádní velitelství, přičemž taktické jednotky jim byly přidělovány na základě charakteru přiděleného úkolu. 1. pěší divize navíc získala zpět pluky, které s ní byly historicky svázané. Jednalo se o 16. pěší pluk, 18. pěší pluk, 26. pěší pluk a 28. pěší pluk. Na jaře 1964 divizní jednotky nacvičovaly v hustých lesích u základny Fort Leonard protipovstalecký boj. V ruhé polovině roku jednotky nacvičovaly na Floridě boj v džungli. Před odsunem do jihovýchodní Asie se k divizi ještě připojil 2. pěší pluk.


Vietnam
12. července 1965 se 2. brigáda vylodila v Cam Ranh a Vung Tau. Zbytek divize ji následoval. Velitelství divize se společně s velitlstvím podpůrných jednotek usídlilo v Di An. 1. brigáda byla dislokována v Phuoc Vinh, 2. brigáda v Bien Hoa, 3. brigáda v Lai Khe a divizní dělostřelectvo v Phu Loi. Jednotky se zpočátku soustředily na zajištění bezprostředního okolí základen. K 1. listopadu byla divize jako celek plně bojeschopná. 11. listopadu prodělala první větší střet. Část jejích jednotek se u Bau Bang srazila s plukem vietcongu a porazila ho. Na počátku prosince se dostal jeden prapor do vítězné potyčky u Ap Nha Mat s příslušníky vietcongu u kaučukových plantáží firmy Michelin. Ke konci roku 1965 se divize zúčastnila operací Hump, Bushmaster a Bushmaster II. Na počátku roku 1966 prošla operacemi Marauder, Crimp II a Rolling Stone. 15. března 1966 se novým velitelem divize stal generálmajor DePuy, který se soustředil na to, aby nepřítel předem zabránil v provedení očekávané monzunové ofenzívy. Během operace Birmingham se divizi podařilo nepříteli ukořistit rozsáhlé množství proviantu a dalších důležitých zásob. Jednotky divize si také pod jeho velením osvojily nové taktické postupy uzpůsobené pro boj v místním prostředí. V černu a červenci divizní jednotky porazily větší formace Vietcongu v pěti bitvách v blízkosti dálnice č. 13. V září se 2. brigáda přesunula do Phi Lois. V průběhu listopadu se divize účastnila operace Attleboro. Jeden její prapor si výborně vedl v bitvě o Ap Cha Do. 8. ledna 1967 začala operace Cedar Falls s cílem najít a zničit nepřátelská uskupení v tzv. Železném trojúhelníku severně od Saigonu. Následovala více jak padesátidenní operace Junction City, během níž se divizní jednotky podílely na celé řadě střetnutí s nepřítelem. Největšího vítězství dosáhl jeden z praporů po dvou dnech intenzivní bojové činnosti u Ap Gu. V druhé polovině dubna začala operace Manhattan. Během ní se divizi podařilo zabavit nepříteli rozsáhlé zásoby zbraní a munice. Na konci září divize spustila operace Shenandoah II. V jejím průběhu svedla dvě bitvy s 271. plukem vietcongu. Ke konci října se operace soustředila na vesnici Loc Ninh, která se nacházela uprostřed kaučukové plantáže šedesát kilometrů severně od Lai Khe. Bojovníci vietcongu se zde snažily dobýt základnu zvláštních sil a Občanských nepravidelných obranných sil (CIDG). Operace skončila 19. listopadu 1967. V posledních lednových dnech roku 1968, když Vietnamci slavili příchod nového roku, spustil vietcong ofenzívu nazvanou podle tohoto svátku jako Tet. V sérii kordinovaných toku povstalci zaútočili na města a vojenské základny. Jedním z úkolů, který musela divize ihned řešit, bylo zajištění rozlehlé letecké základny Tan Son Nhut u Saigonu proti četným výpadům bojovníků vietcongu a příslušníků severovietnamské armády. Od 11. března se divize účastnila operace Resolve to Win (Quyet Thang). V dubnu následovala další rozsáhlá operace Certain Victory (Toan Thang). Jedním z cílů operace bylo zastavení procesu infiltrace vietcongu v oblasti Saigonu. V září se opět bojovalo o základnu zvláštních sil u Loc Ninh. Příslušníkům 1. pěší divize se spolu s příslušníky 11. obrněného jezdeckého pluku podařilo odrazit silnou formaci vietcongu a severovietnamské armády. V první polovině roku 1969 prováděla divize v oblasti tzv. Železného trojúhelníku, v oblasti tzv. Lichoběžníku a v okolí města An Loc intenzivní přepadové operace a často vysílala početné hlídky na průzkum bojem. 18. března se divize spojila s 25. pěší divizí a 1. jezdeckou divizí k provedení operace Atlas Wedge, která se odehrála severně od Lai Khe. V květnu a červnu se divize účastnila dvou bitev o An Loc. V červnu vojáci divize spolu s vojáky jihovietnamské 5. divize vystavěli a otevřeli důležitou silnici z Phuoc Vinh do Song Be. V druhé polovině roku 1969 se divize zapojila do operace Progress Together (Dong Tien). V jejím rámci měly jihovietnamské síly získávat stále více zkušeností, aby mohly mít stále větší podíl na vedení bojových operací. V srpnu a září se příslušníci divize účastnili několika bitev podél dálnice č. 13, kterou se nepřítel opakovaně snažil zablokovat. Ke konci roku se jednotkám divize podařilo ukořistit velké množství zbraní a zásob. V dubnu 1970 byla 1. pěší divize přesunuta zpět do Fort Riley. Důvodem stažení divize bylo bojové opotřebení jejích příslušníků v mnoha intenzivních a krvavých střetnutích. Divize ve Vietnamu dokázala ovládnout metody boje v džungli a naučila se používat vrtulníky jako vhodný taktický prostředek, který nahrazoval chybějící komunikační infratsrukturu a poskytoval moment překvapení. Navíc umožňoval provádět rychlé zásobování a odsun raněných. Vedle toho příslušníci divize asistovali při pomoci jihovietnamskému obyvatelstvu. V průběhu nasazení ve Vietnamu divize utrpěla ztráty v počtu 20 770 osob. Jedenáct příslušníků divize obdrželo za své činy Medaili cti.

