Jokosuka D4Y Suisei [Judy]

Yokosuka D4Y Suisei - přehled verzí

Jokosuka D4Y - přehled verzí


空技廠 D4Y 彗星 - Kūgishō D4Y Suisei - Jokosuka D4Y Kometa


Japonské jméno: 彗星 - Suisei - Kometa (Létavice)


Allied reporting name: "Judy"



Označení Provedení letounu - popis
Yokosuka D4Y1 13-Shi prototypy na základě specifikací 13-Shi z roku 1938 vzniká 5 prototypů, jsou inspirovány Heinkelem He-118 V4,
ale jsou poháněny motory DB 600G o výkonu 950 koní, první vzlet konec roku 1940.
Yokosuka D4Y1-C odlehčení konstrukce bylo nadměrné, proto první sériové letouny byly určeny pro průzkum,
tomuto určení vyhovovaly i doletem, který činil úctyhodných 3890 km.
Yokosuka D4Y1 11 výroba od března 1943, bombardovací verze, hlavní puma o hmotnosti 250 kg byla ukryta v pumovnici,
pod křídly byly 2x 30 - 60 kg pumy.
Yokosuka D4Y1 KAI 21 subverze předešlé, úprava draku spočívala v zesílení a montáži uchytů pro katapultáž z malých letadlových lodí.
Yokosuka D4Y2 12 motor Aichi Atsuta AE1P 32, montáž motoru s vyšší hmotností si vynutila větší SOP,
subverze D4Y2a 12A měla v zadním střelišti kulomet ráže 13,0 mm.
Yokosuka D2Y2-C a
Yokosuka D4Y2-Ca
průzkumné verze s doletem až 3 420 km, vzájemně se liší obrannou výzbrojí.
Yokosuka D4Y2-S noční stíhací verze, za pilotem byl šikmo vzhůru sřílející kanón Type 99-2 ráže 20 mm.
Yokosuka D4Y2-R průzkumná verze pro pozemní základny.
Yokosuka D4Y3 33 dvojhvězdicový čtrnáctiválec Mitsubishi MK8P Kinsei 62, SOP byla opět mírně zvětšena, pumy až 3x 250 kg.
Yokosuka D4Y3a 33A byla subverzí předešlé verze, opět s větší ráží pohyblivého kulometu
Yokosuka D4Y4 43 jednomístná sebevražedná verze s pumou o hmotnosti 800 kg, měla namontovány 3 raketové motory na tuhé palivo,
které pilot zažehl při závěrečné zteči, aby získal rychlost.
Yokosuka D4Y5 54 nezalétaný prototyp s motorem Nakajima NK9B Homare 12, 1x puma o hmotnosti 800 kg, úpravy byly provedeny
na základě bojových zkušeností s předešlými verzemi, zavedena pasivní ochrana osádky a nádrží.





Výrobce Období výroby Vyrobeno kusů
第一海軍航空技術廠 - Dai-Ichi Kaigun Kōkū Gijutsu-shō at Yokosuka 1940-1941 5 prototypů 13-Shi
愛知航空機株式会社 - Aichi Kōkūki Kabushiki Kaisha at Eitoku jaro 1942 - 04. 1944 660 D4Y1
04. 1944 - 08. 1944 326 D4Y2
05. 1944 - 02. 1945 536 D4Y3
02. 1945 - 08. 1945 296 D4Y4
第十一海軍航空廠 - Dai-Jūichi Kaigun Kōkū-shō at Hiro 04. 1944 - 07. 1945 215 D4Y1, D4Y2 a D4Y3
celkem 2 038 D4Y
URL : https://www.valka.cz/Jokosuka-D4Y-Suisei-Judy-t30118#108437 Verze : 5

Yokosuka D4Y


Specifikace 13-Shi


Velení japonského námořního letectva (海軍航空本部 - Kaigun Kōkū Hombu) na jaře roku 1938 sestavilo nové specifikace plánu rozvoje označené 13-Shi, v těchto specifikacích byly formulovány technické požadavky na nové typy letadel, které Kaigun Kōkū Hombu po dodavatelích letecké techniky v tomto roce požadovalo. Na základě těchto specifikací začal vývoj těchto druhů letadel:
- palubní rychlý průzkumný letoun - C4A1
- palubní bombardér - D4Y
- dvoumotorový těžký stíhací letoun - J1M1 a J1N1
- těžký útočný letoun pro pozemní základny - G5N1
- velký průzkumný létající člun - H8K
- malý obojživelný dopravní letoun - L7P1
- cvičný létající člun - H9A1
Osud těchto letadel byl značně rozdílný, některé takto požadované kategorie letadel
nepřekročily ani rýsovací prkna konstruktérů a zůstala ve fázi projektu (J1M1), některý letoun se dočkal pouze částečné realizace a byl postaven pouze jako dřevěná maketa (C4A1), nebo zůstalo u stavby prototypů (G5N a L7P1), další se dočkal malé sériové výroby (H9A1) a konečně několik těchto letounů se dostalo do sériové výroby a zasáhlo účinně do budoucích bojů v pacifické oblasti (J1N, H8K a D4Y).