Reforger
Po svém návratu do Fort Riley prošla divize další reorganizací. Název jí zůstal, nicméně se z ní stala mechanizovaná divize o šesti praporech mechanizované pěchoty a čtyřech obrněných praporech. Divize byla součástí závazku vůči NATO. Ten byl realizován tak, že 3. brigáda byla dislokována v Německu, kde byla tatp brigáda označovaná také jako 1. pěší divize (předsunutá) (1st Infantry Division (Forward)). Od konce sedmdesátých let byla funkčnost tohoto modelu testována během cvičení. Zbytek divize při nich byl letecky přepraven do Německa, kde si vyzvedl zakonzervovanou a pro případ nouze předem v Evropě připravenou techniku a spojil se s 3. brigádou. Divize se pak zúčastnila velkých cvičení NATO, která nesla jméno Reforger. Ta sloužila nejen jako způsob procvičení naplánovaných přesunů, ale též jako demonstrace schopnosti ubránit Západní Evropu a odhodlání USA dostát svým závazkům v Evropě.


Moderní doba


Pouštní bouře
Výcvik se v osmdesátých letech prováděl i ve výcvikovém středisku v kalifornském Fort Irwin. Námaha v tomto nehostinném aridním prostředí se zúročila na počátku devadesátých let. V srpnu 1990 totiž Saddám Husajn provedl invazi do Kuvajtu. 8. listopadu přešla 1. pěší divize do bojové pohotovosti a během následujících dvou měsíců přesunuta do Saúdské Arábie. Logistici tehdy museli zabezpečit přesun 12 000 mužů a 7 000 kusů techniky. 24. února divize vyrazila po předchozích leteckých náletech a dělostřeleckých přepadech vpřed. Divize tvořila hrot, který prorazil iráckými postaveními a otevřel tak průchody pro obrněné divize, jež také spadaly pod velení VII. sboru. Z úspěchu americké 1. pěší divize těžila především britská 1. obrněná divize. 1. pěší divize nezůstala stát na místě průlomu, nýbrž postupovala vpřed, směrem na severovýchod. 27. února se během tohoto postupu střetly její brigády v oblasti označované v plánech jako oblast Norfolk s jednou brigádou irácké 12. tankové divize a brigádami elitní divize Tawalakana, jež byla součástí irácké republikánské gardy. Američané tankovou bitvu o Norfolk jednoznačně vyhráli a postupovali dál. Divize byla součásti sil, které měly za úkol postupovat dále na východ a přehradit iráckým silám v Kuvajtu cestu na sever do Iráku. Příslušníci divize během této cesty vyřadili mnoho nepřátelských vozidel a zajali ještě větší množství iráckých vojáků. 27. února večer obsadila 1. eskadrona 4. jezdeckého pluku hlavní dálnici z Kuvajtu do Iráku. 28. února ráno na místo dorazila 1. pěší divize a silnici kompletně přehradila. Toho rána byl vyhlášen klid zbraní. 1. pěší divize během 100 hodin urazila 260 kilometrů, zničila 550 tanků, 480 obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty a zajala 11 400 iráckých vojáků. Ztratila přitom 18 vlastních vojáků. Po skončení bojů zajišťovala divize bezpečnost letiště v Safwánu, na němž probíhala jednání o příměří. Po skončení jednání se divize začala připravovat na návrat domů. Do Fort Riley dorazila 10. května 1991.

Reorganizace
Na počátku roku 1996 byla divize spolu dalšími divizemi opět reorganizována. Velitelství bylo přesunuto z Fort Riley do německého Würzburku. V německých posádkách byly umístěny 2. brigáda, 3. brigáda, letecká brigáda, ženijní brigáda, divizní dělostřelectvo a zabezpečovací jednotky. Ve Fort Riley zůstala jen 1. brigáda.

Balkán
Součásti 1. pěší divize byly prvními americkými jednotkami v Bosně. 1. eskadrona 4. jezdeckého pluku byla přidělena 2. brigádě 1. obrněné divize pro operaci Joint Endeavor. 3. ledna 1996 překročila řeku Sávu a vedla jednotky divize do Bosny. K 10. listopadu 1996 převzala 1. pěší divize velení Úkolového uskupení Eagle, jež zahrnovalo americké jednotky v Bosně. Divize měla nejprve za úkol krýt odjezd jednotek 1. obrněné divize a poté dohled nad implementací mírových dohod v rámci IFOR a SFOR, přičemž spolus jednotkami dalších složek amerických ozbrojených sil a sil dalších dvanácti spojeneckých států její jednotky operovaly v oblasti Mnohonárodnostní divize Sever. K 22. říjnu 1997 1. pěší divize předala velení nad TF Eagle zpátky 1. obrněné divizi. Divize se na Balkán vrátila v roce 1999, tentokrát do Autonomní oblasti Kosovo a Metochie. K 5. únoru 1999 bylo zformováno Úkolové uskupení Falcon, jehož byla 1. pěší divize podstatnou součástí. Na jaře vyslala TF Falcon předsunutý dořad do Camp Able Sentry v Makedonii. Mezitím letectvo a námořnictvo NATO podnikalo od března do června vzdušné údery proti jugoslávským cílům, aby přinutilo jugoslávskou armádu ke stažení z Kosova. Po podpisu vojensko-technické dohody 9. června 1999 se začaly srbské síly z oblasti stahovat. Jednotky 1. pěší divize byly následně přesunuty z Německa do Kosova. První jednotky divize vstoupily na jugoslávské území 12. června v rámci operace Joint Guardian. Spolu s nimi postupovaly řecké jednotky. Řídila je Spojené úkolové uskupení Noble Anvil a operační kontrolu zajišťovalo KFOR. Spolu s částmi 2. brigády americká část uskupení zahrnovala dále 2. prapor 505. paradesantního pěšího pluku, 26. expediční jednotku námořní pěchoty, 1. prapor 26. pěšího pluku, část 4. jezdeckého pluku. Řekové vyslali 501. mechanizovaný pěší prapor. Podporu poskytovala 12. letecká skupina a 16. sborová podpůrná skupina. 20. června 1999 se z oblasti stáhly srbské jednotky a jednotky NATO se nyní soustředily na demilitarizaci a transformaci tzv. Kosovské osvobozenecké armády. Úkolové uskupení bylo posíleno přísunem především dalších součástí 1. pěší divize. Jednalo se o 1. prapor 77. obrněného pluku, 1. prapor 7. polního dělostřeleckého pluku, 9. ženijní prapor a 299. předsunutý podpůrný prapor. Uskupení bylo navíc posíleno dalšími americkými ženisty a polskými výsadkáři. Část území převzala i ruská 13. taktická skupina. Ke konci roku 2. brigádní uskupení vystřídalo 3. brigádní uskupení, které v prosinci převzalo zodpovědnost za oblast působnosti Mnohonárodnostní brigády Východ. V červnu 2000 jednotky 1. pěší divize kosovskou oblast opustily.