Budeme se věnovat poslednímu uvedenému - palubnímu bombardéru Yokosuka D4Y. Kaigun Kōkū Hombu se v tomto případě podrželo osvědčené praxe a zadalo ve specifikacích 13-Shi vývoj nového palubního bombardéru a to ještě v době, kdy se teprve začalo se zkouškami dvou prototypů jeho předchůdce – palubního bombardéru Aichi D3A1, později známého pod jménem Val, toto označení mu přidělila spojenecká zpravodajská služba. Požadavky na nový bombardér byly na svou dobu dosti vysoké:
- maximální rychlost měla být alespoň 518 km/ h
- cestovní rychlost měla být na úrovni 425 km/ h
- dolet s pumou o hmotnosti 250 kg neměl být nižší než 1 480 km
- bez pumového nákladu měl být 2 220 km
- maximální pumový náklad měla být jedna puma o hmotnosti 500 kg (japonská zpravodajská služba v té době přinesla informace o zpevněných palubách britských letadlových lodí)
- hlavňová výzbroj měla být tvořena třemi kulomety, z nichž jeden měl ovládat druhý člen osádky
- velikost bombardéru měla být menší než německý střemhlavý bombardér Heinkel He 118


Poslední z těchto požadavků, byl do specifikací vložen, na základě provedených testů,
které císařské námořní letectvo provedlo, se zakoupeným čtvrtým prototypem německého bombardéru Heinkel He 118V4. Kaigun Kōkū Hombu bylo nuceno často hledat pomoc v zahraničí a kategorie palubních bombardérů je toho důkazem. Prvním palubním bombardérem (označení střemhlavý bylo vynecháno z důvodu utajení) byl letoun Aichi D1A (Susie), letoun který vznikl na základě dlouhodobé spolupráce s německou továrnou Heinkel Flugzeugwerke AG, společnost 愛知時計電機株式会社 - Aichi Tokei Denki Seizo Kabushiki Kaisha (dále jen Aichi) upravila pro potřeby japonského námořnictva německý bombardér Heinkel He 50 (pro export byly označen jako He 66) dle požadavků směrnice 8-Shi. Již v době, kdy byly sestavovány specifikace 11-Shi, na základě kterých vznikl Aichi D3A Val, byla do firmy Heinkel v Rostocku vyslána skupina japonských konstruktérů a techniků. Vedoucím této skupiny byl inženýr Masaō Yamana, Japonci se v Heinkelově továrně také zběžně seznámili s prototypem bombardéru He 118. Letoun, který vypadal spíše jako stíhačka, vznikl na základě požadavků RLM z roku 1935 a později byl rivalem v soutěži o střemhlavý bombardér pro německou Luftwaffe, ze kterých vzešel jako vítěz Junkers Ju 87 Stuka. Důvodem pro odmítnutí letounu He 118 bylo nedostatečné odladění prototypu a také to, že se Ernstu Udetovi na Heinkelu stala nehoda a tak, ač byl He 118 modernější, výkonnější a měl i značné rezervy pro další růst výkonů, tak nebyl přijat. Profesor Ernst Heinkel se odmítnutý prototyp následně snažil nabídnout jiným případným zahraničním zájemcům a právě takovým zájemcem bylo Japonsko, obě jeho ozbrojené složky se o letoun velmi zajímaly. Předběžně byla sjednána i smlouva na licenční výrobu. Čtvrtý prototyp s civilní imatrikulací D-OMOL byl v rozloženém stavu naložen na nákladní loď Kagu Maru a v roce 1937 dopraven do Japonska, zde byl sestaven a testován námořními zkušebními piloty pod označením DXHe1 (armádní piloti testovali jeho pátý prototyp). DXHe1 byl během zkoušek námořními piloty zničen, když se rozpadla jeho ocasní část, ale již během těchto nedokončených zkoušek byl shledán příliš rozměrným a těžkým pro službu na palubách japonských letadlových lodí. Takže pokud si tyto události shrneme, tak zjistíme, že nové požadavky byly sestaveny krátce po zahájení továrních testů prototypů Aichi D3A1 a těsně po havárii testovaného DXHe1. Část specifikací 13-Shi, obsahující právě technické požadavky na palubní bombardér byla předána přímo Námořnímu leteckému arzenálu v Jokosuce (海軍航空技術廠 - Kaigun Kōkū Gijutsu-shō) a zde byl vedením konstrukčního týmu pověřen konstruktér Masaō Yamana, který se před nedávnem vrátil z Německa.