Válka proti terorismu
V rámci globální války proti terorismu byly části divize nasazovány na různých bojištích. Na počátu roku 2003 vyslala divize část jednotek do Turecka, aby zde převzaly velení Velitelství armádních sil v Turecku (Army Forces Turkey, ARFOR-T). Úkolem tohoto uskupení bylo zabezpečení přesunu 4. pěší divize přes Turecko do severního Iráku. Jednotky 1. pěší divize zřídily tři vyloďovací přístavy, dvě letiště, tři velitelská stanoviště a řadu středisek podpory konvoje podél trasy dlouhé 500 mil. Jednotky divize dorazily až do Mardinu, když turecký parlament odmítl vstup amerických pozemních jednotek. ARFOR-T tedy začalo s demontáží zřízených podpůrných prvků a jednotky 1. pěší divize se posléze vrátily zprátky do Německa. V dubnu 2003 divize vyslala Úkolové uskupení 1-63 AR tvořené 1. praporem 63. obrněného pluku, roty B 2. praporu 2. pěšího pluku a 201. praporu předsunuté podpory do Iráku, kde po dobu jednoho roku tvořilo údernou pozemní sílu 173. výsadkové brigády. V září 2003 divize do Iráku na jeden rok vyslala 1. brigádní bojový tým, který tam sloužil u 82. výsadkové divize a následně u 1. divize námořní pěchoty. Brigádní tým byl v Iráku posílen 2. praporem 4. pluku námořní pěchoty a 3. praporem 11. pluku námořní pěchoty. Brigádní bojový tým byl dislokován v Ramádí a zúčastnil se celé řady operací v tzv. sunitském trojúhelníku. Zajišťoval také výcvik 60. brigády irácké národní gardy. Brigádní tým v Iráku ztratil 62 příslušníků a dalších 530 utrpělo zranění. Na jaře 2004 byl do Iráku vyslán zbytek divize v podobě Úkolového uskupení Danger. Uskupení navíc disponovalo 30. brigádní bojovým týmem, 2. brigádou 25. pěší divize a dalšími menšími jednotkami. Uskupení z Iráku odjelo na jaře 2005, přičemž ztratilo 123 příslušníků a 807 jich bylo zraněno. Ve stejné době divize vyslala divize na necelý rok do Iráku 2. prapor 34. obrněného pluku, který tam nedávno působil v rámci 1. brigádního bojového týmu. Prapor působil u 3. brigády 3. pěší divize, která byla zařazena pod 42. pěší divizi. V březnu 2006 vyslala divize jednu rotu 1. praporu 16. pěšího pluku do Afriky. Rota zde působila ve prospěch Kombinovaného spojeného úkolového uskupení Africký Roh (Combined Joint Task Force – Horn of Africa). Rota po dobu jednoho roku zajišťovala ochranu pro pracovníky humanitární asistence a cvičila místní vojenské jednotky v Džibuti, Etiopii, Keni či Ugandě. Na počátku podzimu 2006 divize vyslala do Iráku na rok a půl 2. brigádní bojový tým, který tam ztratil stovku mužů. Ve stejnou dobu vyslal na jeden rok 1. brigádní bojový tým do Iráku 1. ženijní prapor a několik rot na ochranu konvojů. Na počátku roku 2007 divize do Iráku vyslala na více jak rok 4. brigádní bojový tým, který byl zařazen nejdříve pod 1. jezdeckou divizi a pak pod 4. pěší divizi. Divize v letech 2005 až 2008 procházela reorganizací. Její součástí byl i přesun velitelství divize z Německa do Fort Riley v Kansasu. V říjnu 2007 divize do Iráku nasadila svou Bojovou leteckou brigádu, která zde zajišťovala podporu pozemních jednotek v rámci Mnohonárodnostní divize Sever. Na začátku léta 2008 divize vyslala 3. brigádu do východního Afghánistánu, aby tam vystřídala 173. výsadkovou brigádu v sestavě Kombinovaného jednotkého úkolového uskupení 101. Jednotky brigády tam prodělaly těžké boje s Tálibánem a zaznamenaly největší ztráty mezi v té době nasazenými jednotkami. Pět stovek příslušníků obdrželo Purpurové srdce. Mezitím v říjnu divize vyslala do Iráku 2. těžký brigádní bojový tým, který měl na starost operace v severozápadní části Bagdádu. Brigáda tam prožila období provinciálních voleb, vypršení mandátu OSN a implementace bezpečnostní dohody mezi Irákem a USA, které zahrnovalo i tzv. krvavou středu – 19. srpna 2009 zaútočili teroristé na ministerstva zahraničních věcí a financí a na tzv. zelenou zónu. Velitel 5. eskadrony 5. jezdeckého pluku obdržel Bronzovou hvězdu za to, že osobně vedl protiútok proti skupince teroristů, která zaútočila granáty na část jeho jednotky. V srpnu 2009 divize vyslal do Iráku 4. pěší brigádní bojový tým. V roce 2010 byl 1. těžký brigádní bojový tým byl nasazen v Kirkúku a 2. těžký brigádní bojový tým v Bagdádu. Jednotky zajišťovaly výcvik iráckých sil a odrážely útoky ze strany sadristických sil a dalších skupin s íránskou podporou. V letech 2011 a 2012 vyslala do divize část svých sil do Afghánistánu. V dubnu 2012 se do velitelství divize přesunulo do Bagrámu, neboť divize převzala v rámci operace Enduring Freedom XIII odpovědnost za Regionální velitelství Východ od 1. jezdecké divize. Divize dohlížela na okolí Kábulu a část hranice s Pákistánem. Během jejího působení divize předala odpovědnost za oblast severně od Kábulu afghánskému 201. sboru a současně připravovala afghánský 203. sbor na převzetí odpovědnosti za oblast jižně od hlavního města. Po jejím odchodu převzala zajištění Regionálního velitelství Východ 101. výsadková divize. V posledních letech byly jednotky divize nasazovány v Afghánistánu a též se vrátily do Iráku kvůli nutnosti podpořit iráckou armádu v boji proti teroristům z tzv. Islámskému státu.

Operace Atlantické odhodlání
V září 2017 byl 2. obrněný brigádní bojový tým 1. pěší divize vyslán do Evropy v rámci operace Atlantické odhodlání, která je reakcí na obavy zemí NATO, především z jeho východního křídla, z ruských ambicí. Brigádní tým zahrnuje 3 300 příslušníků, 87 tanků Abrams, 125 bojových vozidel pěchoty Bradley, 18 houfnic Paladin a další bojové prostředky. Jednotky brigády jsou rozmístěny v Německu, Polsku, Rumunsku, Maďarsku a Bulharsku.




Zdroje:
Order of Battle of the United States Land Forces in the World War. American Expeditionary Forces. Volume 2: Divisions, Center of Military History, United States Army, Washington, 1988
Stanton, Shelby L.: World War II Order of Battle: An Encyclopedic Reference to U.S. Army Ground Forces from Battalion through Division, 1939-1946, Stackple Books, 2006
https://1stid.org/history/
en.wikipedia.org
www.eur.army.mil
URL : https://www.valka.cz/1-pesi-divize-1942-t135#558000 Verze : 50
organizace divize 1944:


16th Infantry Regiment
18th Infantry Regiment
26th Infantry Regiment


Division Artillery
5th Field Artillery Battalion ( 155 mm Howitzer )
7th Field Artillery Battalion ( 105 mm Howitzer )
32nd Field Artillery Battalion ( 105 mm Howitzer )
33rd Field Artillery Battalion ( 105 mm Howitzer )


1st Reconnaissance Troop ( Mechanized )
1st Engineer Combat Battalion
1st Medical Battalion
701st Ordnance Light Maintenance Company
1st Quartermaster Company
1st Signal Company
MP Platoon
Headquarters Company


Připojené jednotky:
745th Tank Battalion
634th Tank Destroyer Battalion
635th Tank Destroyer Battalion
103rd Antiaircraft Artillery Battalion
URL : https://www.valka.cz/1-pesi-divize-1942-t135#75351 Verze : 0
Struktura k 1. 1. 2018


URL : https://www.valka.cz/1-pesi-divize-1942-t135#591935 Verze : 5
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více