Projekt a prototypy


Yamanův konstrukční tým začal na projektu pracovat téměř okamžitě, japonští konstruktéři se při své práci nechali inspirovat původní německou konstrukcí a navrhli tak nevelký středoplošník velice ladných tvarů. Letoun měl být poháněn invertním vidlicovým dvanáctiválcem Aichi AE1A Atsuta 21 (nelicencovaná výroba DB 601 Aa), ale v době stavby prototypů nebyly tyto motory k dispozici a tak do všech pěti prototypů musel být instalován méně výkonný německý motor Daimler-Benz DB 600 G o výkonu 960 koní. Podvozek byl zatahovací, zatahoval se do křídel směrem k trupu, křídlo mělo malé rozpětí (11 500 mm), bylo tedy o půl metru menší, než měl stíhací Reisen (Zero) prvních verzí. Díky svému malému rozpětí však nemuselo být vybaveno mechanismem pro sklápění křídel a to vedlo ke značné úspoře hmotnosti a malá hmotnost byla cílem konstruktérů. Po konstrukční stránce bylo křídlo dosti sofistikované, vedle obvyklých vztlakových klapek bylo vybaveno elektricky ovládanými aerodynamickými brzdícími štíty. Pumový náklad měl být zavěšen v uzavřené pumovnici, nejvyšší hmotnost nesené pumy mohla být až 500 kg, ale bylo počítáno spíše s dvěstěpadesátikilovou pumou a pod každou polovinu křídla bylo možno zavěsit jednu pumu o hmotnosti 30 – 60 kg. Hlavňová výzbroj byla dle zadání tvořena dvojicí synchronizovaných kulometů typ 97 ráže 7,7 mm a druhý člen osádky ovládal jeden kulomet typ 1 ráže 7,92 mm. Dvoučlenná osádka seděla v podlouhlé prosklené kabině, ze které byl slušný výhled. Bohužel, byl zde jeden zásadní nedostatek – absence pasivní ochrany, ani prostory pro osádku nebyly chráněny pancéřovými deskami, a palivové nádrže neměly samosvorné obaly nebo nějaký systém hašení. Komise Kaigun Kōkū Hombu projekt nového bombardéru schválila téměř bez výhrad a tak bylo bezodkladně přistoupeno ke stavbě prototypů. První z prototypů byl dokončen v listopadu 1940 a zalétán byl následující měsíc. Kaigun Kōkū Hombu vkládalo do nového bombardéru velké naděje a snažila se o co možno jeho nejrychlejší zařazení do výzbroje. Bohužel, zůstalo jen u přání, je pravdou, že prototyp měl příjemné letové vlastnosti, ale jen pokud nepřešel do strmého klesání, potom se objevily silné vibrace, které vedly až k deformacím křídel nebo k poškození jejich nosníků, to byla u střemhlavého bombardéru dosti zásadní závada. Poslední z pěti prototypů byl dokončen v prosinci 1941, závada s příliš odlehčenou konstrukcí přetrvávala, ale to se již připravovala v továrně Aichi v Eitoku předsériová výroba dvanácti letounů. Kaigun Kōkū Hombu na nový letoun spěchalo, vydalo dokonce pokyny, aby byla v září 1941 zastavena výroba starších bombardérů Aichi D3A1 11, výsledky testů nového bombardéru byly natolik špatné, že si vynutily zpočátku částečné obnovení výroby právě utlumené výroby a od června 1942 byla do výroby zavedena výkonnější verze – D3A2 model 22 (Val).


D4Y1-C


Ověřovací série letadel D4Y1 byla již v pokročilém stupni rozpracování, pro pohon byly připraveny motory Aichi AE1A Atsuta 12 o výkonu 1 200 koní, ale stále přetrvávaly závady s vibracemi s následným poškozením nosníků. Kaigun Kōkū Hombu se stále snažilo, aby se vývoj a stavba nezdržovala a tak nařídilo úpravu této malé série na palubní průzkumný letoun. Úpravy byly odzkoušeny na třetím a čtvrtém prototypu, do pumovnice byla umístěna další palivová nádrž a křídlo bylo nově vybaveno „mokrými“ závěsníky, to znamenalo, že pod každou polovinu křídla bylo možno zavěsit přídavnou palivovou nádrž o objemu 330 litrů. Po provedené úpravě letouny nemohly nést pumy, ale zůstala zachována hlavňová výzbroj, druhý člen osádky měl obsluhovat kameru K-8 s velikostí objektivu 250 - 500 mm. První letouny tyto kamery ještě nenesly. Výsledným dílem byl rychlý průzkumný letoun s dlouhým doletem, rychlejší byl než tehdy nově zaváděná Zera (A6M3) a dolet měl větší, než jaký měly na průzkumné lety vyslané palubní torpédové bombardéry Nakajima B5N2 (Kate). Do bojů byly poprvé vyslány v červnu 1942 na palubě letadlové lodi 蒼龍 – Sōryū, kdy se měly zúčastnit slavné bitvy o Midway. K průzkumnému letu vzlétl 4. 6. 1942 pouze jeden letoun s označením V-201 s osádkou 飛行兵曹長 - kaigun hikō heisōchō (praporčík) Isamu Kondo a 海軍一等兵曹 - kaigun Ittō hikō Heisō (Loďmistr 1. třídy) Masatada Iida, ve vzdálenosti 120 námořních mil od vlastní lodi nalezli nepřátelské loďstvo, o této skutečnosti odeslali rádiem zprávu a vraceli se na svou loď, tu však již našli v plamenech a tak se jim podařilo přistát na palubě sesterské lodi 飛龍- Hiryū a s tou se následně po útoku amerických letadel potopili. Smutnou skutečností je, že jejich zpráva o nalezení amerického loďstva nebyla nikdy vlastní flotou přijata.
Výroba průzkumné verze pokračovala pomalým tempem, ač bylo námořnictvo s touto verzí vcelku spokojeno, byla dostatečně rychlá a dolet byl na slušné úrovni. Ačkoliv nebyl rozsah výroby velký, občas se začaly projevovat výpadky v dodávkách motorů Atsuta.


D4Y1 11


Kaigun Kōkū Hombu však nebylo s danou situaci vůbec spokojeno a tak vyvinulo tlak na konstruktéry firmy Aichi, kteří usilovně spolupracovali konstruktéry z jokosuckého arzenálu na zesílení konstrukce nosníků křídel a jejich spojení s drakem letounu. Tato spolupráce přinesla kýžený výsledek a v březnu 1943 byl po provedených zkouškách do výzbroje námořního letectva přijat „námořní palubní bombardér model 11“. Napohled se bombardér od průzkumných letounů neodlišoval, jen průzkumné letouny nebyly vybaveny brzdícími štíty a měly poněkud odlišný tvar čelního štítku pilotní kabiny. Výroba obou verzí byla souběžná s tím, že potřebnějších bombardérů bylo vyrobeno mnohonásobně více. Zpočátku byl náběh výroby velmi pozvolný a tak bylo do konce roku dodáno pouze 76 letadel Suisei (japonsky kometa - vlasatice), takové bylo bojové jméno tohoto typu. Počátkem roku se výroba rozeběhla již naplno a tak na jaře roku 1944 bylo dodáno více než 600 letadel verzí D4Y1, D4Y1 Kai a D4Y1-C. V té době se do výroby letounů Suisei zapojil také 第十一海軍航空廠 - Dai-Jūichi Kaigun Kōkū-shō (11. Námořní letecký arzenál) ve městě Hiro. Ještě se vrátím ke zmíněné verzi D4Y1 Kai, tato varianta vznikla koncem jara 1944, byla vybavena zpevněnými závěsy pro katapultovaný vzlet z malých letadlových lodí třídy Junyō. Bombardovací letouny Suisei zasáhly do bojů v létě roku 1944, tedy v době kdy Američané zahájili ofenzívu ve Filipínském moři. Američané v té době měli na své straně kvantitativní i kvalitativní převahu nejen v technice, ale také v úrovni výcviku pilotů a piloti Hellcatů tak japonské letectvo doslova zlikvidovali. Viceadmirál Marc Andrew Mitscher, velitel TF58, ve svém komuniké citoval odposlechnutý a hojně používaný výraz „Great Marianas Turkey Shot“ (Turkey Shot byla střelecká soutěž, během které byl rozstřílen k dřevěnému kolíku uvázaný krocan - pozn. autora). Japonské letectvo, včetně nových a rychlých bombardérů Suisei, utrpělo velké, takřka fatální ztráty. U letounů Suisei se naplno projevil jejich konstrukční nedostatek - vynechání pasivní ochrany, také kapalinový chladicí systém motoru Atsuta se ukázal být zranitelným, čehož se Kaigun Kōkū Hombu obávalo již dříve. Spojenecká zpravodajská služba přidělila tomuto rychlému a obratnému stroji kódové jméno Judy.


D4Y2 12 a D4Y2 22


V říjnu 1944 byl do výzbroje zařazen letoun Suisei poháněný výkonnějším motorem Aichi AE1P Atsuta 32, tato verze motoru měla výkon 1 400 koní. Motor poskytoval vyšší výkon, ale měl i vyšší spotřebu paliva, proto byla přidáním dalších nádrží zvětšena zásoba paliva, bohužel, konstruktéři stále neřešili jejich ochranu. Letoun Suisei od této verze měl zavedeny dvě výzbrojní varianty, D4Y2 model 12 měla obvyklou výzbroj – dva pevné kulomety nad motorem typu 97 a navigátor měl pohyblivý kulomet typ 1 ráže 7,92 mm, varianta D4Y2c model 12C měla účinnější pohyJblivý kulomet typ 2 ráže 13,0 mm (nezaměňovat s průzkumnou verzí D4Y2-C). Tyto dvě výzbrojní varianty měly také letouny Suisei určené pro provoz na palubách malých letadlových lodí, označení bylo D4Y2 model 22 a D4Y2c model 22C.


D4Y2-C


Výkonnějším motorem byla vybavena také nepříliš početná verze průzkumných letounů, svým provedením se podobaly starším D4Y1-C, tzn., že v pumovnici měly přídavnou palivovou nádrž a pod křídla bylo možno zavěsit další dvě třistatřicetilitrové přídavné nádrže. Také zde jsou zavedeny dvě výzbrojní varianty, varianta s třináctimilimetrovým kulometem typu 2 byla označena jako D4Y2-Ca model 12C.


D4Y2-S


Japonsko se od roku 1944 stalo častým cílem nočních náletů bombardérů Boeing B-29 Superfortress a Japonci hledali způsob a prostředky jak nalétávající svazy těchto bombardérů rozvracet a ochránit tak japonská města a průmysl. V tomto směru byl velmi aktivním 海軍大佐 - Kaigun Daisa (námořního kapitán) Yasuno Kozono velitel 302. Kōkūtai, jednotky, která se specializovala na noční stíhání, kapitán Kozono se snažil pro tento úkol upravit a vyzkoušet více typů letadel a tak není divu, že u jeho jednotky létalo také několik upravených letounů D4Y2-S. Úprava vznikla v arzenálu v Hiru, noční stíhač byl jednomístný a do uvolněné kabiny navigátora byl instalován jeden kanón Type 99-2 ráže 20 mm. Dalo by se říci, že to byla obdoba německé „Schräge Music“. Kanón střílel šikmo vzhůru pod úhlem 30° od podélné osy letounu a byla pro něj v bubnovém zásobníku nesena zásoba jednoho sta nábojů. Pro zaměření této zbraně byl nad hlavou pilota druhý zaměřovač. Letoun byl zbaven pumových závěsníků a přistávacího háku, protože měl operovat výhradně z pozemních základen. Mírně zvětšena byla SOP. Není mi známo, kolik operačních letů tento typ noční stíhačky provedl a už vůbec ne, zda bylo s její pomocí dosaženo nějakého sestřelu. Jisté však je, že noční stíhací Suisei byly operačně nasazeny proti B-29, ale znehodnocovala je malá stoupavost, jejich maximální rychlost neumožňovala provedení více, než jedné zteče. Hlavním nedostatkem však byla absence radiolokátoru či nějakého zařízení usnadňujícího navedení noční stíhačky na nepřátelský letoun. Do podoby noční stíhačky bylo upraveno nevelké množství letadel.


D4Y2-R 12


Některé prameny zmiňují existenci průzkumné verze pro pozemní základny, tato verze byla postavena v malém množství, protože se však nejednalo o palubní letoun, byl označen doplňujícím písmenem R (verze kulometem ráže 13,0 mm byla označena jako D4Y2-Ra). Letouny byly osazeny kamerou K8 a byly nasazeny v boji o Filipíny, operační ztráty těchto letounů byly u jednotek prováděny modernějšími a výkonnějšími letouny typu Nakajima C6N1 Saiun (Myrt). Většina autorů toto verzi ani nezmiňuje.


D4Y2 13


V tomto případě se jednalo pouze o jediný prototyp, kdy byl do upraveného letounu Suisei experimentálně namontován motor Aichi AE1T Atsuta, který byl účinně přeplňován turbokompresorem a díky tomu maximální výkon stoupl až na 1 700 koní.


D4Y3 33


Námořnictvo však s vidlicovými motory Atsuta nebylo spokojeno, musíme si uvědomit, že letouny Suisei byly vlastně jedinými letouny, které byly poháněny kapalinou chlazenými motory (speciální útočný letoun M6A1 Seiran můžeme pro nevelké množství pominout a navíc se nejednalo o letoun palubní). Motor působil potíže při údržbě mechanikům na palubách lodí, piloti si stěžovali na skutečnost, že nebyl zcela spolehlivý a chladicí systém byl zranitelnější, než tomu bylo u motorů chlazených vzduchem, navíc ani jejich dodávky nebyly zcela plynulé a dostatečné. Kaigun Kōkū Hombu proto projevilo přání, aby jej konstruktéři nahradili jiným typem motoru. Přání bylo rychle vyslyšeno a tak počátkem roku 1944 byl vybrán osvědčený vzduchem chlazený čtrnáctiválec Mitsubishi MK8P Kinsei 62, tento typ motorů byl vhodný zejména pro svůj nevelký průměr a verze MK8P měla i dostatečný výkon 1 560 k. V květnu 1944 bylo přikročeno k realizaci projektu, kruhový kryt motoru byl přisazen k oválnému trupu a nasávací otvor, přivádějící vzduch ke kompresoru elegantně vytvořil potřebný přechod mezi oválným trupem a krytem motoru. Výkon nového motoru dokázal udržet výkony letounu na stejné úrovni, jaké dosahoval s aerodynamičtější Atsutou. Jedna nectnost se přeci jen objevila, větší průměr motoru zhoršil výhled pilota při pojíždění a při přistání, to je velmi nepříjemné zejména na palubě letadlové lodi, ale je skutečností, že Japonsko již o většinu svých lodí přišlo a nové letouny Suisei tak operovaly především z pozemních základen. Nový letoun se do výroby dostal v červenci 1944, nějakou dobu se vyráběl souběžně s předešlou verzí, ale od září je vyráběna pouze nová verze s dvouhvězdicovým motorem. Výroba opět dodávala dvě výzbrojní varianty D4Y3 33 a D4Y3a 33A a měsíčně bylo vyrobeno okolo jednoho sta letadel (106 strojů bylo vyrobeno v prosinci 1944). Průzkumné nebo stíhací stroje se s tímto motorem nevyráběly, průzkumných úkolů se bezezbytku zhostily skvělé Saiuny (Myrt). Kromě nového motoru byly zavedeny další změny, zvětšila se svislá ocasní plocha a zvýšil se pumový náklad, nově bylo možno pod křídla zavěsit dvě dvěstěpadesátikilové pumy a tak tyto letouny mohly nést až 750 kg pum, zmenšila se kapacita palivových nádrží. Později z výroby přicházely letouny, které za pumovnicí měly závěsy pro tři pomocné raketové motory na tuhé palivo, tyto motory nesly označení Typ 4 model 20, každý motor vyvinul po dobu 8 - 10 sekund tah 800 kp, používaly se pro usnadnění vzletu z palub malých letadlových lodí.

D4Y4 43


Tato verze byla poslední vyráběnou verzí bombardéru Suisei, jednalo se o nepříliš náročnou úpravu předcházející verze. Dodávky začaly v únoru roku 1945 a pravděpodobně bylo dodáno 296 těchto letadel, posledních pět bylo vyrobeno ještě v srpnu posledního roku války. Jednalo se o speciální bombardovací letoun, slovo speciální v tomto případě znamenalo sebevražedný. Upravena byla kabina, osádku tvořil pouze pilot a tak i kabina byla jednomístná, konečně byl instalován čelní štítek z neprůstřelného skla, v zadní části kabiny bylo zasklení nahrazeno plechem. Za sedadlem pilota byl zavěšen ocelový plát silný 7 mm. Zesílen byl také podvozek, aby se nezbortil pod vyšší hmotností letounu. Také palivové nádrže se konečně dočkaly ochrany a jejich kapacita byla zvýšena na 1 345 litrů paliva. Podstatnou úpravu prošla pumovnice, ta již neměla výklopnou vidlici, puma se zavěsila do pumovnice „napevno“, zvětšila se její hmotnost, bombardér nyní nesl osmisetkilogramovou pumu, která mírně vystupovala z obrysu pumovnice. Za pumovnicí byly opět tři raketové motory Typ 4 model 20, ty však nyní sloužily k urychlení letu bombardéru před dopadem na cíl. Většina těchto letounů se dočkala svého smutného osudu a byla nasazena k sebevražedným náletům.


D4Y5 54


Kaigun Kōkū Hombu ještě v roce 1944 věřilo, že se mu podaří obnovit silnou flotu moderních letadlových lodí, měly to být například Shinanō (信濃), Taihō (大鳳), Unryū (雲龍), Amagi (天城), Katsuragi (葛城), Kasagi (笠置) nebo Asō (阿蘇), pro tyto lodě by potřebovalo výkonné stroje a tak zadalo požadavek na novou a především výkonnější verzi palubního bombardéru Suisei. Konstruktéři z 11. Námořního arzenálu využili zkušeností z předchozího operačního nasazení a nový palubní bombardér se tak konečně dočkal pancéřové ochrany kabiny, také palivové nádrže již byly samosvorné. Výkon letounu měl zabezpečit osmnáctiválcový motor Nakajima NK9C Homare 12 o výkonu 1 825 koní. Prototyp v době kapitulace byl stále nedokončený a do výroby měl přijít koncem roku 1945. Uvedené lodě byly v době kapitulace potopené nebo nedostavěné.


Jaký byl střemhlavý bombardér Suisei

.
Jednalo se o celokovový středoplošník velmi ladných tvarů a malých rozměrů. Konstruktérům se podařilo sestrojit rychlý a obratný letoun, který nesl stejnou zásobu paliva, jako měl jeho větší předchůdce D3A (Val) a díky tomu ve své průzkumné verzi dosahoval i velmi solidního doletu. Pumový náklad činil běžně 370 kilogramů, pokud byla do pumovnice zavěšena puma o hmotnosti 500 kg, nebylo možno na křídelní závěsníky již zavěsit ani pumy menších ráží, natož přídavné nádrže. Zavedením verze D4Y3 model 33 bylo možno zvýšit hmotnost pum až na 750 kg (3x 250 kg). Letoun se zpočátku potýkal s vážnými pevnostními problémy, které se podařilo odstranit, ale letoun se tak zpozdil. Toto zpoždění bylo pro tento letoun osudové, bombardovací verze mohly být nasazeny až v době, kdy Američané získaly převahu ve vzduchu. Pokud by se Japoncům podařilo Suisei nasadit ještě před příchodem Hellcatů, mohly slavit značné úspěchy, ale tím se dostáváme se do oblasti „co kdyby…“. První verze Suisei byly poháněny invertním vidlicovým motorem, který nebyl příliš oblíben a byl předmětem mnohých připomínek ze strany pilotů, mechaniků i velení letectva. Zavedením modelu 33 došlo k jeho nahrazení spolehlivým vzduchem chlazeným čtrnáctiválcem, tato verze doznala mnohem větší obliby. Všechny verze však měly společný a velmi závažný nedostatek – neměly žádnou pasivní ochranu. Půlpalcové Browningy amerických stíhaček tento letoun lehce prostřelily, trhaly a zapalovaly. Tento nedostatek začal být řešen pozdě, až u sebevražedné verze Suisei model 43. Stalo se tak až na základě požadavku Kaigun Kōkū Hombu, které zjistilo, že Suisei dosavadních verzí se při svých sebevražedných akcích, navzdory své značné rychlosti, většinou ani nedostanou do blízkosti spojeneckých lodí a jsou sestřeleny ještě v bezpečné vzdálenosti od svých cílů. Rozhodně však nelze říci, že se sebevražedné útoky se míjely s účinkem, smutným důkazem byly těžce poškozené a dokonce i potopené spojenecké lodě a také mnoho zabitých a zraněných námořníků na jejich palubách.


Operační nasazení


Svůj neúspěšný bojový debut měl tento typ na palubě letadlové lodě Sōryū v bitvě u Midway, kde byly oba nasazené letouny ztraceny. Potom nastalo zdržení ve výrobě, bylo nutno vyřešit problémy s pevností, aby se Suisei mohl vrátit ke svému původnímu určení. Bombardéry Suisei se nejprve dostaly na paluby velkých letadlových lodí a později i na palubu pomocných letadlových lodí. V červnu 1943, nadešel čas, aby Suisei nahradil starší typy Aichi D3A2 také u pozemních jednotek Kōkūtai, nejprve to byly 601., 652. a 653. Kōkūtai. V červenci následovaly 121., 503., 523. a 541. Kōkūtai. Při přezbrojení na nový typ musel personál těchto jednotek projít desetiměsíčním přeškolením a tak se do boje dostaly až v létě roku 1944, tedy v době, kdy začala bitva ve Filipínském moři, zejména pak bitva u Marian. Zde japonské loďstvo 海軍中将 - Kaigun chūjō viceadmirála Ozawy ztratilo devět letadlových lodí a 425 letadel. Suisei vstoupil do války v době, kdy Američané měly absolutní převahu, Hellcaty TF58 s přehledem zlikvidovaly jakýkoliv pokus o útok na vlastní lodě. V okolí Saipanu, Guamu a Tinianu bylo zničeno více než 80 bombardérů Suisei, které vzlétly z palub letadlových lodí. Obdobně dopadly i pozemní jednotky, které byly umístěny na letištích uvedených ostrovů, například na ostrově Tinian bylo dislokováno a následně také zničeno 30 bombardérů Suisei model 11 náležející 523. Kōkūtai. V jižním Pacifiku se toho léta zničení vyhnula pouze 121. Kōkūtai. Piloti jednotek vyzbrojených bombardéry Suisei nahlásili ve dnech 17. až 19. 6. 1944 poškození tří letadlových lodí, byly to USS Bunker Hill (CV-17), USS Wasp (CV-18) a USS Fanshaw Bay (CVE-70) a poškození dvou bitevních lodí USS South Dakota (BB-57) a USS Indiana (BB-58). Lodě byly poškozeny, ale bylo zabito více než 150 námořníků. Stíhací Zera však již nedokázala svými výkony a počty ochránit svazy vlastních bombardérů Tenzan a Suisei před přesilou amerických stíhaček a tato skutečnost se stala téměř pravidlem. Osádky bombardérů vždy utrpěly velké ztráty a zásahů dosahovaly stále častěji jen sebevražedným náletem.
Od podzimu 1944 přicházely verze Suisei s motory Kasei, tyto stroje byly zařazovány do jednotek, které byly zároveň vyzbrojeny dvoumotorovými bombardéry typu G4M Betty a P1Y Francess. Nově přezbrojenými jednotkami byly tyto Kōkūtai: 701., 721., 722., 752., 761., 762., 763. a 765. Po porážce ve Filipínském moři byla znovu vytvořena 601. Kōkūtai. Pozemní i letecký personál byl dobře vycvičen a připraven, Kōkūtai se zapojila do bojů se značným odhodláním a nadšením. Dne 24. září 1944 vzlétly z letišť na Luzonu bombardéry Suisei náležejících k 601., 653. a 701. Kōkūtai, podařilo se jim prorazit přes hlídkující Hellcaty i přes přehradu vytvořenou palbou protiletadlových děl a potopily čtyřmi pumovými zásahy letadlovou loď USS Princeton (CVL-23) a poškodily čtyři jiné lodě. TF38 během následujících dvou dnů provedl mohutné preventivní útoky na jihofilipínská letiště a 25. září navečer zůstalo 601. Kōkūtai pouze několik málo letuschopných Suisei. Kaigun Kōkū Hombu tyto zbylé letouny následně převelelo k sebevražedným jednotkám a zde byly ztráty absolutní. Po dobytí Filipín se na počátku roku 1945 boje přesunuly až k samým mateřským ostrovům, Iwo Jimě, Okinawě a Formose.
Zde se k obraně soustředily zbytky zničených jednotek, byly buď vytvořeny jednotky nové, nebo částečně zničené jednotky byly doplněny novými letouny a evakuovaným personálem. Šest bombardérů Suisei 601. a 653. Kōkūtai a deset z Filipín přelétnutých stíhaček Zero vytvořily útočné seskupení Niitaka to bylo nasazeno dne 21. ledna 1945 do boje proti operačnímu svazu TF38. Hlídkující Hellcaty zničily dvě Suisei model 33, čtyři letouny však pronikly a provedly tři sebevražedné útoky. Cílem byly letadlové lodě USS Ticonderoga (CV-14) a USS Langley (CVL-27) a torpédoborc USS Maddox (DD-731), lodě byly vážně poškozeny.
21. února zaútočila na americký svaz TF58 sebevražedná skupina Mitate 2 ze základny Hitori na ostrově Kyūshū, do útoku vzlétlo 12 bombardérů Suisei a 4 staré torpédové B5N2 Kate s doprovodem stíhaček Zero. Japonské útočné uskupení doplnilo palivo na základně Hajichi Jima a následně zaútočilo na TF58 kotvící mezi Iwo Jimou a Chichi Jimou. Ke kotvícím lodím dorazila před pátou odpolední. Zera se pustila do boje s hlídkujícími Hellcaty a přesně v pět odpoledne, z výšky 1 000 metrů zaútočilo šest Suisei na letadlovou loď USS Saratoga (CV-3). Japonci svrhly své pumy, Saratoga utrpěla tři zásahy, ale následně do ní ještě narazily dva bombardéry Suisei. Saratoga byla vážně poškozena. Další útok provedla ještě ten večer 601. Kōkūtai, její letouny potopily bombami eskortní letadlovou loď USS Bismark Sea (CVE-95).
601. Kōkūtai provedla 7. dubna 1945 u ostrova Okinawa další sebevražedný útok a poškodila letadlovou loď USS Hancock (CV-19), bitevní loď USS Maryland (BB-46) a čtyři další lodě. Do útoků se zapojily také jednomístné D4Y4 43, ty závěrečnou zteč prováděly zažehnutými raketovými motory, tím se zvýšila rychlost letu a zvýšila se naděje na proniknutí letounu přehradnou palbou a zároveň mohl sebevražedný stroj „lépe“ proniknout hlouběji do podpalubí.
Jedna z posledních bojových akcí japonského námořního letectva je spojena s bombardérem Suisei. Dne 15. srpna 1945, poté co císař Hirohito dopoledne promluvil prostřednictvím rádia ke svému národu a vyhlásil kapitulaci a tak zakázal všechny bojové akce, toho dne po sedmnácté hodině vzlétl ze základny Oita na ostrově Kyūshū spolu s desítkou dalších bombardérů Suisei velitel 5. Kōkū kantai 海軍中将 - Kaigun chūjō (viceadmirál) Matome Ugaki k poslednímu sebevražednému letu. Celá skupina letěla směrem k ostrovu Okinawa, kde bylo americké loďstvo. V půl osmé večer byla zachycena radiodepeše, ve které bylo oznámeno, že se letouny chystají k útoku. Americké prameny se však o této akci vůbec nezmiňují a tak je značně pravděpodobné, že admirál Ugaki a jeho skupina zvolili sebevražedný let jako prostředek k tomu, aby nemuseli žít v hanbě. Císař vyhlásil přijetí kapitulace, bylo nemyslitelné císaře neposlechnout a tak s letouny narazili do mořské hladiny na dohled od nepřátel a odešli z tohoto světa se ctí. Ráno následujícího dne našel hlídkující výsadkový člun LST-926 na pláži ostrova Iheyajima doutnající zbytky letadla a zmrzačené admirálovo tělo.


Uživatelé:


Letadlové lodě:
Sōryū, Shōkaku, Zuikaku, Taihō a Junyō.
Bitevní lodě s letovou palubou:
Ise a Hyūga.
Jednotky
Letecké pluky (Kōkūtai):
Himeji, Hyakurihara, Kaikō, Kanoya, Kantō, Kinki, Kyūshū, Nagoya, Nansei-Shotō, Ōryū, Tainan, Taiwan, Tōkai, Tsuiki, Yokosuka, 12., 121., 131., 132., 141., 151., 153., 201., 210.,
252., 302., 352., 501., 502., 503., 521., 523., 531., 541., 552., 553., 601., 634., 652., 653., 701., 721., 722., 752., 761., 762., 763., 765., 901., 951., 1001. a 1081.
Průzkumné perutě (Hikōtai):
3., 4., 61., 101. a 102.
Útočné perutě (Hikōtai): Hikotai
1., 3., 5., 102., 103., 105., 107., 161., 251. a 263.,
Bojová uskupení kamikaze (Kamikaze group):
Chūyū, Giretsu, Kasuga, Chihaya, Katori, Kongō No. 6, Kongō No. 9, Kongō No. 11, Kongō No. 23, Kyokujitsu, Suisei, Yamato, Kikusui-Suisei No. 1, Kikusui-Suisei No. 2, Koroku,Chūsei, Mitate No. 1, Mitate No, 2, Mitate No. 4, Niitaka a Yūbu.




Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
Tadeusz Januszewski, Krzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarki 1912-1945, tom1., Wydawnictwo Lampart, Warszawa, rok 2000, ISBN: 83-86776-56-0
John C. Fredriksen, Yokosuka D4Y Suisei, in International Warbirds: An Illustrated Guide to World Military Aircraft, 1914-2000, Santa Barbara, CA, USA, ABC-Clio Inc, 2001, ISBN 978-1-57607-364-3.
Robert C. Mikesh and Shorzoe Abe, Japanese Aircraft 1910-1941, Annapolis MD, Naval Institute Press, 1990, ISBN 1-55750-563-2.
M. C. Richards and Donald S. Smith, Aichi D3A ('Val') & Yokosuka D4Y ('Judy') Carrier Bombers of the IJNAF, in Aircraft in Profile, vol. 241, Windsor, Berkshire, UK, Profile Publications Ltd., 1974, ISBN 0-85383-022-3.
Famous Airplanes Of The World, No. 69, Navy Carrier Dive-Bomber "Suisei", BunrinDo (Japan), March 1988, ISBN 4-89319-066-0.
Jaroslav Schmidt, Letadla 1939 – 45, Stíhací a bombardovací letadla Japonska 1. díl, 1. vydání, Nakladatelství Fraus Plzeň, 1998, ISBN 807238-041-9
Krzysztof Zalewski, Pokładowy bombowiec nurkujący D4Y Suisei Judy, Technika Wojskowa nr. 3/1992, ISSN 0867-5635
Václav Němeček, Letectví + kosmonautika, ročník 1999, číslo 15, ISSN 0024-1156
http://www.airwar.ru/enc/bww2/d4y.html
www.historyofwar.org
http://www.ww2warbirds.net/ww2htmls/yokod4y.html
www.airaces.ru
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Jokosuka-D4Y-Suisei-Judy-t30118#558179 Verze : 12
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více